Kafka na pobřeží 1-13
Kafka na pobřeží
"Takžes ty peníze nakonec sehnal?" ptá se Kluk, co se mu říká Vrána. Ptá se
svým obvyklým, pomalým způsobem řeči. Jakoby se právě
probudil z hlubokého
spánku, kdy mu to kvůli ztuhlým svalům ještě
dobře nemluví. Ale to je právě
jenom zdání: ve skutečnosti je jako vždycky ostražitý na nejvyšší míru.
Přikyvuju.
"Kolik máš?"
Ještě jednou provedu pro kontrolu v duchu výpočet, pak odpovídám. "Na hotovosti asi čtyři sta tisíc. Pak ještě můžu něco vybrat kartou z účtu.
Úplně
stačit to asi nebude, ale je to pro začátek aspoň
něco."
"To ujde," přitakává Kluk, co se mu říká Vrána. "Pro začátek určitě."
Přikyvuju.
"Takovýhle prachy ti ale nenadělil pod stromeček Santa Klaus," opáčí on.
"To fakt nenadělil" odpovídám.
Kluk, co se mu říká Vrána, se ušklíbne a rozhlédne se okolo. "Ony jsou
totiž odsud, z něčí zásuvky."
Neodpovídám mu. Samozřejmě
že od začátku moc dobře ví, co je to za peníze.
Tyhle ciráty nemá vůbec zapotřebí. Jenom se mi vysmívá.
"Ale to nic, to nic," říká Kluk, co se mu říká Vrána. "Ty peníze přece
potřebuješ. To se nedá popřít. Takže sis je musel nějak obstarat -možná,
že půjčit a možná že i bez ptaní. Možná je i ukrást -když to nešlo jinak.
Možná i vlastnímu otci, jako tyhle. Pro začátek ti asi stačit budou. Ale co
budeš dělat, až ti jednoho dne těch čtyři sta tisíc dojde? Peníze nerostou
jen tak v peněžence jako houby v lese. Budeš muset mít co jíst a kde spát.
A to není zadarmo."
"Na tyhle úvahy ještě
bude čas," odpovídám mu.
"Na tyhle úvahy ještě
bude čas," opakuje po mě
slovo od slova Kluk, co se
mu říká Vrána, jako by něco potěžkával v dlani.
Přikyvuju.
"Chceš říct, že si třeba najdeš práci, žejo?"
"Možná," odpovídám.
Kluk co se mu říká Vrána zavrtí hlavou. "Ty se toho ještě
budeš muset o
světě
hodně
naučit. Jakou práci asi sežene někdo, komu je sotva patnáct,
někde, kde ho nikdo pořádně
nezná? Vždyť
jsi ještě
ani nedochodil školu.
Kdo bude stát o takovýho zaměstnance?
Trochu zrudnu. Já vždycky rychle zrudnu.
"Ale to nic," říká Kluk co se mu říká Vrána. "Zatím je všecko ještě
před
tebou, tak co bych ti tu maloval čerty na zeď. Ty už ses stejně
rozhodnul.
Teď
musíš už jenom dotáhnout věci až do konce. Nakonec -je to tvůj život.
Rozhodování bude vždycky jenom na tobě."
Jo, nakonec je to vážně
jenom můj život.
"Jenže odteďka na sobě
budeš muset pořádně
máknout."
"Taky se snažím."
"To je fakt," uzná Kluk co se mu říká Vrána. "Poslední roky jsi fakt dost
zesílil, to se musí nechat."
Kývám.
"Jenže pořád ještě
ti je jenom patnáct. Tvůj život vlastně
ještě
ani
nezačal. Zatím jsi toho ze světa viděl jen opravdu málo. Ještě
ani sám
netušíš, jak málo."
Sesedli jsme se jako obvykle na starou koženou pohovce v otcově
pracovně.
Kluk, co se mu říká Vrána má to místo rád. Zbožňuje všecky ty maličkosti,
co si sem otec natahal. Teď
si právě
hraje se skleněným těžítkem co vypadá
jako včela. To by si, být tady otec, v životě
nedovolil.
Pak zas promluvím já. "Stejně
odsud prostě
musím vypadnout. S tím nikdo nic
nenadělá."
"To máš pravdu," souhlasí se mnou Kluk co se mu říká Vrána. Položí těžítko
na stůl a dá si ruce za hlavu. "Ale taky to samo o sobě
ještě
nic neřeší.
1
Nechci ti do tvýho rozhodnutí moc mluvit, ale bohužel, ať
odsud odejdeš,
jak budeš chtít daleko, nikde není žádná jistota, že opravdu něčemu utečeš.
Od samotný vzdálenosti toho radši moc nečekej, řekl bych."
Ještě
jednou se teď
nad tou vzdáleností zamyslím. Kluk co se mu říká Vrána
si trochu vzdychne a pak si přiloží prsty na víčka. Zavřeoči a dál na mě
už mluví odněkud z hloubi ze tmy.
"Pojďme si zahrát naši starou hru" řekne.
"Dobře," souhlasím s ním. Zavřu stejně
jako on oči, a tiše a zhluboka se
nadechnu.
"Takže, představ si teď
hroznou, děsivou písečnou bouři," říká mi. "Na
všechno ostatní zapomeň."
Představím si takovou bouři. Na všechno ostatní zapomínám. Dokonce i na
svou vlastní existenci. Jsem naráz úplně, totálně
prázdný a věci začínají
plynout. Jako vždycky přitom sedíme vedle sebe na staré kožené pohovce v
otcově
pracovně
a prožíváme to plynutí spolu.
"Osud je někdy jako taková malá písečná bouře, co bez ustání mění směr,"
začíná mi vyprávět Kluk, co se mu říká Vrána.
Osud je občas jako menší písečná bouře, co bez ustání mění svůj směr. Ty se
jí snažíš utéct, a tak změníš směr. Ale jakmile to uděláš, bouře změní směr
s tebou. Zkusíš to ještě
jednou, ale výsledek je stejný. Ať
to zkoušíš
kolikrát chceš, pořád se to opakuje, jakoby to s tebou sama smrtka
tancovala svůj zlověstný tanec před úsvitem. Protože ta bouře není něco, co
k tobě
jen tak přišlo odněkud zdaleka. Ta bouře totiž, to jsi ty sám. Máš
ji v sobě. A proto jediné co ti nakonec zbude, je zamířit přímo do ní,
zacpat si pevně
oči i uši, aby se ti do nich nedostal písek, a krok za
krokem se snažit projít na druhou stranu. V té bouři neexistuje slunce, ani
měsíc, ani směr, a někdy ani normální čas. Jen písek, bílý a drobný jako z
přelámaných kostí, co víří vysoko na obloze. Představ si takovou bouři.
Představím si takovou bouři. Bílou smršť, co stoupá ve spirálách k obloze
jako tlusté natažené lano. Obě
ruce si pevně
tisknu na uši a oči, aby se do
mě
nedostal drobounký písek. Bouře se ke mě
pomalu blíží. Už z dálky cítím
na kůži, jak přichází. Chystá se mě
každou chvíli pohltit.
Kluk, zvaný Vrána mi zlehka položí ruku na rameno. Bouře zmizí. Oči mám
pořád ještě
zavřené.
"Odteď
se musíš stát tím nejdrsnějším patnáctiletým klukem na světě.Ať
se
bude dít co chce. Jinak nepřežiješ. Co to znamená bejt nejdrsnější na
světě, na to si musíš přijít sám. Rozuměls?"
Mlčím a neříkám nic. S Vránovou rukou na rameni se mi čím dál tím víc chce
usnout a spát. V uších mi zní tiché pleskání křídel.
