Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kafka na pobřeží 1-13

23. 5. 2013

Kafka na pobřeží 

 

"Takžes ty peníze nakonec sehnal?" ptá se Kluk, co se mu říká Vrána. Ptá se 

svým obvyklým, pomalým způsobem řeči. Jakoby se právě 

probudil z hlubokého 

spánku, kdy mu to kvůli ztuhlým svalům ještě 

dobře nemluví. Ale to je právě 

jenom zdání: ve skutečnosti je jako vždycky ostražitý na nejvyšší míru. 

Přikyvuju. 

"Kolik máš?" 

Ještě  jednou provedu pro kontrolu v duchu výpočet, pak odpovídám. "Na  hotovosti asi čtyři sta tisíc. Pak ještě  můžu něco vybrat kartou z účtu. 

Úplně 

stačit to asi nebude, ale je to pro začátek aspoň 

něco." 

"To ujde," přitakává Kluk, co se mu říká Vrána. "Pro začátek určitě." 

Přikyvuju. 

"Takovýhle prachy ti ale nenadělil pod stromeček Santa Klaus," opáčí on. 

"To fakt nenadělil" odpovídám. 

Kluk, co se mu říká Vrána, se ušklíbne a rozhlédne se okolo. "Ony jsou 

totiž odsud, z něčí zásuvky." 

Neodpovídám mu. Samozřejmě 

že od začátku moc dobře ví, co je to za peníze. 

Tyhle ciráty nemá vůbec zapotřebí. Jenom se mi vysmívá. 

"Ale to nic, to nic," říká Kluk, co se mu říká Vrána. "Ty peníze přece 

potřebuješ. To se nedá popřít. Takže sis je musel nějak obstarat -možná, 

že půjčit a možná že i bez ptaní. Možná je i ukrást -když to nešlo jinak. 

Možná i vlastnímu otci, jako tyhle. Pro začátek ti asi stačit budou. Ale co 

budeš dělat, až ti jednoho dne těch čtyři sta tisíc dojde? Peníze nerostou 

jen tak v peněžence jako houby v lese. Budeš muset mít co jíst a kde spát. 

A to není zadarmo." 

"Na tyhle úvahy ještě 

bude čas," odpovídám mu. 

"Na tyhle úvahy ještě 

bude čas," opakuje po mě 

slovo od slova Kluk, co se 

mu říká Vrána, jako by něco potěžkával v dlani. 

Přikyvuju. 

"Chceš říct, že si třeba najdeš práci, žejo?" 

"Možná," odpovídám. 

Kluk co se mu říká Vrána zavrtí hlavou. "Ty se toho ještě 

budeš muset o 

světě 

hodně 

naučit. Jakou práci asi sežene někdo, komu je sotva patnáct, 

někde, kde ho nikdo pořádně 

nezná? Vždyť 

jsi ještě 

ani nedochodil školu. 

Kdo bude stát o takovýho zaměstnance? 

Trochu zrudnu. Já vždycky rychle zrudnu. 

"Ale to nic," říká Kluk co se mu říká Vrána. "Zatím je všecko ještě 

před 

tebou, tak co bych ti tu maloval čerty na zeď. Ty už ses stejně 

rozhodnul. 

Teď 

musíš už jenom dotáhnout věci až do konce. Nakonec -je to tvůj život. 

Rozhodování bude vždycky jenom na tobě." 

Jo, nakonec je to vážně 

jenom můj život. 

"Jenže odteďka na sobě 

budeš muset pořádně 

máknout." 

"Taky se snažím." 

"To je fakt," uzná Kluk co se mu říká Vrána. "Poslední roky jsi fakt dost 

zesílil, to se musí nechat." 

Kývám. 

"Jenže pořád ještě 

ti je jenom patnáct. Tvůj život vlastně 

ještě 

ani 

nezačal. Zatím jsi toho ze světa viděl jen opravdu málo. Ještě 

ani sám 

netušíš, jak málo." 

Sesedli jsme se jako obvykle na starou koženou pohovce v otcově 

pracovně. 

Kluk, co se mu říká Vrána má to místo rád. Zbožňuje všecky ty maličkosti, 

co si sem otec natahal. Teď 

si právě 

hraje se skleněným těžítkem co vypadá 

jako včela. To by si, být tady otec, v životě 

nedovolil. 

Pak zas promluvím já. "Stejně 

odsud prostě 

musím vypadnout. S tím nikdo nic 

nenadělá." 

"To máš pravdu," souhlasí se mnou Kluk co se mu říká Vrána. Položí těžítko 

na stůl a dá si ruce za hlavu. "Ale taky to samo o sobě 

ještě 

nic neřeší. 

 

 

 

 

Nechci ti do tvýho rozhodnutí moc mluvit, ale bohužel, ať 

odsud odejdeš, 

jak budeš chtít daleko, nikde není žádná jistota, že opravdu něčemu utečeš. 

Od samotný vzdálenosti toho radši moc nečekej, řekl bych." 

Ještě 

jednou se teď 

nad tou vzdáleností zamyslím. Kluk co se mu říká Vrána 

si trochu vzdychne a pak si přiloží prsty na víčka. Zavřeoči a dál na mě 

už mluví odněkud z hloubi ze tmy. 

"Pojďme si zahrát naši starou hru" řekne. 

"Dobře," souhlasím s ním. Zavřu stejně 

jako on oči, a tiše a zhluboka se 

nadechnu. 

"Takže, představ si teď 

hroznou, děsivou písečnou bouři," říká mi. "Na 

všechno ostatní zapomeň." 

Představím si takovou bouři. Na všechno ostatní zapomínám. Dokonce i na 

svou vlastní existenci. Jsem naráz úplně, totálně 

prázdný a věci začínají 

plynout. Jako vždycky přitom sedíme vedle sebe na staré kožené pohovce v 

otcově 

pracovně 

a prožíváme to plynutí spolu. 

"Osud je někdy jako taková malá písečná bouře, co bez ustání mění směr," 

začíná mi vyprávět Kluk, co se mu říká Vrána. 

 

 

Osud je občas jako menší písečná bouře, co bez ustání mění svůj směr. Ty se 

jí snažíš utéct, a tak změníš směr. Ale jakmile to uděláš, bouře změní směr 

s tebou. Zkusíš to ještě 

jednou, ale výsledek je stejný. Ať 

to zkoušíš 

kolikrát chceš, pořád se to opakuje, jakoby to s tebou sama smrtka 

tancovala svůj zlověstný tanec před úsvitem. Protože ta bouře není něco, co 

k tobě 

jen tak přišlo odněkud zdaleka. Ta bouře totiž, to jsi ty sám. Máš 

ji v sobě. A proto jediné co ti nakonec zbude, je zamířit přímo do ní, 

zacpat si pevně 

oči i uši, aby se ti do nich nedostal písek, a krok za 

krokem se snažit projít na druhou stranu. V té bouři neexistuje slunce, ani 

měsíc, ani směr, a někdy ani normální čas. Jen písek, bílý a drobný jako z 

přelámaných kostí, co víří vysoko na obloze. Představ si takovou bouři. 

 

 

Představím si takovou bouři. Bílou smršť, co stoupá ve spirálách k obloze 

jako tlusté natažené lano. Obě 

ruce si pevně 

tisknu na uši a oči, aby se do 

mě 

nedostal drobounký písek. Bouře se ke mě 

pomalu blíží. Už z dálky cítím 

na kůži, jak přichází. Chystá se mě 

každou chvíli pohltit. 

Kluk, zvaný Vrána mi zlehka položí ruku na rameno. Bouře zmizí. Oči mám 

pořád ještě 

zavřené. 