"Teď
se staneš tím nejdrsnějším patnáctiletým klukem, jakýho kdy svět
nosil," šeptá mi Kluk, co se mu říká Vrána dál a dál do uší, zatímco pomalu
usínám. Jako by mi to chtěl vytetovat tmavomodrými písmeny přímo do duše.
Ty ji pochopitelně
překonáš. Tu bouři. Tu pomyslnou, metafyzickou bouřku.
Ale i když je jen pomyslná a metafyzická, stejně
tě
pořeže jako tisíc
břitev. V ní už prolila krev hezká řádka lidí, i ty ji budeš prolívat.
Teplou, červenou krev. Budeš ji nabírat plnýma rukama, svojí, i těch
ostatních.
Až bouřka přejde, sám vlastně
nebudeš pořádně
vědět, jaks ji přestál.
Nebudeš mít ani jistotu, jestli vůbec přešla. Jistá je jen jedna jediná
věc: až z ní vyjdeš, budeš někdo úplně
jiný než na začátku. To přesně
ta
bouře znamená.
Až mi bude patnáct, odejdu z domova do úplně
cizího, vzdáleného města a
budu tam žít zahrabaný v koutě
jedné zapadlé knihovny.
Kdybych vám tu měl hezky popořádku vysvětlovat, proč
to udělám, zabralo by
to nám to úplně
bez problémů
třeba i týden. Ale když mám celý ten příběh
omezit jen na to nejnutnější, řeknu vám jen tolik: V patnácti letech jsem
2
odešel daleko z domova do úplně
cizího města a začal tam žít zahrabaný v
koutě
jedné zapadlé knihovny.
Možná vám to zní jako nějaká pohádka. Ale pohádka to není. V žádném ze
smyslů
toho slova.
KAPITOLA 1
Při odchodu z domova jsem si z otcovy pracovny neodnesl jen hotovost. Vzal
jsem i malý starý zlatý zapalovač
(líbil se mi jeho vzhled i váha) a k tomu
zavírák s pořádným ostřím. Vypadá, jako by se s ním měla stahovat kůže z
jelenů, ale solidně
sedí v ruce a čepel má dobrých dvanáct centimetrů. To
není žádný suvenýrový šmejd, jaké se vozívají z ciziny. K tomu jsem si
přidal pořádnou baterku, co byla v zásuvce stolu. Sluneční brýle se taky
budou hodit, aspoň
nikdo nepozná, kolik mi doopravdy je. Jsou tmavomodré,
pravé Revo.
Váhal jsem, jestli mám vzít i otcovy hodinky Rollex Oyster, na kterých si
vždycky tolik zakládal, ale nakonec jsem je nechal, kde byly. Moc se mi
sice líbily, ale nechtěl jsem na sebe později upozorňovat něčím tak drahým.
Lepší bude pamatovat spíš na praktičnost a vzít si obyčejné digitálky Casio
se stopkami a budíkem, co používám vždycky. Ty budou úplně
stačit. Navíc se
s nimi mnohem snáz zachází. S těžkým srdcem položím Rolexky zpátky do
šuplete.
Ještě
tu máme mou starou fotografii se sestrou. Taky byla v šuplíku. Jsme
na ní někde u moře a vesele se smějeme. Sestra se kouká někam do strany a
půlku obličeje jí zakrývá černý stín. Díky tomu vypadá její rozesmátá tvář
jako rozštěpená vedví. Připomíná masku z řeckého dramatu, kterou jsem
jednou viděl vyfocenou v učebnici. Taky jsou v ní zachycené dva výrazy
najednou. Světlo i stín. Naděje i beznaděj. Smích i pláč.Důvěra i hluboká
samota. Já naproti tomu koukám bez zábran rovnou do kamery. Na pobřeží už
kromě
nás dvou není ani noha. Oba máme na sobě
plavky, sestra červeně
kytičkované monokiny a já modré trenýrky, které jsou mi velké a vůbec mi
nesluší. V ruce něco držím. Vypadá to jako nějaká umělohmotná hůlka. K
nohám se nám valí bíle zpěněné vlny.
Kdo, kde a kdy to fotil nemám tušení. Ani proč
se tvářím tak radostně.A
vlastně
ani to, proč
si otec tu fotku vůbec nechal. Je to celé jedna velká
záhada. Jsou mi na tom snímku tak tři roky, sestře možná devět. To jsme
spolu takhle dobře vycházeli? Vůbec si nevzpomínám, že bychom kdy takhle
jeli s rodinou k moři. Nevím, kde jsme to tehdy byli. Ale přesto se mi tu
nechce ten obrázek otci nechávat. Nakonec tu starou fotografii strčím do
peněženky. Máminu fotku nemám. Vypadá to, že je otec všechny do jedné
vyhodil.
Po krátké úvaze si beru ještě
i mobil. Až zjistí, co se stalo, vypoví na
něj otec nejspíš smlouvu a pak mi už k ničemu nebude. Přesto ho dávám do
batohu, spolu s nabíječkou. Nakonec -skoro nic to neváží. Vyhodit ho můžu
vždycky, až zjistím, že už je k nepoužití.
Do batohu si balím pokud možno jen to nejnutnější. Nejtěžší je vybrat
oblečení. Kolik budu potřebovat spodního prádla? Kolik svetrů? Kolik košil,
kalhot, rukavic, šál, kraťasů, kabátů? Jak do toho člověk spadne, nemají
podobné úvahy konce. Jedno je ale jasné. Rozhodně
se nechci vláčet s velkým
kufrem věcí někde, kde to vůbec neznám, aby ve mě
kdekdo na první pohled
poznal kluka, co utekl z domu. To by si mě
ještě
někdo mohl chtít všimnout
blíž, nahlásit mě
na policii, a já bych jel šupem domů, než bys řekl švec.
Podobným případům se bude možná lepší vyhnout jednou provždy.
A vždyť
taky nemusím utíkat zrovna někam na sever. Ano, to je ono.
Jednoduché jako facka. Pojede se někam, kde je teplo. A půjde to i bez
kabátu. A bez rukavic. Jakmile si nemusím lámat hlavu se zimou, hromada
nezbytného oblečení se rázem o polovinu zmenší. Vybírám věci, které se
snadno perou, rychle schnou, nevytahají se a jsou pokud možno tenké. Pak je
skládám na co nejmenší velikost a pěchuju do batohu. Kromě
nich ještě
snadno sbalitelný spacák, použitelný na jaře, v létě
i na podzim, malou
3
soupravu hygienických potřeb, nepromokavé pončo, kdyby pršelo, sešit,
propisku, MD walkman Sony s diktafonem a deset minidisků
(hudba je naprostá
nutnost), náhradní nabíjecí baterie. Víc už nic. Kempovací nádobí mi je k
ničemu -moc váží a jen by překáželo. Až budu mít hlad, koupím si něco v
supermarketu. Rozhodl jsem se totiž, že seznam věcí, co si vezmu s sebou,
bude co nejkratší. Spoustu jsem toho do nějpřipsal, abych to pak zase
vymazal. A to ne jednou, ale několikrát.
Patnácté narozeniny se mi zdály k odchodu z domova nejvhodnější. Před nimi
by bylo ještě
moc brzo, pak už třeba taky pozdě.
Abych se na ten den připravil, cvičil jsem se, po celé dva roky od chvíle,
co jsem se dostal na střední školu. Vlastně
jsem tím jen pokračoval v
tréninku z kursů
džuda, na které jsem chodil už od prvních tříd základky.
Na střední jsem už ale nechodil nikam do kroužku, místo toho jsem každou
chvíli sám běhal po školním hřišti, plaval v bazénu, nebo chodil do obvodní
tělocvičny v naší čtvrti a tam posiloval na strojích. Byl tam jeden mladý
instruktor, který mi zdarma vysvětlil, jak se při posilování správně
protahovat a jak se používá který stroj, jak se má rovnoměrně
posilovat
celé tělo. Které svaly člověk dostatečně
namáhá i v normálním životě,a
které naopak procvičíte jen na stroji. Naučil mě, jak správně
dělat bench
press. Naštěstí jsem už od přírody dost narostl a cvičení mi navíc
vypracovalo ramena do šířky a vyklenulo hrudník.
Šlo mi totiž o to, abych se cizím lidem jevil minimálně
na sedmnáct. Nemohl
jsem si totiž opravdu dovolit vypadat na patnáct, kolik mi ve skutečnosti
bylo, to by mi jen komplikovalo život, ať
bych se vrtnul, kam chtěl.
Kromě
tohohle instruktora, paní, co k nám chodila denně
na výpomoc, a pak
ještě
nejnutnějších hovorů
ve škole, jsem už skoro s nikým z lidí nemluvil.
Pokud jde od otce, s tím jsem se už dlouho skoro nestýkal. Bydleli jsme
sice v jedné domácnosti, ale fungovali jsme každý v úplně
jiném časovém
rozmezí a otec byl navíc skoro pořád zahrabaný ve svém ateliéru. A navíc což
už jste ale asi pochopili i sami -jsem se každému setkání s ním prostě
vědomě
vyhýbal.
Ta nižší střední, kam jsem chodil, byla soukromá, a chodily do ní skoro
výhradně
jen děti z nejlepších, čili z bohatých rodin. Pokud jste
neprovedli nějakou fatální pitomost, měli jste skoro automaticky zaručený
postup výš. Ta škola vynikala hlavně
tím, že v ní všichni měli bezvadné
zuby, čisté šaty, a byli příšerně
nudní. Pochopitelně, že mě
neměl ve třídě
nikdo rád. Vybudoval jsem si kolem sebe vysokou zeď
a nikoho za ní
nepustil. Navíc jsem se za tou zdí skoro úplně
uzavřel a nevycházel ven.
Takového člověka ani nikdo mít rád nemohl. Vyhýbali se mi a dávali si na mě
pozor. Možná jsem jim byl nepříjemný. Možná, že se mě
občas i báli. Mě
to
ale nevadilo, spíš jsem byl rád. Ležela přede mnou celá hora úkolů, které
jsem musel zvládnout bez cizí pomoci. Ve volných chvílích jsem vždycky
chodil do školní knihovny a četl jako o život. Nejvíc ze všeho jsem ale
hltal -školní vyučování. Tak, jak mi to tolikrát opakoval Kluk, co se mu
říká Vrána.
Ty si asi myslíš, že co tě
učí na střední škole, ti v životě
k ničemu
nebude. Já vím, učitelé jsou neschopná banda, ale chlapečku, ty přece
utíkáš z domu. Tohle je dost možná poslední škola, kam v životě
chodíš, tak
by sis měl to, co tě
tu učí, nasoukat do hlavy, ať
se ti to líbí, nebo ne.
Všechno to do sebe prostě
nasaj, jako piják. Na rozhodování, co si nechat a
co pustit z hlavy, budeš mít ještěčasu habaděj.
Vzal jsem si ty rady k srdci (tak jako ostatně
skoro vždycky, když mi Kluk,
co se mu říká Vrána, něco poradí). Soustředil jsem se ze všech sil, mozek
mi všechno vstřebával jako houba, napínal jsem uši, aby mi neuniklo nic, o
čem se učíme, a abych si to mohl uložit do hlavy. Ještě
během vyučování
jsem se to pak snažil pochopit a pořádně
si to zapamatovat. Při zkouškách
jsem díky tomu byl vždycky jeden z nejlepších ze třídy, i když jsem pak
doma na učení už skoro ani nesáhl.
4
Jak jsem začínal mít svaly čím dál víc jako ze železa, stával se ze mě
pořád větší a větší nemluva. Snažil jsem se, aby mi v obličeji nebylo vidět
ani ten nejmenší cit, učil jsem se nedávat učitelům a spolužákům nijak
najevo, co si doopravdy myslím. Měl jsem se co nevidět ocitnout v
nelítostném světě
dospělých, kde budu muset přežít, odkázaný jen sám na
sebe. Musel jsem být drsnější, než všichni ostatní.
Při pohledu do zrcadla jsem viděl, jak mi oči studeně
planou, jako by
patřily ne mě, ale nějakému ještěrovi, a jak mám ve tváři čím dál tím
tvrdší a rezervovanější výraz.
Když už jsme tak u toho, vlastně
jsem si vůbec nedokázal vzpomenout, kdy
jsem se naposledy smál. Nebo aspoň
usmál. Na lidi okolo, nebo alespoň
sám
na sebe.
Vždycky se mi ale nedařilo být tak docela tichý a uzavřený. Někdy se stalo,
že se zeď, kterou jsem si kolem sebe tak pečlivě
budoval, naráz sesypala na
hromadu. Moc často se to nedělo, ale občas ano: Zeď
se znenadání někam
vytratila a já tu stál nahý před celým světem. V takových chvílích jsem se
cítil nejistý. Strašně
nejistý. Ke všemu tu totiž ještě
byla ta věštba.
Pořád tu byla se mnou, jako kalná, stojatá voda.
Ta věštba tu pořád je, jako temná, neproniknutelná voda.
Obvykle se skrývá bůhvíkde, ale přijdou chvíle, kdy se zničehonic tiše
vzedme a začne jako nelítostná zátopa jednu po druhé zaplavovat každou
buňku tvého těla svým chladem, až se v ní začneš topit a lapat po dechu. Co
máš síly se přitahuješ k větráku u stropu, život bys dal za čerstvý vzduch
zvenku. Jenže vzduch z ventilace je nesnesitelně
suchý, spaluje ti hrdlo.
Voda a žízeň, chlad a žár, živly, které normálně
stojí v protikladu, na
tebe teď
spojenými silami útočí.
Na světě
je tolik, tolik místa. Jen pro tebe není žádné. Spokojil by ses i
s tím nejmenším, ale ani takové nikde nenacházíš. Vykřikneš-li, odpoví ti
jen hluboké ticho. Hledáš-li ale naopak ticho, ozve se ti věštba, pokaždé,
bez výjimky, jako by někde na skrytém místě
v tvé hlavě
secvaknul tajný
spínač, co spouští její hlas.
Tvá mysl se podobá řece, která vlivem dlouhých dešťů
vystoupila z břehů.
Všechno, co připomíná pevnou zem, zmizelo hluboko v proudu, snad už to
dokonce unáší voda někam do temnot. Jen déšť
dál a dál jako bič
dopadá na
rozbouřené vody. Napadlo tě
to pokaždé, kdykoliv se podobná potopa objevila
ve zprávách v televizi. Ano. Je to tak. Tohle jsem já.