"Odteď 

se musíš stát tím nejdrsnějším patnáctiletým klukem na světě.Ať 

se 

bude dít co chce. Jinak nepřežiješ. Co to znamená bejt nejdrsnější na 

světě, na to si musíš přijít sám. Rozuměls?" 

Mlčím a neříkám nic. S Vránovou rukou na rameni se mi čím dál tím víc chce 

usnout a spát. V uších mi zní tiché pleskání křídel. 

"Teď 

se staneš tím nejdrsnějším patnáctiletým klukem, jakýho kdy svět 

nosil," šeptá mi Kluk, co se mu říká Vrána dál a dál do uší, zatímco pomalu 

usínám. Jako by mi to chtěl vytetovat tmavomodrými písmeny přímo do duše. 

 

 

Ty ji pochopitelně 

překonáš. Tu bouři. Tu pomyslnou, metafyzickou bouřku. 

Ale i když je jen pomyslná a metafyzická, stejně 

tě 

pořeže jako tisíc 

břitev. V ní už prolila krev hezká řádka lidí, i ty ji budeš prolívat. 

Teplou, červenou krev. Budeš ji nabírat plnýma rukama, svojí, i těch 

ostatních. 

Až bouřka přejde, sám vlastně 

nebudeš pořádně 

vědět, jaks ji přestál. 

Nebudeš mít ani jistotu, jestli vůbec přešla. Jistá je jen jedna jediná 

věc: až z ní vyjdeš, budeš někdo úplně 

jiný než na začátku. To přesně 

ta 

bouře znamená. 

 

 

Až mi bude patnáct, odejdu z domova do úplně 

cizího, vzdáleného města a 

budu tam žít zahrabaný v koutě 

jedné zapadlé knihovny. 

Kdybych vám tu měl hezky popořádku vysvětlovat, proč 

to udělám, zabralo by 

to nám to úplně 

bez problémů 

třeba i týden. Ale když mám celý ten příběh 

omezit jen na to nejnutnější, řeknu vám jen tolik: V patnácti letech jsem 

 

 

 

 

odešel daleko z domova do úplně 

cizího města a začal tam žít zahrabaný v 

koutě 

jedné zapadlé knihovny. 

Možná vám to zní jako nějaká pohádka. Ale pohádka to není. V žádném ze 

smyslů 

toho slova. 

 

 

KAPITOLA 1 

 

 

Při odchodu z domova jsem si z otcovy pracovny neodnesl jen hotovost. Vzal 

jsem i malý starý zlatý zapalovač 

(líbil se mi jeho vzhled i váha) a k tomu 

zavírák s pořádným ostřím. Vypadá, jako by se s ním měla stahovat kůže z 

jelenů, ale solidně 

sedí v ruce a čepel má dobrých dvanáct centimetrů. To 

není žádný suvenýrový šmejd, jaké se vozívají z ciziny. K tomu jsem si 

přidal pořádnou baterku, co byla v zásuvce stolu. Sluneční brýle se taky 

budou hodit, aspoň 

nikdo nepozná, kolik mi doopravdy je. Jsou tmavomodré, 

pravé Revo. 

Váhal jsem, jestli mám vzít i otcovy hodinky Rollex Oyster, na kterých si 

vždycky tolik zakládal, ale nakonec jsem je nechal, kde byly. Moc se mi 

sice líbily, ale nechtěl jsem na sebe později upozorňovat něčím tak drahým. 

Lepší bude pamatovat spíš na praktičnost a vzít si obyčejné digitálky Casio 

se stopkami a budíkem, co používám vždycky. Ty budou úplně 

stačit. Navíc se 

s nimi mnohem snáz zachází. S těžkým srdcem položím Rolexky zpátky do 

šuplete. 

Ještě 

tu máme mou starou fotografii se sestrou. Taky byla v šuplíku. Jsme 

na ní někde u moře a vesele se smějeme. Sestra se kouká někam do strany a 

půlku obličeje jí zakrývá černý stín. Díky tomu vypadá její rozesmátá tvář 

jako rozštěpená vedví. Připomíná masku z řeckého dramatu, kterou jsem 

jednou viděl vyfocenou v učebnici. Taky jsou v ní zachycené dva výrazy 

najednou. Světlo i stín. Naděje i beznaděj. Smích i pláč.Důvěra i hluboká 

samota. Já naproti tomu koukám bez zábran rovnou do kamery. Na pobřeží už 

kromě 

nás dvou není ani noha. Oba máme na sobě 

plavky, sestra červeně 

kytičkované monokiny a já modré trenýrky, které jsou mi velké a vůbec mi 

nesluší. V ruce něco držím. Vypadá to jako nějaká umělohmotná hůlka. K 

nohám se nám valí bíle zpěněné vlny. 

Kdo, kde a kdy to fotil nemám tušení. Ani proč 

se tvářím tak radostně.A 

vlastně 

ani to, proč 

si otec tu fotku vůbec nechal. Je to celé jedna velká 

záhada. Jsou mi na tom snímku tak tři roky, sestře možná devět. To jsme 

spolu takhle dobře vycházeli? Vůbec si nevzpomínám, že bychom kdy takhle 

jeli s rodinou k moři. Nevím, kde jsme to tehdy byli. Ale přesto se mi tu 

nechce ten obrázek otci nechávat. Nakonec tu starou fotografii strčím do 

peněženky. Máminu fotku nemám. Vypadá to, že je otec všechny do jedné 

vyhodil. 

Po krátké úvaze si beru ještě 

i mobil. Až zjistí, co se stalo, vypoví na 

něj otec nejspíš smlouvu a pak mi už k ničemu nebude. Přesto ho dávám do 

batohu, spolu s nabíječkou. Nakonec -skoro nic to neváží. Vyhodit ho můžu 

vždycky, až zjistím, že už je k nepoužití. 

 

 

Do batohu si balím pokud možno jen to nejnutnější. Nejtěžší je vybrat 

oblečení. Kolik budu potřebovat spodního prádla? Kolik svetrů? Kolik košil, 

kalhot, rukavic, šál, kraťasů, kabátů? Jak do toho člověk spadne, nemají 

podobné úvahy konce. Jedno je ale jasné. Rozhodně 

se nechci vláčet s velkým 

kufrem věcí někde, kde to vůbec neznám, aby ve mě 

kdekdo na první pohled 

poznal kluka, co utekl z domu. To by si mě 

ještě 

někdo mohl chtít všimnout 

blíž, nahlásit mě 

na policii, a já bych jel šupem domů, než bys řekl švec. 

Podobným případům se bude možná lepší vyhnout jednou provždy. 

A vždyť 

taky nemusím utíkat zrovna někam na sever. Ano, to je ono. 

Jednoduché jako facka. Pojede se někam, kde je teplo. A půjde to i bez 

kabátu. A bez rukavic. Jakmile si nemusím lámat hlavu se zimou, hromada 

nezbytného oblečení se rázem o polovinu zmenší. Vybírám věci, které se 

snadno perou, rychle schnou, nevytahají se a jsou pokud možno tenké. Pak je 

skládám na co nejmenší velikost a pěchuju do batohu. Kromě 

nich ještě 

snadno sbalitelný spacák, použitelný na jaře, v létě 

i na podzim, malou 

 

 

 

 

soupravu hygienických potřeb, nepromokavé pončo, kdyby pršelo, sešit, 

propisku, MD walkman Sony s diktafonem a deset minidisků 

(hudba je naprostá 

nutnost), náhradní nabíjecí baterie. Víc už nic. Kempovací nádobí mi je k 

ničemu -moc váží a jen by překáželo. Až budu mít hlad, koupím si něco v 

supermarketu. Rozhodl jsem se totiž, že seznam věcí, co si vezmu s sebou, 

bude co nejkratší. Spoustu jsem toho do nějpřipsal, abych to pak zase 

vymazal. A to ne jednou, ale několikrát. 