Než odejdu, pořádně
si v koupelně
umyju mýdlem ruce. Ostříhám si nehty,
vyčistím uši, kartáčkem vyčistím zuby. Dávám si záležet, abych byl čistý. V
některých situacích je totiž čistota všecko. Postavím se pak před zrcadlo a
pozorně
si prohlížím svou tvář. Je to tvář, kterou jsem zdědil od otce i od
matky (na kterou si ale vůbec nepamatuju). Ať
bych se jak chtěl snažil
vymazat z ní veškerý výraz a vypadat odtažitě,ať
budu jak chci posilovat
svaly, svůj obličej prostě
nikdy nezměním. Nikdy se nezbavím svého
dlouhého, hustého obočí, které nemůžu mít po nikom jiném, než po otci, ani
nijak nevymažu hlubokou vrásku mezi ním. Možná bych mohl otce třeba i zabít
(s těmi svaly, jaké mám teď, by to byla hračka). Možná bych dokázal i
zapomenout, že jsem vůbec kdy mělnějakou matku. Nikdy se ale nezbavím
jejich genů, které v sobě
mám. Kdybych to chtěl udělat, musel bych se totiž
zbavit sebe samotného.
A pořád je tu ta věštba.
Vězí ve mě, jako nějaké implantované zařízení.
Zhasínám světlo. Vycházím z koupelny.
V domě
všude visí těžké, vlhké ticho. Šepot lidí, kteří neexistují, dech
těch, kteří nežijí. Rozhlédnu se kolem sebe, na okamžik se zastavím a
zhluboka se nadechnu. Ručičky hodin jsou právě
na třetí odpoledne. Vypadají
neobyčejně
nepřívětivě.Dělají, že se jich to celé netýká, ani trochu
nejsou na mé straně. Nastává čas, abych odsud vypadnul. Beru svůj malý
5
ruksak a hážu si ho na záda. I když jsem to zkusmo dělal už několikrát,
batoh se mi teď
zdá nějak těžší než obvykle.
Pojedu na Šikoku. Ne, že bych nemohl jet jinam. Ale jak jsem si ho tak
prohlížel v kapesním atlase, zazdálo se mi, že by to mohlo být ono. Ten
ostrov mě
přitahoval víc a víc, kdykoliv mi na něj padl zrak. Je daleko na
jih od Tokia, od zbytku Japonska ho dělí moře, je tam i teplo. Já tam v
životě
nebyl a nikdo mě
tam nezná, nemám tam ani žádné příbuzné. Jestli mě
někdo někdy bude hledat (o čemž ale fakt silně
pochybuju), na Šikoku to
tedy určitě
nebude.
Vyzvednu si u okýnka rezervovanou jízdenku a nastupuju do nočního autobusu.
To je rozhodně
nejlevnější způsob, jak se dostat až do Takamacu. Deset
tisíc jenů
aněco. Nikdo mi nevěnuje nejmenší pozornost. Nikdo se neptá,
kolik je mi let. Nikdo si mě
zvědavě
neprohlíží. Jen průvodčí mi, tak jako
každému, zkontroluje lístek.
V autobuse je obsazená všeho všudy jen asi třetina sedadel. Většina
cestujících je, stejně
jako já, sama, a ve voze je proto podivně
ticho. Do
Takamacu je to lán světa. Dostat se tam potrvá podle jízdního řádu takových
deset hodin. Budeme tam někdy brzo ráno. Jenže mě
nějaká doba jízdy dvakrát
nevzrušuje. Zrovna teď
mám totiž času, kolik se mi jen zlíbí. Když autobus
něco po osmé vyjíždí z terminálu, opřu se pohodlně
o sedadlo a usnu jako
špalek. V momentě, kdy se dotknu zády opěradla, se propadnu do spánku, jako
by mi právě
došly baterie.
Opůlnoci se najednou prudce rozprší. Chvílemi se probouzím a škvírou mezi
lacinými látkovými záclonami pozoruju noční dálnici. V kapkách deště, které
s rachotem dopadají na okno, se rozpíjí světlo dálničních lamp, které se v
pravidelných intervalech táhnou podél krajnice kdovíkam, jako by to někdo
chtěl rozdělit svět na dílky stupnice. Nová a nová světla se přibližují,
aby v příštím okamžiku zase začala mizet kamsi dozadu do minulosti. Když
jsem se probral, jsou už ručičky hodin za dvanáctou. Je tu den mých
patnáctých narozenin, znenadání, jako by ho odněkud vyšoupli dopředu.
"Tak všechno nejlepší k narozeninám," gratuluje mi Kluk, co se mu říká
Vrána.
"Díky" odpovídám mu já.
Ale i teď
se za mnou pořád táhne věštba, jako stín. Zkoumám, zda je moje
obranná zeď
ještě
celá. Pak zatahuju záclonu a už zase spím.
KAPITOLA 2
Následující dokumenty byly donedávna uschován na ministerstvu obrany
Spojených států
amerických ve složce s označením Přísně
tajné a veřejnosti
plně
zpřístupněny v roce 1986 na základě
Zákona o zveřejňování informací. V
současnosti jsou uloženy v Národním archivu Spojených států
(NARA),
Washington D.C., a zpřístupněny ke čtení.
Níže zaznamenaná série šetření proběhla na základě
rozkazu majora Jamese P.
Warrena z Armádního informačního střediska v době
od konce března do
začátku dubna 1946. Přímým průzkumem na místě, v obci ... v prefektuře
Jamanaši, byli pověřeni poručík Robert O´Connell spolu s prvním rotmistrem
Haroldem Katayamou. Poručík O´Conell měl na starosti výslechy, rotmistr
Katayama asistoval jako tlumočník. Dokumentace případu byla svěřena
svobodníku Robertu Kohnovi.
Samotné výslechy probíhaly po dobu dvanácti dnů
v radniční síni obce ... v
prefektuře Jamanaši. Na otázky poručíka O´Connella postupně
odpovídala
učitelka obecné školy ... v ..., část ..., místní obvodní lékař, dva
policisté místní policejní stanice a šest místních dětí.
K dokumentům jsou přiloženy dvě
mapy dané oblasti v měřítcích 1 : 10 000 a
1 : 2 000, pořízené geografickým oddělením ministerstva vnitra.
Hlášení Armádní zpravodajské služby Spojených států
amerických (MIS).
Datum vyhotovení: 12. 5. 1946
6
Název: RICE BOWL HILL INCIDENT, 1944: REPORT
Pořadové číslo: PTYX -722-8936745-42213-WWN
Následuje záznam rozhovoru se Secuko Okamoči (26), v čase události třídní
učitelkou třídy 4. B obecné školy ... v ... . Rozhovor byl nahrán na
magnetofonový pásek. Odkazová čísla příslušných materiálů
pro daný rozhovor
jsou PTYX -722-SQ-118 až 122.
Poznámka vyšetřujícího poručíka Roberta O´Connella:
Secuko Okamoči je žena drobné postavy, pravidelných rysů
tváře. Je
inteligentní, se silným smyslem pro zodpovědnost, na otázky se snaží
odpovídat co možná nejpřesněji a nejupřímněji. Vlivem celé události však
utrpěla nemalý šok, jehož následky jsou na ní pořád ještě
patrné. Jak se
vrací do svých vzpomínek, cítím z ní občas sílící psychické napětí. Její
řeč
se v takových chvílích začne zřetelně
zpomalovat.
Myslím, že mohlo být tak něco po desáté dopoledne, když se vysoko na obloze
objevila ta stříbrná záře. Byl to skoro průzračný, stříbrný třpyt. Ano,
docela určitě
to byl třpyt kovu ve slunečním světle. Velice pomalu se
přesouval oblohou od západu na východ. Napadlo nás, že to asi je letadlo, B
29-ka. Pohybovalo se přímo nad námi. Museli jsme se skoro zaklonit, abychom
ho viděli. Na bezmračné, modré obloze byl jeho lesk skoro oslepující, bylo
vidět jen třpyt, jako by se tam blýskal dural nebo něco podobného.
Bylo ale stejně
moc vysoko na to, abychom rozeznali třeba jen jeho tvar.