 

Patnácté narozeniny se mi zdály k odchodu z domova nejvhodnější. Před nimi 

by bylo ještě 

moc brzo, pak už třeba taky pozdě. 

Abych se na ten den připravil, cvičil jsem se, po celé dva roky od chvíle, 

co jsem se dostal na střední školu. Vlastně 

jsem tím jen pokračoval v 

tréninku z kursů 

džuda, na které jsem chodil už od prvních tříd základky. 

Na střední jsem už ale nechodil nikam do kroužku, místo toho jsem každou 

chvíli sám běhal po školním hřišti, plaval v bazénu, nebo chodil do obvodní 

tělocvičny v naší čtvrti a tam posiloval na strojích. Byl tam jeden mladý 

instruktor, který mi zdarma vysvětlil, jak se při posilování správně 

protahovat a jak se používá který stroj, jak se má rovnoměrně 

posilovat 

celé tělo. Které svaly člověk dostatečně 

namáhá i v normálním životě,a 

které naopak procvičíte jen na stroji. Naučil mě, jak správně 

dělat bench 

press. Naštěstí jsem už od přírody dost narostl a cvičení mi navíc 

vypracovalo ramena do šířky a vyklenulo hrudník. 

Šlo mi totiž o to, abych se cizím lidem jevil minimálně 

na sedmnáct. Nemohl 

jsem si totiž opravdu dovolit vypadat na patnáct, kolik mi ve skutečnosti 

bylo, to by mi jen komplikovalo život, ať 

bych se vrtnul, kam chtěl. 

Kromě 

tohohle instruktora, paní, co k nám chodila denně 

na výpomoc, a pak 

ještě 

nejnutnějších hovorů 

ve škole, jsem už skoro s nikým z lidí nemluvil. 

Pokud jde od otce, s tím jsem se už dlouho skoro nestýkal. Bydleli jsme 

sice v jedné domácnosti, ale fungovali jsme každý v úplně 

jiném časovém 

rozmezí a otec byl navíc skoro pořád zahrabaný ve svém ateliéru. A navíc což 

už jste ale asi pochopili i sami -jsem se každému setkání s ním prostě 

vědomě 

vyhýbal. 

Ta nižší střední, kam jsem chodil, byla soukromá, a chodily do ní skoro 

výhradně 

jen děti z nejlepších, čili z bohatých rodin. Pokud jste 

neprovedli nějakou fatální pitomost, měli jste skoro automaticky zaručený 

postup výš. Ta škola vynikala hlavně 

tím, že v ní všichni měli bezvadné 

zuby, čisté šaty, a byli příšerně 

nudní. Pochopitelně, že mě 

neměl ve třídě 

nikdo rád. Vybudoval jsem si kolem sebe vysokou zeď 

a nikoho za ní 

nepustil. Navíc jsem se za tou zdí skoro úplně 

uzavřel a nevycházel ven. 

Takového člověka ani nikdo mít rád nemohl. Vyhýbali se mi a dávali si na mě 

pozor. Možná jsem jim byl nepříjemný. Možná, že se mě 

občas i báli. Mě 

to 

ale nevadilo, spíš jsem byl rád. Ležela přede mnou celá hora úkolů, které 

jsem musel zvládnout bez cizí pomoci. Ve volných chvílích jsem vždycky 

chodil do školní knihovny a četl jako o život. Nejvíc ze všeho jsem ale 

hltal -školní vyučování. Tak, jak mi to tolikrát opakoval Kluk, co se mu 

říká Vrána. 

 

Ty si asi myslíš, že co tě 

učí na střední škole, ti v životě 

k ničemu 

nebude. Já vím, učitelé jsou neschopná banda, ale chlapečku, ty přece 

utíkáš z domu. Tohle je dost možná poslední škola, kam v životě 

chodíš, tak 

by sis měl to, co tě 

tu učí, nasoukat do hlavy, ať 

se ti to líbí, nebo ne. 

Všechno to do sebe prostě 

nasaj, jako piják. Na rozhodování, co si nechat a 

co pustit z hlavy, budeš mít ještěčasu habaděj. 

 

Vzal jsem si ty rady k srdci (tak jako ostatně 

skoro vždycky, když mi Kluk, 

co se mu říká Vrána, něco poradí). Soustředil jsem se ze všech sil, mozek 

mi všechno vstřebával jako houba, napínal jsem uši, aby mi neuniklo nic, o 

čem se učíme, a abych si to mohl uložit do hlavy. Ještě 

během vyučování 

jsem se to pak snažil pochopit a pořádně 

si to zapamatovat. Při zkouškách 

jsem díky tomu byl vždycky jeden z nejlepších ze třídy, i když jsem pak 

doma na učení už skoro ani nesáhl. 

 

 

 

Jak jsem začínal mít svaly čím dál víc jako ze železa, stával se ze mě 

pořád větší a větší nemluva. Snažil jsem se, aby mi v obličeji nebylo vidět 

ani ten nejmenší cit, učil jsem se nedávat učitelům a spolužákům nijak 

najevo, co si doopravdy myslím. Měl jsem se co nevidět ocitnout v 

nelítostném světě 

dospělých, kde budu muset přežít, odkázaný jen sám na 

sebe. Musel jsem být drsnější, než všichni ostatní. 

Při pohledu do zrcadla jsem viděl, jak mi oči studeně 

planou, jako by 

patřily ne mě, ale nějakému ještěrovi, a jak mám ve tváři čím dál tím 

tvrdší a rezervovanější výraz. 

Když už jsme tak u toho, vlastně 

jsem si vůbec nedokázal vzpomenout, kdy 

jsem se naposledy smál. Nebo aspoň 

usmál. Na lidi okolo, nebo alespoň 

sám 

na sebe. 

Vždycky se mi ale nedařilo být tak docela tichý a uzavřený. Někdy se stalo, 

že se zeď, kterou jsem si kolem sebe tak pečlivě 

budoval, naráz sesypala na 

hromadu. Moc často se to nedělo, ale občas ano: Zeď 

se znenadání někam 

vytratila a já tu stál nahý před celým světem. V takových chvílích jsem se 

cítil nejistý. Strašně 

nejistý. Ke všemu tu totiž ještě 

byla ta věštba. 

Pořád tu byla se mnou, jako kalná, stojatá voda. 

 

Ta věštba tu pořád je, jako temná, neproniknutelná voda. 

Obvykle se skrývá bůhvíkde, ale přijdou chvíle, kdy se zničehonic tiše 

vzedme a začne jako nelítostná zátopa jednu po druhé zaplavovat každou 

buňku tvého těla svým chladem, až se v ní začneš topit a lapat po dechu. Co 

máš síly se přitahuješ k větráku u stropu, život bys dal za čerstvý vzduch 

zvenku. Jenže vzduch z ventilace je nesnesitelně 

suchý, spaluje ti hrdlo. 

Voda a žízeň, chlad a žár, živly, které normálně 

stojí v protikladu, na 

tebe teď 

spojenými silami útočí. 

Na světě 

je tolik, tolik místa. Jen pro tebe není žádné. Spokojil by ses i 

s tím nejmenším, ale ani takové nikde nenacházíš. Vykřikneš-li, odpoví ti 

jen hluboké ticho. Hledáš-li ale naopak ticho, ozve se ti věštba, pokaždé, 

bez výjimky, jako by někde na skrytém místě 

v tvé hlavě 

secvaknul tajný 

spínač, co spouští její hlas. 

Tvá mysl se podobá řece, která vlivem dlouhých dešťů 

vystoupila z břehů. 

Všechno, co připomíná pevnou zem, zmizelo hluboko v proudu, snad už to 

dokonce unáší voda někam do temnot. Jen déšť 

dál a dál jako bič 

dopadá na 

rozbouřené vody. Napadlo tě 

to pokaždé, kdykoliv se podobná potopa objevila 

ve zprávách v televizi. Ano. Je to tak. Tohle jsem já. 

 

Než odejdu, pořádně 

si v koupelně 

umyju mýdlem ruce. Ostříhám si nehty, 

vyčistím uši, kartáčkem vyčistím zuby. Dávám si záležet, abych byl čistý. V 

některých situacích je totiž čistota všecko. Postavím se pak před zrcadlo a 

pozorně 

si prohlížím svou tvář. Je to tvář, kterou jsem zdědil od otce i od 

matky (na kterou si ale vůbec nepamatuju). Ať 

bych se jak chtěl snažil 

vymazat z ní veškerý výraz a vypadat odtažitě,ať 

budu jak chci posilovat 

svaly, svůj obličej prostě 

nikdy nezměním. Nikdy se nezbavím svého 

dlouhého, hustého obočí, které nemůžu mít po nikom jiném, než po otci, ani 

nijak nevymažu hlubokou vrásku mezi ním. Možná bych mohl otce třeba i zabít 

(s těmi svaly, jaké mám teď, by to byla hračka). Možná bych dokázal i 

zapomenout, že jsem vůbec kdy mělnějakou matku. Nikdy se ale nezbavím 

jejich genů, které v sobě 

mám. Kdybych to chtěl udělat, musel bych se totiž 

zbavit sebe samotného. 

A pořád je tu ta věštba. 

Vězí ve mě, jako nějaké implantované zařízení. 

Zhasínám světlo. Vycházím z koupelny. 

V domě 

všude visí těžké, vlhké ticho. Šepot lidí, kteří neexistují, dech 

těch, kteří nežijí. Rozhlédnu se kolem sebe, na okamžik se zastavím a 

zhluboka se nadechnu. Ručičky hodin jsou právě 

na třetí odpoledne. Vypadají 

neobyčejně 

nepřívětivě.Dělají, že se jich to celé netýká, ani trochu 

nejsou na mé straně. Nastává čas, abych odsud vypadnul. Beru svůj malý 

 

 

 

ruksak a hážu si ho na záda. I když jsem to zkusmo dělal už několikrát, 

batoh se mi teď 

zdá nějak těžší než obvykle. 

Pojedu na Šikoku. Ne, že bych nemohl jet jinam. Ale jak jsem si ho tak 

prohlížel v kapesním atlase, zazdálo se mi, že by to mohlo být ono. Ten 

ostrov mě 

přitahoval víc a víc, kdykoliv mi na něj padl zrak. Je daleko na 

jih od Tokia, od zbytku Japonska ho dělí moře, je tam i teplo. Já tam v 

životě 

nebyl a nikdo mě 

tam nezná, nemám tam ani žádné příbuzné. Jestli mě 

někdo někdy bude hledat (o čemž ale fakt silně 

pochybuju), na Šikoku to 

tedy určitě 

nebude. 

 

Vyzvednu si u okýnka rezervovanou jízdenku a nastupuju do nočního autobusu. 

To je rozhodně 

nejlevnější způsob, jak se dostat až do Takamacu. Deset 

tisíc jenů 

aněco. Nikdo mi nevěnuje nejmenší pozornost. Nikdo se neptá, 

kolik je mi let. Nikdo si mě 

zvědavě 

neprohlíží. Jen průvodčí mi, tak jako 

každému, zkontroluje lístek. 

V autobuse je obsazená všeho všudy jen asi třetina sedadel. Většina 

cestujících je, stejně 

jako já, sama, a ve voze je proto podivně 

ticho. Do 

Takamacu je to lán světa. Dostat se tam potrvá podle jízdního řádu takových 

deset hodin. Budeme tam někdy brzo ráno. Jenže mě 

nějaká doba jízdy dvakrát 

nevzrušuje. Zrovna teď 

mám totiž času, kolik se mi jen zlíbí. Když autobus 

něco po osmé vyjíždí z terminálu, opřu se pohodlně 

o sedadlo a usnu jako 

špalek. V momentě, kdy se dotknu zády opěradla, se propadnu do spánku, jako 

by mi právě 

došly baterie. 

Opůlnoci se najednou prudce rozprší. Chvílemi se probouzím a škvírou mezi 

lacinými látkovými záclonami pozoruju noční dálnici. V kapkách deště, které 

s rachotem dopadají na okno, se rozpíjí světlo dálničních lamp, které se v 

pravidelných intervalech táhnou podél krajnice kdovíkam, jako by to někdo 

chtěl rozdělit svět na dílky stupnice. Nová a nová světla se přibližují, 

aby v příštím okamžiku zase začala mizet kamsi dozadu do minulosti. Když 

jsem se probral, jsou už ručičky hodin za dvanáctou. Je tu den mých 

patnáctých narozenin, znenadání, jako by ho odněkud vyšoupli dopředu. 

"Tak všechno nejlepší k narozeninám," gratuluje mi Kluk, co se mu říká 

Vrána. 

"Díky" odpovídám mu já. 

Ale i teď 

se za mnou pořád táhne věštba, jako stín. Zkoumám, zda je moje 

obranná zeď 

ještě 

celá. Pak zatahuju záclonu a už zase spím. 

 

KAPITOLA 2 

 

 

Následující dokumenty byly donedávna uschován na ministerstvu obrany 

Spojených států 

amerických ve složce s označením Přísně 

tajné a veřejnosti 

plně 

zpřístupněny v roce 1986 na základě 

Zákona o zveřejňování informací. V 

současnosti jsou uloženy v Národním archivu Spojených států 

(NARA), 

Washington D.C., a zpřístupněny ke čtení. 

 

Níže zaznamenaná série šetření proběhla na základě 

rozkazu majora Jamese P. 

Warrena z Armádního informačního střediska v době 

od konce března do 

začátku dubna 1946. Přímým průzkumem na místě, v obci ... v prefektuře 

Jamanaši, byli pověřeni poručík Robert O´Connell spolu s prvním rotmistrem 

Haroldem Katayamou. Poručík O´Conell měl na starosti výslechy, rotmistr 

Katayama asistoval jako tlumočník. Dokumentace případu byla svěřena 

svobodníku Robertu Kohnovi. 

Samotné výslechy probíhaly po dobu dvanácti dnů 

v radniční síni obce ... v 

prefektuře Jamanaši. Na otázky poručíka O´Connella postupně 

odpovídala 

učitelka obecné školy ... v ..., část ..., místní obvodní lékař, dva 

policisté místní policejní stanice a šest místních dětí. 

K dokumentům jsou přiloženy dvě 

mapy dané oblasti v měřítcích 1 : 10 000 a 

 

1 : 2 000, pořízené geografickým oddělením ministerstva vnitra. 

Hlášení Armádní zpravodajské služby Spojených států 

amerických (MIS). 

Datum vyhotovení: 12. 5. 1946 

 

 

 

Název: RICE BOWL HILL INCIDENT, 1944: REPORT 

Pořadové číslo: PTYX -722-8936745-42213-WWN 

 

Následuje záznam rozhovoru se Secuko Okamoči (26), v čase události třídní 

učitelkou třídy 4. B obecné školy ... v ... . Rozhovor byl nahrán na 

magnetofonový pásek. Odkazová čísla příslušných materiálů 

pro daný rozhovor 

jsou PTYX -722-SQ-118 až 122. 