Což znamenalo, že i my jsme pro ně
neviditelní. Takže jsme se nemuseli bát,
že na nás zaútočí, nebo třeba znenadání shodí bombu. Tady v horách stejně
ani není co bombardovat. Možná to bylo letadlo, které letělo bombardovat
nějaké velké město, nebo které se vracelo po skončeném bombardování,
napadly nás jen tyhle dvě
možnosti. Takže i když jsme to letadlo viděli,
neměli jsme se nijak zvlášť
na pozoru a šli jsme klidně
pomalu dál. Spíš
nás ještě
zarazila zvláštní krása toho třpytu.
Armádní záznamy ale pro tu dobu, dne 7. 11. 1944, kolem 10. hodiny
dopoledne, zcela vylučují přítomnost amerických bojových letadel i
jakýchkoli jiných letounů
ve vzdušném prostoru dané oblasti.
Já jsem to ale jasně
viděla a spolu se mnou i všech šestnáct dětí. Všichni
jsme si mysleli, že je to B 29-ka. Několikrát už jsme takhle zahlédli
jejich formaci, žádné jiné letadlo tak vysoko nevyletí. Tady v prefektuře
byla malá základna a několikrát jsme tak viděli letět naše letadla, ale to
jsou jen malé stroje a do takových výšek nemůžou. Kromě
toho se dural
třpytí úplně
jinak než ostatní kovy a B-29ky se vyrábějí právě
zněj.
Připadalo nám jen trochu divné, že jich neletí celá velká formace, ale, jak
se zdálo, jen jeden jediný letoun.
Vy pocházíte odsud?
"Ne. Já se narodila v prefektuře Hirošima. V šestnáctém roce éry Šówa jsem
se vdala a přestěhovala se sem. Manžel tu totiž učil hudbu na jedné střední
škole, jenže v osmnáctém roce narukoval a o dva roky později bojoval v
bitvě
o Luzon a padl. Řekli mi, že byl na hlídce u skladu hořlavin někde u
Manily, a že ten sklad vybuchl po zasažení americkým granátem a můj muž
přitom zahynul. Děti jsme neměli."
Kolik jste v ten den měla na starosti dětí ze své třídy?
Šestnáct, chlapců
i dívek. Skoro celou třídu, kromě
dvou dětí, které byly
nemocné. Konkrétně
to bylo osm chlapců
a osm dívek. Pět z nich byly děti
evakuované sem z Tokia. V devět hodin jsme vyrazili ze školy, každý s lahví
vody a s jídlem, na tzv. "Praxi v přírodě." Na takových praxích se ve
skutečnosti většinou nic zvláštního nenacvičovalo. Jejich hlavním smyslem
7
bylo nasbírat v horách houby nebo jedlé rostliny. Byli jsme sice na
venkově, kde nebyla o potraviny taková nouze, ale úplný dostatek jídla jsme
stejně
neměli. Odvody potravin byly přísné a až na malou skupinu lidí jsme
si všichni museli skoro pořád utahovat opasky.
Takže se doporučovalo, aby se i děti snažily někde obstarat něco k jídlu.
Vládl výjimečný stav a na nějaké učení prostě
nebylo kdy. Takové praxe v
přírodě
se v té době
pořádaly úplně
všude. Okolí naší školy bylo naštěstí
na přírodní zdroje bohaté dost, našla se tam spousta báječně
vhodných míst.
V tom ohledu jsme měli velké štěstí. Ve městech všichni doopravdy
hladověli. V té době
už totiž byly úplně
přerušeny všechny zásobovací cesty
z Taiwanu a z pevniny a ve městech byl zoufalý nedostatek potavin a paliva.
Snášelo se těch pětdětí, které do vaší třídy přišly kvůli evakuacím z
Tokia, dobře s místními dětmi?
O své třídě
myslím můžu říct, že jsme to zvládali bez větších problémů. Je
ale jasné, že vyrůstat tady na venkově
a v centru Tokia jsou dvě
úplně
rozdílné věci. Tady se jinak mluví, lidé se jinak oblékají. Víc než
polovina místních dětí je z chudých zemědělských rodin a většina dětí, co
sem přišly z Tokia jsou z rodin zaměstnanců
velkých firem nebo úředníků.
Takže se rozhodně
nedá říct, že by se nějak vzájemně
chápaly. Zvlášť
zezačátku to mezi nimi celkem dost jiskřilo. Ke rvačkám ani k šikanování
sice naštěstí nedošlo, ale nerozuměly si. Takže to pak chvíli vypadalo tak,
že si místní děti chodily hrát jen s místními a tokijské jen s tokijskými.
Za dva měsíce si ale na sebe všichni zvykli. Jakmile jednou děti doopravdy
strhne nějaká společná hra, dokážou relativně
snadno překonat všechna
omezení kultury i prostředí.
Popište nám prosím co nejpodrobněji místo, kam jste toho dne svoji třídu
vedla.
Šli jsme na jeden kopec, kam jsme často chodívali na výlety. Protože je
kulatý jako převrácená miska na rýži, říkali jsme mu obvykle Owanjama. Není
to vůbec strmý kopec, kdokoliv na něj snadno vyleze. Je jen malý kus cesty
od školy směrem na západ. Až na vrchol nám to ani s dětmi netrvalo
zpravidla víc než nějaké dvě
hodiny. Cestou jsme vždycky sbírali v lese
houby a mohli jsme se tam i snadno naobědvat z přinesených zásob. Dětem se
takovéhle praxe v terénu líbily samozřejmě
mnohem víc než školní vyučování.
Třpyt toho zvláštního letadla vysoko na obloze nám na chvíli připomněl, že
je válka, ale ten pocit trval jen krátký okamžik. Až na něj jsme všichni
byli v dobré náladě, skoro šťastní. Nebe bylo bez mráčku, nefoukalo, v
horách byl klid a jediné, co bylo slyšet, byl ptačí zpěv. Při takové
procházce měl člověk málem pocit, že se válka odehrává v nějaké vzdálené
zemi a nás se nijak netýká. Šli jsme po horské pěšině
a společně
si
zpívali. Občas jsme taky napodobovali hlasy ptáků. Opravdu, až na tu pořád
ještě
neukončenou válku to bylo nádherné, skoro dokonalé ráno.
Krátce poté, co jste spatřili na obloze to zvláštní letadlo, jste tedy
všichni vešli do lesa?
Ano. Do lesa jsme vešli snad ani ne pět minut poté, co jsme to letadlo
zpozorovali. Postupně
jsme pak odbočili z hlavní horské stezky na pěšinu,
která vede přímo po svahu lesem. To je jediný úsek, kde je doopravdy
náročné stoupání. Pak se asi po deseti minutách cesty vzhůru les náhle
rozestupuje. Je tam dost velká světlina, krásně
rovná, úplně
jako stůl.
Jakmile jednou vejdete do lesa, všechno naráz ztichne, stromy zastíní
slunce a začne být chladno, ale na tomhle místě
máte nad hlavou jen nebe,
jako na nějakém malém náměstí. Často jsme se tam se třídou cestou na
Owanjamu stavovali. To místo totiž má takovou klidnou, přívětivou
atmosféru.
8
Po příchodu na tohle naše náměstí jsme si trochu vydechli, pak jsme sundali
batohy a rozdělili se na skupinky po třech a po čtyřech, které se v okolí
hned pustily do hledání hub. Stanovila jsem pravidlo, že se nikdo nesmí
vzdálit na dohled od ostatních. Všechny jsem ještě
před rozchodem svolala a
dala jim to jasně
na srozuměnou. To místo jsme sice všichni dobře znali,
ale koneckonců
jsme byli v lese, a tam jak se jednou někdo ztratí, hledá se
opravdu dost špatně. Jenže znáte malé děti. Jakmile se jednou zaberou do
hledání hub, pravidla se jim hned vykouří z hlavy. Takže jsem jedním okem
hledala houby a druhým neustále počítala děti, jestli jsou všechny.