 

Poznámka vyšetřujícího poručíka Roberta O´Connella: 

Secuko Okamoči je žena drobné postavy, pravidelných rysů 

tváře. Je 

inteligentní, se silným smyslem pro zodpovědnost, na otázky se snaží 

odpovídat co možná nejpřesněji a nejupřímněji. Vlivem celé události však 

utrpěla nemalý šok, jehož následky jsou na ní pořád ještě 

patrné. Jak se 

vrací do svých vzpomínek, cítím z ní občas sílící psychické napětí. Její 

řeč 

se v takových chvílích začne zřetelně 

zpomalovat. 

 

Myslím, že mohlo být tak něco po desáté dopoledne, když se vysoko na obloze 

objevila ta stříbrná záře. Byl to skoro průzračný, stříbrný třpyt. Ano, 

docela určitě 

to byl třpyt kovu ve slunečním světle. Velice pomalu se 

přesouval oblohou od západu na východ. Napadlo nás, že to asi je letadlo, B 

29-ka. Pohybovalo se přímo nad námi. Museli jsme se skoro zaklonit, abychom 

ho viděli. Na bezmračné, modré obloze byl jeho lesk skoro oslepující, bylo 

vidět jen třpyt, jako by se tam blýskal dural nebo něco podobného. 

Bylo ale stejně 

moc vysoko na to, abychom rozeznali třeba jen jeho tvar. 

Což znamenalo, že i my jsme pro ně 

neviditelní. Takže jsme se nemuseli bát, 

že na nás zaútočí, nebo třeba znenadání shodí bombu. Tady v horách stejně 

ani není co bombardovat. Možná to bylo letadlo, které letělo bombardovat 

nějaké velké město, nebo které se vracelo po skončeném bombardování, 

napadly nás jen tyhle dvě 

možnosti. Takže i když jsme to letadlo viděli, 

neměli jsme se nijak zvlášť 

na pozoru a šli jsme klidně 

pomalu dál. Spíš 

nás ještě 

zarazila zvláštní krása toho třpytu. 

 

Armádní záznamy ale pro tu dobu, dne 7. 11. 1944, kolem 10. hodiny 

dopoledne, zcela vylučují přítomnost amerických bojových letadel i 

jakýchkoli jiných letounů 

ve vzdušném prostoru dané oblasti. 

 

Já jsem to ale jasně 

viděla a spolu se mnou i všech šestnáct dětí. Všichni 

jsme si mysleli, že je to B 29-ka. Několikrát už jsme takhle zahlédli 

jejich formaci, žádné jiné letadlo tak vysoko nevyletí. Tady v prefektuře 

byla malá základna a několikrát jsme tak viděli letět naše letadla, ale to 

jsou jen malé stroje a do takových výšek nemůžou. Kromě 

toho se dural 

třpytí úplně 

jinak než ostatní kovy a B-29ky se vyrábějí právě 

zněj. 

Připadalo nám jen trochu divné, že jich neletí celá velká formace, ale, jak 

se zdálo, jen jeden jediný letoun. 

 

Vy pocházíte odsud? 

 

 

"Ne. Já se narodila v prefektuře Hirošima. V šestnáctém roce éry Šówa jsem 

se vdala a přestěhovala se sem. Manžel tu totiž učil hudbu na jedné střední 

škole, jenže v osmnáctém roce narukoval a o dva roky později bojoval v 

bitvě 

o Luzon a padl. Řekli mi, že byl na hlídce u skladu hořlavin někde u 

Manily, a že ten sklad vybuchl po zasažení americkým granátem a můj muž 

přitom zahynul. Děti jsme neměli." 

 

Kolik jste v ten den měla na starosti dětí ze své třídy? 

 

Šestnáct, chlapců 

i dívek. Skoro celou třídu, kromě 

dvou dětí, které byly 

nemocné. Konkrétně 

to bylo osm chlapců 

a osm dívek. Pět z nich byly děti 

evakuované sem z Tokia. V devět hodin jsme vyrazili ze školy, každý s lahví 

vody a s jídlem, na tzv. "Praxi v přírodě." Na takových praxích se ve 

skutečnosti většinou nic zvláštního nenacvičovalo. Jejich hlavním smyslem 

 

 

 

bylo nasbírat v horách houby nebo jedlé rostliny. Byli jsme sice na 

venkově, kde nebyla o potraviny taková nouze, ale úplný dostatek jídla jsme 

stejně 

neměli. Odvody potravin byly přísné a až na malou skupinu lidí jsme 

si všichni museli skoro pořád utahovat opasky. 

Takže se doporučovalo, aby se i děti snažily někde obstarat něco k jídlu. 

Vládl výjimečný stav a na nějaké učení prostě 

nebylo kdy. Takové praxe v 

přírodě 

se v té době 

pořádaly úplně 

všude. Okolí naší školy bylo naštěstí 

na přírodní zdroje bohaté dost, našla se tam spousta báječně 

vhodných míst. 

V tom ohledu jsme měli velké štěstí. Ve městech všichni doopravdy 

hladověli. V té době 

už totiž byly úplně 

přerušeny všechny zásobovací cesty 

z Taiwanu a z pevniny a ve městech byl zoufalý nedostatek potavin a paliva. 

 

Snášelo se těch pětdětí, které do vaší třídy přišly kvůli evakuacím z 

Tokia, dobře s místními dětmi? 

 

O své třídě 

myslím můžu říct, že jsme to zvládali bez větších problémů. Je 

ale jasné, že vyrůstat tady na venkově 

a v centru Tokia jsou dvě 

úplně 

rozdílné věci. Tady se jinak mluví, lidé se jinak oblékají. Víc než 

polovina místních dětí je z chudých zemědělských rodin a většina dětí, co 

sem přišly z Tokia jsou z rodin zaměstnanců 

velkých firem nebo úředníků. 

Takže se rozhodně 

nedá říct, že by se nějak vzájemně 

chápaly. Zvlášť 

zezačátku to mezi nimi celkem dost jiskřilo. Ke rvačkám ani k šikanování 

sice naštěstí nedošlo, ale nerozuměly si. Takže to pak chvíli vypadalo tak, 

že si místní děti chodily hrát jen s místními a tokijské jen s tokijskými. 

Za dva měsíce si ale na sebe všichni zvykli. Jakmile jednou děti doopravdy 

strhne nějaká společná hra, dokážou relativně 

snadno překonat všechna 

omezení kultury i prostředí. 

 

Popište nám prosím co nejpodrobněji místo, kam jste toho dne svoji třídu 

vedla. 

 

Šli jsme na jeden kopec, kam jsme často chodívali na výlety. Protože je 

kulatý jako převrácená miska na rýži, říkali jsme mu obvykle Owanjama. Není 

to vůbec strmý kopec, kdokoliv na něj snadno vyleze. Je jen malý kus cesty 

od školy směrem na západ. Až na vrchol nám to ani s dětmi netrvalo 

zpravidla víc než nějaké dvě 

hodiny. Cestou jsme vždycky sbírali v lese 

houby a mohli jsme se tam i snadno naobědvat z přinesených zásob. Dětem se 

takovéhle praxe v terénu líbily samozřejmě 

mnohem víc než školní vyučování. 

Třpyt toho zvláštního letadla vysoko na obloze nám na chvíli připomněl, že 

je válka, ale ten pocit trval jen krátký okamžik. Až na něj jsme všichni 

byli v dobré náladě, skoro šťastní. Nebe bylo bez mráčku, nefoukalo, v 

horách byl klid a jediné, co bylo slyšet, byl ptačí zpěv. Při takové 

procházce měl člověk málem pocit, že se válka odehrává v nějaké vzdálené 

zemi a nás se nijak netýká. Šli jsme po horské pěšině 

a společně 

si 

zpívali. Občas jsme taky napodobovali hlasy ptáků. Opravdu, až na tu pořád 

ještě 

neukončenou válku to bylo nádherné, skoro dokonalé ráno. 