Kácet se na zem pak děti začaly asi deset minut od chvíle, co jsme
uprostřed světliny zahájili hledání hub.
Když jsem si poprvé všimla, že třizdětí leží přes sebe na zemi, napadlo
mě
nejdřív, jestli nesnědly nějakou jedovatou houbu. U nás jich totiž roste
spousta i smrtelně
jedovatých. Místní děti je sice rozpoznají, ale některé
z nich se určují dost těžko. Takže až do chvíle, kdy je doneseme do školy a
necháme určit odborníkem, je přísně
zakázáno brát jakékoli houby do úst,
jenže ne všechny děti pokaždé dodrží všechno, co se jim řekne.
Rychle jsem tedy k dětem přiběhla a pokoušela jsem se je zvednout. Byly ale
úplně
bezvládné, jako guma, rozměklá na slunci. Připadalo mi, že zvedám jen
prázdné skořápky bez života. Naštěstí ale děti dýchaly. A když jsem jim
zkusila na zápěstí tep, byl povětšinou pravidelný. Neměly ani horečku. I
výrazy v obličejích měly klidné, nebylo znát, že by nějak trpěly.
Nevypadalo to, že je třeba poštípaly vosy, nebo kousl had. Byly prostě
jen
v bezvědomí.
Nejpodivnější byly jejich oči. Úplně
prázdné, jako oči lidí v kómatu.
Nebyly ale zavřené, byly normálně
otevřené a zdálo se, že se na něco
dívají. Občas dokonce i mrknuly. Takže nešlo o žádný spánek. A zornice se
jim pomalu pohybovaly. Klidně
a pomalu se pohybovaly vpravo a vlevo, jako
když se snažíme přehlédnout krajinu někde v dálce. To nebyly oči
bezvědomých lidí. Nedívaly se ale na nic. Přinejmenším tedy na nic v
nejbližším okolí. Ruka, kterou jsem před nimi zkusmo pohybovala, v nich
nevyvolala ani tu nejmenší reakci.
Zkusila jsem tak zdvihnout popořadě
asi třiděti, ale byly na tom všechny
úplně
stejně. Všechny v bezvědomí, s otevřenýma očima a zornicemi, které se
pomalu pohybovaly vpravo a vlevo. Byl to až neskutečný výjev.
Jak vypadala ta skupinka dětí, které ztratily vědomí jako první?
Byla to skupinka třídětí, samých dívek, které spolu kamarádily. Nahlas
jsem je volala jmény, poplácala je po tvářích, a to i poměrně
silně.K
ničemu to ale nebylo. Vůbec to nevnímaly. Jako bych mávala rukou do
prázdna. Bylo to moc divné.
Napadlo mě
poslat někoho aby zaběhnul zpátky do školy. Přece jsem sama
nemohla odnést zpátky tři bezvládné děti. Takže jsem se začala shánět po
nejrychlejším klukovi. Jak jsem se po něm ale rozhlédla, uviděla jsem, že i
všechny ostatní děti leží na zemi. Všech šestnáct bez výjimky leželo v
bezvědomí. Jediný, kdo zůstal stát a přivědomí, jsem byla já sama. Bylo to
jako v nějaké scéně
z bojiště.
Všimla jste si v tu chvíli v okolí něčeho zvláštního? Třeba nějakého
zápachu, zvuku, světla?
(Po krátkém přemýšlení). Ne. Jak už jsem vám řekla dřív, okolí bylo úplně
tiché a klidné. Žádné zvuky ani světla ani pachy, nic neobvyklého. Jen děti
z mé třídy ležely do jednoho na zemi. Připadala jsem si v tu chvíli, jako
bych zůstala na světě
úplně
sama. Cítila jsem se úplně
opuštěná. Ten pocit
opuštěnosti nebyl srovnatelný s ničím, co jsem kdy zažila. V jeden okamžik
se mi skoro zachtělo hodit všechno za hlavu a zmizet v prázdnotě, co zela
přede mnou.
9
Jenže jsem samozřejmě
měla jako učitelka za třídu odpovědnost. Vzpamatovala
jsem se a spíš se skutálela než seběhla dolů
ze svahu, abych zaběhla do
školy pro pomoc.
KAPITOLA 3
Když otevřuoči, z noci toho už moc nezbývá. Odhrnu z okna záclonu a
podívám se ven. Už neprší, ale vypadá to, že muselo přestat jen před
krátkou chvilkou, venku je ještě
všechno zčernalé deštěm a na všem se drží
kapky. Na východním obzoru se ostře rýsuje několik mraků, zezadu osvícených
sluncem. Barva té zářepůsobí zlověstně
i slibně
zároveň. Dojem se nadobro
mění podle úhlu pohledu.
Autobus dál uhání konstantní rychlostí po asfaltu dálnice. Svist pneumatik
ani nestoupá ani neklesá. I motor bzučí ve stále stejné frekvenci.
Monotónní zvuky jako velký kamenný žernov pomalu umílají čas i lidské
vědomí. Ostatní cestující mají všichni záclony na oknech úplně
zatažené a
spí schouleni do sedadel. Vypadá to, že jediný, kdo nespí, jsem já a řidič
autobusu. Oba se, účelně
a bez citu, vezeme ke svému cíli.
Mám žízeň
a tak vytahuju z postranní kapsy batohu PET láhev s minerálkou a
loknu si vlažné vody. Ze stejné kapsy pak ještě
vytáhnu balíček slaných
sušenek a pár jich sním. Pusu mám hned plnou jejich staré dobré vysušené
chuti. Náramkové hodinky ukazují čtyři hodiny dvaatřicet minut. Jen tak pro
jistotu ještě
ověřím datum a den. Čísla ukazují, že už jsem skoro třináct
hodin na útěku z domova. Čas jako by neplynul ani tam, ani zpátky. Ještě
mám pořád narozeniny. Ještě
pořád je tu den, který je začátkem mého nového
života. Zavřuoči, pak je zas otevřu a ještě
jednou překontroluju na
hodinkách čas a den. Pak rozsvítím lampičku nad sebou a začnu si číst
knížku v kapesním vydání.
Po páté hodině
najednou zničehonic odbočíme z dálnice a zastavíme v koutě
rozlehlého autobusového parkoviště
na nějakém odpočívadle. Ozve se sykot
stlačeného vzduchu a přední dveře se otevřou. V autobuse se rozsvěcí světlo
a řidič
má krátké hlášení. Vážení cestující, přejeme vám dobré ráno. Podle
jízdního řádu za necelou hodinu dorazíme do zastávky Takamacu -Hlavní
nádraží. Nyní následuje dvacetiminutová pauza na občerstvení. Odjezd je v
pět hodin třicet minut. Dodržte prosím plánovanou dobu odjezdu.
Skoro všichni se při řidičově
hlášení probudí a mlčky vstávají ze sedadel.
Zívají a otráveně
se potácejí ven. Většina se jich chce ještě
před
příjezdem do Takamacu trochu upravit. Vystoupím s nimi, párkrát se zhluboka
nadechnu, protáhnu a ve svěžím ranním vzduchu zacvičím několik
strečingových cviků. Pak jdu na toalety a opláchnu si v umyvadle obličej.
Pak mě
napadne zjistit, kde to vlastně
jsme. Vyjdu ven a rozhlédnu se po
okolí. Je to docela fádní, ničím nezajímavá krajina, jakou najdete všude u
dálnice. Jen snad -ale to je možná opravdu jenom můj dojem -se tvar
okolních vršků
a barva stromů
na nich něčím liší od těch tokijských.
Právě
když si v bufetu na odpočívadle dávám bezplatně
z automatu zelený
čaj, přijde najednou nějaká holka a posadí se na plastikovou židli vedle
mne. V pravé ruce má papírový kelímek s kávou, kterou si právě
koupila v
automatu, a ze kterého ještě
stoupá bílá pára. V levé ruce má -nejspíš
taky odněkud z automatu -malou krabičku se sendvičem.
Upřímněřečeno je ta holka tak trochu divná. I nezaujatému člověku musí
její obličej připadat řekněme přinejmenším zvláštní. Je moc široký, nos je
malý a kulatý, na tvářích je pih jak naseto. Uši má špičaté. Zkrátka po
všech stránkách dost nápadný ksicht. Možná dokonce až násilnický obličej.
Ale kupodivu, celkový dojem není vůbec špatný. Zdá se, že je sama se svou
figurou když ne rovnou spokojená, tak alespoň
úplně
vyrovnaná. A to není
málo. A to, co jí ve tváři ještě
nejspíš zbývá z dítěte, působí na okolí
uklidňujícím dojmem. Přinejmenším na mě
ano. Vysoká moc není, ale o co je
menší a útlejší, o to má ta holka větší prsa. A její nohy taky nemají
chybu.
10
V obou uších jí visí tenounké náušnice z kousků
nějakého kovu, které se
občas oslnivě
zablýskají, tak jako se blýská dural. Vlasy po ramena má
přebarvené na hnědo (vlastně
je to až něco mezi hnědou a červenou) Na sobě
má tlusté pruhované triko s dlouhými rukávy a přes rameno kožený batůžek.
Kolem krku rukávy tenkého letního svetru. Jinak má ještě
smetanově
bílou
minisukni a nemá punčocháče. Zdá se, že se byla taky zrovna umýt na
toaletách, pár vlasů
z ofiny jí padá do širokého čela jako nějaké kořínky.
Začíná mi tím být kdovíproč
docela sympatická.
"Ty jedeš taky tamtím autobusem, žejo?" zeptá se mě. Hlas má malounko
chraplavý.
"Jo."
Trochu svraští obočí a lokne si kávy. "Kolik ti je?"
"Sedmnáct," zalžu.
"Středoškolák, co?"
Kývnu.
"Kam až jedeš?"
"Do Takamacu."
"Takže stejně
jako já," řekne ta holka. "Do Takamacu? A pak zpátky?"
"Jenom tam," nechám se slyšet.
"Já taky tak. Mám tam kamarádku. Hodně
dobrou. A co ty?"
"Já příbuzný."
Holka přikývne jakože jo a dál se už na nic neptá.
"Já mám mladšího bráchu. Je skoro stejně
starej jako ty," řekne pak, jako
by si právě
na něco vzpomněla. Jenže jsem se s ním už hrozně
dlouho
neviděla... Mimochodem, už ti určitě
někdo řekl, jak jste si podobný?"
"S kým jako?"
"No přece s tím zpěvákem. Jakmile jsem tě
zahlídla v autobuse, tak na to
pořád myslím. Ale bohužel si nevzpomínám na jeho jméno. A to si nad tím
lámu hlavu, div si jí nepřelomím. Znáš to taky, ne? Zdá se ti, že si už už
musíš vzpomenout, a ono pořád nic. To ti ještě
nikdo neřekl, že jste si
podobný?"
Zavrtím hlavou. To mi fakt ještě
nikdo neřekl. Prohlíží si mě,sočima
pořád ještě
přivřenýma.
"A co je to za zpěváka?" ptám se jí zkusmo.
"Je z televize."
"Zpívá v televizi?"
"Jo, zpívá v televizi." Vezme sendvič, chvíli ho bez výrazu žvýká, pak si
zas lokne kávy. "Je z jedný skupiny. Ale sakra, já si už nevzpomenu ani na
tu skupinu. Ten zpěvák je vyšší, hubenej a mluví jako lidi ze západu.
Nevzpomínáš si na něj?"
"Fakt ne. Já na televizi nekoukám."
Holka se zamračí. Pak se na mě
nevěřícně
podívá.
"To jako vůbec?"
Jen mlčky zavrtím hlavou. Možná jsem měl ale radši kývnout? Pro jistotu
ještě
kývnu.
"Ty promluvíš jen jednou za čas a to ještě
nejvýš dvě
slova. Takovej jseš
vždycky?"
Zrudnu. Upovídaný vážně
ani od přírody zrovna dvakrát nejsem. Je tu ale i
další důvod: ještě
se mi úplně
neustálil hlas. Už je skoro pořád hluboký,
občas mi ale ještě
nečekaně
přeskočí. Proto nemluvím nikdy moc dlouho.
"To nic," pokračuje ta holka. "Fakt se ale hrozně
podobáš tomu zpěvákovi,
co mluví jako na západě. I když sám jako ze západu nemluvíš. Ale něčím se
mu prostě
hrozně
podobáš. Ten zpěvák je docela fajn, mimochodem."
Přitvrdí úsměv o stupínek výš. Ten úsměv jako by někam malinko vykračoval,
a současně
se hned vracel zpátky. Pořád ještě
jsem ve tváři červený.
"Kdyby sis změnil účes, tak bys mu byl snad ještě
podobnější, řekla bych.
Stačilo by nechat si trochu narůst vlasy a pak je máznout gelem a trochu
načesat. Jé, to je mi skoro líto, že to nemůžeme zkusit rovnou tady. Určitě
by ti to slušelo. Já jsem totiž kadeřnice, víš?"
Přikyvuju. A pak se napiju čaje. V bufetu je skoro úplné ticho. Není
puštěná ani žádná hudba. A kromě
nás tu nikdo nemluví.
11
"Ty nerad mluvíš?" Holka si podepře jednou rukou bradu a vážně
se na mě
zadívá.
Zavrtím hlavou. "Ale ne."
"Tak máš třeba nějaký trápení?"
Znovu zavrtím hlavou.
Vezme do ruky další sendvič. Tenhle je s jahodovou zavařeninou. Holka
svraští obočí, že jako nevěří vlastním očím.
"Hele, nedal by sis? Sendviče s jahodovou marmeládou jsou jedna z
nejodpornějších věcí, co znám, aspoň
pro mě. Nesnáším je už od mala."
Beru si ten sendvič. I když ani já nemám sendviče s jahodovým džemem vůbec
rád. Tenhle ale mlčky sním. Holka se dívá přes stůl, jak ve mě
mizí do
posledního sousta.
"Můžu tě
oněco poprosit?" zeptá se pak.
"A o co?"
"Mohla bych do Takamacu sedět vedle tebe? Já se sama trochu bojím. Mám
strach, že vedle mě
sedí někdo divnej, a nemůžu spát. Sice jsem u pokladny
výslovně
chtěla lístek bez souseda, ale přitom je sedadlo vedle mě
už od
začátku obsazený. Teď
bych si chtěla trochu zdřímnout aspoň
do Takamacu. A
ty vypadáš, že jseš normální. Nevadilo by ti to?"
"Vůbec," odpovídám.
"Dík," říká holka. "Jak se říká: na cestách doporovod."
Kývám. Mám pocit, že už ani nedělám nic jiného. Ale co bych tak měl říct?
"A jak je to dál?"
"Dál?"
"No to "na cestách doprovod" To přece ještě
nějak pokračuje, ne? Já si ale
už zas nevzpomínám. V japonštině
jsem byla vždycky slabá."