 

Krátce poté, co jste spatřili na obloze to zvláštní letadlo, jste tedy 

všichni vešli do lesa? 

 

Ano. Do lesa jsme vešli snad ani ne pět minut poté, co jsme to letadlo 

zpozorovali. Postupně 

jsme pak odbočili z hlavní horské stezky na pěšinu, 

která vede přímo po svahu lesem. To je jediný úsek, kde je doopravdy 

náročné stoupání. Pak se asi po deseti minutách cesty vzhůru les náhle 

rozestupuje. Je tam dost velká světlina, krásně 

rovná, úplně 

jako stůl. 

Jakmile jednou vejdete do lesa, všechno naráz ztichne, stromy zastíní 

slunce a začne být chladno, ale na tomhle místě 

máte nad hlavou jen nebe, 

jako na nějakém malém náměstí. Často jsme se tam se třídou cestou na 

Owanjamu stavovali. To místo totiž má takovou klidnou, přívětivou 

atmosféru. 

 

 

 

Po příchodu na tohle naše náměstí jsme si trochu vydechli, pak jsme sundali 

batohy a rozdělili se na skupinky po třech a po čtyřech, které se v okolí 

hned pustily do hledání hub. Stanovila jsem pravidlo, že se nikdo nesmí 

vzdálit na dohled od ostatních. Všechny jsem ještě 

před rozchodem svolala a 

dala jim to jasně 

na srozuměnou. To místo jsme sice všichni dobře znali, 

ale koneckonců 

jsme byli v lese, a tam jak se jednou někdo ztratí, hledá se 

opravdu dost špatně. Jenže znáte malé děti. Jakmile se jednou zaberou do 

hledání hub, pravidla se jim hned vykouří z hlavy. Takže jsem jedním okem 

hledala houby a druhým neustále počítala děti, jestli jsou všechny. 

Kácet se na zem pak děti začaly asi deset minut od chvíle, co jsme 

uprostřed světliny zahájili hledání hub. 

Když jsem si poprvé všimla, že třizdětí leží přes sebe na zemi, napadlo 

mě 

nejdřív, jestli nesnědly nějakou jedovatou houbu. U nás jich totiž roste 

spousta i smrtelně 

jedovatých. Místní děti je sice rozpoznají, ale některé 

z nich se určují dost těžko. Takže až do chvíle, kdy je doneseme do školy a 

necháme určit odborníkem, je přísně 

zakázáno brát jakékoli houby do úst, 

jenže ne všechny děti pokaždé dodrží všechno, co se jim řekne. 

Rychle jsem tedy k dětem přiběhla a pokoušela jsem se je zvednout. Byly ale 

úplně 

bezvládné, jako guma, rozměklá na slunci. Připadalo mi, že zvedám jen 

prázdné skořápky bez života. Naštěstí ale děti dýchaly. A když jsem jim 

zkusila na zápěstí tep, byl povětšinou pravidelný. Neměly ani horečku. I 

výrazy v obličejích měly klidné, nebylo znát, že by nějak trpěly. 

Nevypadalo to, že je třeba poštípaly vosy, nebo kousl had. Byly prostě 

jen 

v bezvědomí. 

Nejpodivnější byly jejich oči. Úplně 

prázdné, jako oči lidí v kómatu. 

Nebyly ale zavřené, byly normálně 

otevřené a zdálo se, že se na něco 

dívají. Občas dokonce i mrknuly. Takže nešlo o žádný spánek. A zornice se 

jim pomalu pohybovaly. Klidně 

a pomalu se pohybovaly vpravo a vlevo, jako 

když se snažíme přehlédnout krajinu někde v dálce. To nebyly oči 

bezvědomých lidí. Nedívaly se ale na nic. Přinejmenším tedy na nic v 

nejbližším okolí. Ruka, kterou jsem před nimi zkusmo pohybovala, v nich 

nevyvolala ani tu nejmenší reakci. 

Zkusila jsem tak zdvihnout popořadě 

asi třiděti, ale byly na tom všechny 

úplně 

stejně. Všechny v bezvědomí, s otevřenýma očima a zornicemi, které se 

pomalu pohybovaly vpravo a vlevo. Byl to až neskutečný výjev. 

 

Jak vypadala ta skupinka dětí, které ztratily vědomí jako první? 

 

Byla to skupinka třídětí, samých dívek, které spolu kamarádily. Nahlas 

jsem je volala jmény, poplácala je po tvářích, a to i poměrně 

silně.K 

ničemu to ale nebylo. Vůbec to nevnímaly. Jako bych mávala rukou do 

prázdna. Bylo to moc divné. 

Napadlo mě 

poslat někoho aby zaběhnul zpátky do školy. Přece jsem sama 

nemohla odnést zpátky tři bezvládné děti. Takže jsem se začala shánět po 

nejrychlejším klukovi. Jak jsem se po něm ale rozhlédla, uviděla jsem, že i 

všechny ostatní děti leží na zemi. Všech šestnáct bez výjimky leželo v 

bezvědomí. Jediný, kdo zůstal stát a přivědomí, jsem byla já sama. Bylo to 

jako v nějaké scéně 

z bojiště. 

 

Všimla jste si v tu chvíli v okolí něčeho zvláštního? Třeba nějakého 

zápachu, zvuku, světla? 

 

(Po krátkém přemýšlení). Ne. Jak už jsem vám řekla dřív, okolí bylo úplně 

tiché a klidné. Žádné zvuky ani světla ani pachy, nic neobvyklého. Jen děti 

z mé třídy ležely do jednoho na zemi. Připadala jsem si v tu chvíli, jako 

bych zůstala na světě 

úplně 

sama. Cítila jsem se úplně 

opuštěná. Ten pocit 

opuštěnosti nebyl srovnatelný s ničím, co jsem kdy zažila. V jeden okamžik 

se mi skoro zachtělo hodit všechno za hlavu a zmizet v prázdnotě, co zela 

přede mnou. 

 

 

 

Jenže jsem samozřejmě 

měla jako učitelka za třídu odpovědnost. Vzpamatovala 

jsem se a spíš se skutálela než seběhla dolů 

ze svahu, abych zaběhla do 

školy pro pomoc. 

 

KAPITOLA 3 

 

 

Když otevřuoči, z noci toho už moc nezbývá. Odhrnu z okna záclonu a 

podívám se ven. Už neprší, ale vypadá to, že muselo přestat jen před 

krátkou chvilkou, venku je ještě 

všechno zčernalé deštěm a na všem se drží 

kapky. Na východním obzoru se ostře rýsuje několik mraků, zezadu osvícených 

sluncem. Barva té zářepůsobí zlověstně 

i slibně 

zároveň. Dojem se nadobro 

mění podle úhlu pohledu. 

Autobus dál uhání konstantní rychlostí po asfaltu dálnice. Svist pneumatik 

ani nestoupá ani neklesá. I motor bzučí ve stále stejné frekvenci. 

Monotónní zvuky jako velký kamenný žernov pomalu umílají čas i lidské 

vědomí. Ostatní cestující mají všichni záclony na oknech úplně 

zatažené a 

spí schouleni do sedadel. Vypadá to, že jediný, kdo nespí, jsem já a řidič 

autobusu. Oba se, účelně 

a bez citu, vezeme ke svému cíli. 