"A v životě
cit," říkám já.
"Na cestách doprovod, v životě
cit," opakuje si holka pro upamatování. Mít
po ruce tužku a papír, tak si to nejspíš na místě
zaznamená. "Hele, co to
vlastně
znamená? Neuměl bys to nějak jednoduše vyložit?"
Zamyslím se. Přemýšlení mi chvíli trvá. Ale holka nevypadá, že by jí to
nějak vadilo.
"Řek bych, že to znamená, že je pro lidi důležitý se s někým potkat. Když
to řeknu fakt jednoduše," odpovídám.
Chvíli o tom přemýšlí a pak zlehka, pomalu složí ruce na stůl. "No, nejspíš
jsi na to kápnul. Někoho potkat, to je fakt důležitá věc, souhlasím."
Kouknu na hodinky. Půl šesté jako na koni. "Neměli bysme už jít?"
"Máš pravdu, jdem," říká holka. Ale nevstává.
"Hele, kde to vlastně
teď
jsme?" ptám se jí.
"No, to je otázka," říká holka. Zvedne hlavu a rozhlédne se okolo. Náušnice
se jí divoce rozhoupou jako nazrálé hrušky.
"To ani sama nevím. Podle času tak možná někde u Kurašiki. Víš co, mě
je to
docela jedno, kde teď
jsem. Tyhle dálniční odpočívadla jsou stejně
jen
takový patníky u cesty. Odsud až sem a je to," zvedne holka do vzduchu oba
ukazováčky. Zbývá jí mezi nimi takových třicet čísel.
"U takovýhleho místa je přece stejně
jedno, jak se to tu jmenuje. Co tady
vlastně
je? Záchody. Bufáč. Pár zářivek a plastikovejch židlí. Hnusný kafe
a sendviče s jahodovým džemem. Snůška nanicovatejch krámů. Smysl tu má
jenom to, odkud jsme vyrazili a kam jedem. Nebo ne?"
Kývám. Kývám. Kývám.
Když se vracíme do autobusu, sedí už všichni cestující na svých místech a
vypadá to, že se už každou chvilku musí vyrazit. Šofér je mladý muž s
přísným pohledem. Spíš než řidiče autobusu ten člověkpřipomíná správce na
zdymadle. Dívá se, jako by nás chtěl propíchnout za to, že jsme se tak
zpozdili. Neříká ale nic. Holka mu věnuje bezelstný úsměv. Zrovna jako by
chtěla říct: "Tak už se nezlob."
Řidič
natáhne ruku, stiskne páku, znovu se ozve sykot stlačeného vzduchu a
dveře autobusu se zavřou. Holka s malým kufříkem v náručí se přesouvá vedle
mě. Kufr je to nehezký, jako z nějakého hromadného výprodeje. Na to, jak je
malý, je dost těžký. Pomáhám jí ho zvednout a uložit nahoru nad nás do
12
police na zavazadla. Holka mi děkuje. Pak si sklopí opěradlo dolů
a
okamžitě
usne. Autobus nedočkavě
vyrazí. Já vytáhnu z kapsy knížku a dám se
zas do čtení.
Holka spí jak zabitá a zanedlouho, jak autobus vjede do zatáčky, mi její
hlava skončí na rameni. A tam pak už zůstane. Těžká není, to ne. Holka má
pusu zavřenou a zlehka oddychuje nosem. Její dech mi přistává na ramenní
kosti, tak jak to má být. Když se podívám trochu dolů, vidím jí výstřihem
trička pásek od podprsenky. Je smetanově
bílý. Představím si zbytek toho
kousku prádla, určitě
vyvedený z jemné látky, který asi následuje za
páskem. Ne že bych chtěl. Já prostě
musím. Taky samozřejmě
díky tomu mám
hned erekci. Takovou, až se divím, jak je něco takového vůbec možné.
Pak se ve mě
ale rodí pochybnosti, jestli to náhodou opravdu není moje
sestra. Věk by tomu víceméně
odpovídal. Ten její obličej se ovšem od tváře
mé sestry z fotografie na hony liší. Fotkám se ale taky nedá moc věřit.
Obličeje na nich mnohdy vyjdou úplně
jinak, než jste chtěli. Nedivil bych
se, kdybych byl nakonec opravdu její vlastní brácha.
Dívám se jí na prsa. Jak oddychuje, pohybují se ty dvě
kulaté boule v rytmu
dechu nahoru a dolů, jakop by to byly nějaké vlny. Mimovolně
si při tom
pohledu vybavím ohromnou mořskou pláň, na kterou drobně, drobounce prší.
Jsem jediný osamělý námořník na palubě. Ona je moře. Nebe je celé popelavé,
táhne se kam až oči dohlédnou a nakonec na obzoru splývá se stejně
popelavým oceánem. Je těžké ty dva živly od sebe rozpoznat. Splývají v
jedno, a s nimi splývá to co je, a to, co by být mělo.
Na prstech má ta holka dva prsteny. Nejsou ale ani svatební, ani zásnubní.
Jsou to laciné prstýnky, jaké prodávají v buticích pro mládež. Prsty má
holka útlé, ale rovné a dlouhé a je v nich cítit síla. Nehty má krátké a
pečlivě
pěstěné. Bledě
růžový lak. Ruce leží na kolenou, vykukujících zpod
minisukně. Zatoužím, aby se mě
jimi dotkla. To se ale samozřejmě
nestane.
Holka dál spí a spí a vypadá málem jako nějaké miminko. Zpod
vlasů
jí jako houba vykukuje zašpičatělé ucho. Je takové zvláštně
bezbranné.
Zavřu knihu a na chvíli se zadívám na krajinu za oknem. Pak, aniž bych
věděl kdy a jak, zase v tu ránu usnu.
KAPITOLA 4
Hlášení Armádní zpravodajské služby Spojených Států
amerických (MIS)
Datum vyhotovení: 12. 5. 1946
Název: "RICE BOWL INCIDENT 1944: REPORT"
Pořadové číslo: PTYX-722-8936745-42216-WWN
Následuje záznam rozhovoru s Džúičim Nakazawou (53), v době
události
lékařem internistou s praxí v městě
X. K záznamu použit magnetofonový pás.
Odkazové číslo materiálu je PTYX -722-SQ-162 až 183.
Poznámka vyšetřujícího poručíka Roberta O´Connella.
"Doktor Nakazawa je robustní muž který díky své opálené tváři vypadá spíš
jako správce velkostatku než jako lékař.Působí tichým dojmem, ale
vyjadřuje se jadrně
a výstižně. Co si myslí, to rovnou řekne. Jeho pohled
je pronikavý i přes brýle. Na jeho paměť
se evidentně
dá spolehnout."
Ano, 7.11. 1944 po jedenácté hodině
dopoledne jsem měl hovor. Volal
zástupce ředitele národní školy v městečku a chtěl, abych okamžitě
přišel.
Dělal jsem jim už dlouho na půl úvazku školního doktora, takže mi zavolal
nejdřív. Zdálo se, že ho něco pořádně
rozrušilo.
Dozvěděl jsem se, že se prý celá jedna jejich třída vydala do hor na houby
a teď
všichni leží v lese v bezvědomí. A to prý v úplném. Jediný, kdo
zůstal při sobě, je prý třídní učitelka, která sama běžela dolů
pro pomoc a
před chvilkou dorazila do školy. Ale je prý úplně
bez sebe, takže z ní
pomalu nedostanou kloudné slovo. Jediné, co prý je jisté, je, že někde v
horách leží právě teď šestnáct dětí v bezvědomí na zemi.