Mám žízeň 

a tak vytahuju z postranní kapsy batohu PET láhev s minerálkou a 

loknu si vlažné vody. Ze stejné kapsy pak ještě 

vytáhnu balíček slaných 

sušenek a pár jich sním. Pusu mám hned plnou jejich staré dobré vysušené 

chuti. Náramkové hodinky ukazují čtyři hodiny dvaatřicet minut. Jen tak pro 

jistotu ještě 

ověřím datum a den. Čísla ukazují, že už jsem skoro třináct 

hodin na útěku z domova. Čas jako by neplynul ani tam, ani zpátky. Ještě 

mám pořád narozeniny. Ještě 

pořád je tu den, který je začátkem mého nového 

života. Zavřuoči, pak je zas otevřu a ještě 

jednou překontroluju na 

hodinkách čas a den. Pak rozsvítím lampičku nad sebou a začnu si číst 

knížku v kapesním vydání. 

 

Po páté hodině 

najednou zničehonic odbočíme z dálnice a zastavíme v koutě 

rozlehlého autobusového parkoviště 

na nějakém odpočívadle. Ozve se sykot 

stlačeného vzduchu a přední dveře se otevřou. V autobuse se rozsvěcí světlo 

a řidič 

má krátké hlášení. Vážení cestující, přejeme vám dobré ráno. Podle 

jízdního řádu za necelou hodinu dorazíme do zastávky Takamacu -Hlavní 

nádraží. Nyní následuje dvacetiminutová pauza na občerstvení. Odjezd je v 

pět hodin třicet minut. Dodržte prosím plánovanou dobu odjezdu. 

Skoro všichni se při řidičově 

hlášení probudí a mlčky vstávají ze sedadel. 

Zívají a otráveně 

se potácejí ven. Většina se jich chce ještě 

před 

příjezdem do Takamacu trochu upravit. Vystoupím s nimi, párkrát se zhluboka 

nadechnu, protáhnu a ve svěžím ranním vzduchu zacvičím několik 

strečingových cviků. Pak jdu na toalety a opláchnu si v umyvadle obličej. 

Pak mě 

napadne zjistit, kde to vlastně 

jsme. Vyjdu ven a rozhlédnu se po 

okolí. Je to docela fádní, ničím nezajímavá krajina, jakou najdete všude u 

dálnice. Jen snad -ale to je možná opravdu jenom můj dojem -se tvar 

okolních vršků 

a barva stromů 

na nich něčím liší od těch tokijských. 

Právě 

když si v bufetu na odpočívadle dávám bezplatně 

z automatu zelený 

čaj, přijde najednou nějaká holka a posadí se na plastikovou židli vedle 

mne. V pravé ruce má papírový kelímek s kávou, kterou si právě 

koupila v 

automatu, a ze kterého ještě 

stoupá bílá pára. V levé ruce má -nejspíš 

taky odněkud z automatu -malou krabičku se sendvičem. 

Upřímněřečeno je ta holka tak trochu divná. I nezaujatému člověku musí 

její obličej připadat řekněme přinejmenším zvláštní. Je moc široký, nos je 

malý a kulatý, na tvářích je pih jak naseto. Uši má špičaté. Zkrátka po 

všech stránkách dost nápadný ksicht. Možná dokonce až násilnický obličej. 

Ale kupodivu, celkový dojem není vůbec špatný. Zdá se, že je sama se svou 

figurou když ne rovnou spokojená, tak alespoň 

úplně 

vyrovnaná. A to není 

málo. A to, co jí ve tváři ještě 

nejspíš zbývá z dítěte, působí na okolí 

uklidňujícím dojmem. Přinejmenším na mě 

ano. Vysoká moc není, ale o co je 

menší a útlejší, o to má ta holka větší prsa. A její nohy taky nemají 

chybu. 

 

10 

 

 

V obou uších jí visí tenounké náušnice z kousků 

nějakého kovu, které se 

občas oslnivě 

zablýskají, tak jako se blýská dural. Vlasy po ramena má 

přebarvené na hnědo (vlastně 

je to až něco mezi hnědou a červenou) Na sobě 

má tlusté pruhované triko s dlouhými rukávy a přes rameno kožený batůžek. 

Kolem krku rukávy tenkého letního svetru. Jinak má ještě 

smetanově 

bílou 

minisukni a nemá punčocháče. Zdá se, že se byla taky zrovna umýt na 

toaletách, pár vlasů 

z ofiny jí padá do širokého čela jako nějaké kořínky. 

Začíná mi tím být kdovíproč 

docela sympatická. 

"Ty jedeš taky tamtím autobusem, žejo?" zeptá se mě. Hlas má malounko 

chraplavý. 

"Jo." 

Trochu svraští obočí a lokne si kávy. "Kolik ti je?" 

"Sedmnáct," zalžu. 

"Středoškolák, co?" 

Kývnu. 

"Kam až jedeš?" 

"Do Takamacu." 

"Takže stejně 

jako já," řekne ta holka. "Do Takamacu? A pak zpátky?" 

"Jenom tam," nechám se slyšet. 

"Já taky tak. Mám tam kamarádku. Hodně 

dobrou. A co ty?" 

"Já příbuzný." 

Holka přikývne jakože jo a dál se už na nic neptá. 

"Já mám mladšího bráchu. Je skoro stejně 

starej jako ty," řekne pak, jako 

by si právě 

na něco vzpomněla. Jenže jsem se s ním už hrozně 

dlouho 

neviděla... Mimochodem, už ti určitě 

někdo řekl, jak jste si podobný?" 

"S kým jako?" 

"No přece s tím zpěvákem. Jakmile jsem tě 

zahlídla v autobuse, tak na to 

pořád myslím. Ale bohužel si nevzpomínám na jeho jméno. A to si nad tím 

lámu hlavu, div si jí nepřelomím. Znáš to taky, ne? Zdá se ti, že si už už 

musíš vzpomenout, a ono pořád nic. To ti ještě 

nikdo neřekl, že jste si 

podobný?" 

Zavrtím hlavou. To mi fakt ještě 

nikdo neřekl. Prohlíží si mě,sočima 

pořád ještě 

přivřenýma. 

"A co je to za zpěváka?" ptám se jí zkusmo. 

"Je z televize." 

"Zpívá v televizi?" 

"Jo, zpívá v televizi." Vezme sendvič, chvíli ho bez výrazu žvýká, pak si 

zas lokne kávy. "Je z jedný skupiny. Ale sakra, já si už nevzpomenu ani na 

tu skupinu. Ten zpěvák je vyšší, hubenej a mluví jako lidi ze západu. 

Nevzpomínáš si na něj?" 

"Fakt ne. Já na televizi nekoukám." 

Holka se zamračí. Pak se na mě 

nevěřícně 

podívá. 

"To jako vůbec?" 

Jen mlčky zavrtím hlavou. Možná jsem měl ale radši kývnout? Pro jistotu 

ještě 

kývnu. 

"Ty promluvíš jen jednou za čas a to ještě 

nejvýš dvě 

slova. Takovej jseš 

vždycky?" 

Zrudnu. Upovídaný vážně 

ani od přírody zrovna dvakrát nejsem. Je tu ale i 

další důvod: ještě 

se mi úplně 

neustálil hlas. Už je skoro pořád hluboký, 

občas mi ale ještě 

nečekaně 

přeskočí. Proto nemluvím nikdy moc dlouho. 

"To nic," pokračuje ta holka. "Fakt se ale hrozně 

podobáš tomu zpěvákovi, 

co mluví jako na západě. I když sám jako ze západu nemluvíš. Ale něčím se 

mu prostě 

hrozně 

podobáš. Ten zpěvák je docela fajn, mimochodem." 

Přitvrdí úsměv o stupínek výš. Ten úsměv jako by někam malinko vykračoval, 

a současně 

se hned vracel zpátky. Pořád ještě 

jsem ve tváři červený. 

"Kdyby sis změnil účes, tak bys mu byl snad ještě 

podobnější, řekla bych. 

Stačilo by nechat si trochu narůst vlasy a pak je máznout gelem a trochu 

načesat. Jé, to je mi skoro líto, že to nemůžeme zkusit rovnou tady. Určitě 

by ti to slušelo. Já jsem totiž kadeřnice, víš?" 

Přikyvuju. A pak se napiju čaje. V bufetu je skoro úplné ticho. Není 

puštěná ani žádná hudba. A kromě 

nás tu nikdo nemluví. 

 

 

11 

 

 

"Ty nerad mluvíš?" Holka si podepře jednou rukou bradu a vážně 

se na mě 

zadívá. 

Zavrtím hlavou. "Ale ne." 

"Tak máš třeba nějaký trápení?" 

Znovu zavrtím hlavou. 

Vezme do ruky další sendvič. Tenhle je s jahodovou zavařeninou. Holka 

svraští obočí, že jako nevěří vlastním očím. 

"Hele, nedal by sis? Sendviče s jahodovou marmeládou jsou jedna z 

nejodpornějších věcí, co znám, aspoň 

pro mě. Nesnáším je už od mala." 

Beru si ten sendvič. I když ani já nemám sendviče s jahodovým džemem vůbec 

rád. Tenhle ale mlčky sním. Holka se dívá přes stůl, jak ve mě 

mizí do 

posledního sousta. 

"Můžu tě 

oněco poprosit?" zeptá se pak. 

"A o co?" 

"Mohla bych do Takamacu sedět vedle tebe? Já se sama trochu bojím. Mám 

strach, že vedle mě 

sedí někdo divnej, a nemůžu spát. Sice jsem u pokladny 

výslovně 

chtěla lístek bez souseda, ale přitom je sedadlo vedle mě 

už od 

začátku obsazený. Teď 

bych si chtěla trochu zdřímnout aspoň 

do Takamacu. A 

ty vypadáš, že jseš normální. Nevadilo by ti to?" 

"Vůbec," odpovídám. 

"Dík," říká holka. "Jak se říká: na cestách doporovod." 

Kývám. Mám pocit, že už ani nedělám nic jiného. Ale co bych tak měl říct? 

"A jak je to dál?" 

"Dál?" 

"No to "na cestách doprovod" To přece ještě 

nějak pokračuje, ne? Já si ale 

už zas nevzpomínám. V japonštině 

jsem byla vždycky slabá." 

"A v životě 

cit," říkám já. 

"Na cestách doprovod, v životě 

cit," opakuje si holka pro upamatování. Mít 

po ruce tužku a papír, tak si to nejspíš na místě 

zaznamená. "Hele, co to 

vlastně 

znamená? Neuměl bys to nějak jednoduše vyložit?" 

Zamyslím se. Přemýšlení mi chvíli trvá. Ale holka nevypadá, že by jí to 

nějak vadilo. 

"Řek bych, že to znamená, že je pro lidi důležitý se s někým potkat. Když 

to řeknu fakt jednoduše," odpovídám. 

Chvíli o tom přemýšlí a pak zlehka, pomalu složí ruce na stůl. "No, nejspíš 

jsi na to kápnul. Někoho potkat, to je fakt důležitá věc, souhlasím." 

Kouknu na hodinky. Půl šesté jako na koni. "Neměli bysme už jít?" 

"Máš pravdu, jdem," říká holka. Ale nevstává. 

"Hele, kde to vlastně 

teď 

jsme?" ptám se jí. 

"No, to je otázka," říká holka. Zvedne hlavu a rozhlédne se okolo. Náušnice 

se jí divoce rozhoupou jako nazrálé hrušky. 

"To ani sama nevím. Podle času tak možná někde u Kurašiki. Víš co, mě 

je to 

docela jedno, kde teď 

jsem. Tyhle dálniční odpočívadla jsou stejně 

jen 

takový patníky u cesty. Odsud až sem a je to," zvedne holka do vzduchu oba 

ukazováčky. Zbývá jí mezi nimi takových třicet čísel. 

"U takovýhleho místa je přece stejně 

jedno, jak se to tu jmenuje. Co tady 

vlastně 

je? Záchody. Bufáč. Pár zářivek a plastikovejch židlí. Hnusný kafe 

a sendviče s jahodovým džemem. Snůška nanicovatejch krámů. Smysl tu má 

jenom to, odkud jsme vyrazili a kam jedem. Nebo ne?" 

Kývám. Kývám. Kývám. 

 

 

Když se vracíme do autobusu, sedí už všichni cestující na svých místech a 

vypadá to, že se už každou chvilku musí vyrazit. Šofér je mladý muž s 

přísným pohledem. Spíš než řidiče autobusu ten člověkpřipomíná správce na 

zdymadle. Dívá se, jako by nás chtěl propíchnout za to, že jsme se tak 

zpozdili. Neříká ale nic. Holka mu věnuje bezelstný úsměv. Zrovna jako by 

chtěla říct: "Tak už se nezlob." 

Řidič 

natáhne ruku, stiskne páku, znovu se ozve sykot stlačeného vzduchu a 

dveře autobusu se zavřou. Holka s malým kufříkem v náručí se přesouvá vedle 

mě. Kufr je to nehezký, jako z nějakého hromadného výprodeje. Na to, jak je 

malý, je dost těžký. Pomáhám jí ho zvednout a uložit nahoru nad nás do 

 

 

12 

 

 

police na zavazadla. Holka mi děkuje. Pak si sklopí opěradlo dolů 

okamžitě 

usne. Autobus nedočkavě 

vyrazí. Já vytáhnu z kapsy knížku a dám se 

zas do čtení. 

Holka spí jak zabitá a zanedlouho, jak autobus vjede do zatáčky, mi její 

hlava skončí na rameni. A tam pak už zůstane. Těžká není, to ne. Holka má 

pusu zavřenou a zlehka oddychuje nosem. Její dech mi přistává na ramenní 

kosti, tak jak to má být. Když se podívám trochu dolů, vidím jí výstřihem 

trička pásek od podprsenky. Je smetanově 

bílý. Představím si zbytek toho 

kousku prádla, určitě 

vyvedený z jemné látky, který asi následuje za 

páskem. Ne že bych chtěl. Já prostě 

musím. Taky samozřejmě 

díky tomu mám 

hned erekci. Takovou, až se divím, jak je něco takového vůbec možné. 

Pak se ve mě 

ale rodí pochybnosti, jestli to náhodou opravdu není moje 

sestra. Věk by tomu víceméně 

odpovídal. Ten její obličej se ovšem od tváře 

mé sestry z fotografie na hony liší. Fotkám se ale taky nedá moc věřit. 

Obličeje na nich mnohdy vyjdou úplně 

jinak, než jste chtěli. Nedivil bych 

se, kdybych byl nakonec opravdu její vlastní brácha. 

Dívám se jí na prsa. Jak oddychuje, pohybují se ty dvě 

kulaté boule v rytmu 

dechu nahoru a dolů, jakop by to byly nějaké vlny. Mimovolně 

si při tom 

pohledu vybavím ohromnou mořskou pláň, na kterou drobně, drobounce prší. 

Jsem jediný osamělý námořník na palubě. Ona je moře. Nebe je celé popelavé, 

táhne se kam až oči dohlédnou a nakonec na obzoru splývá se stejně 

popelavým oceánem. Je těžké ty dva živly od sebe rozpoznat. Splývají v 

jedno, a s nimi splývá to co je, a to, co by být mělo. 

Na prstech má ta holka dva prsteny. Nejsou ale ani svatební, ani zásnubní. 

Jsou to laciné prstýnky, jaké prodávají v buticích pro mládež. Prsty má 

holka útlé, ale rovné a dlouhé a je v nich cítit síla. Nehty má krátké a 

pečlivě 

pěstěné. Bledě 

růžový lak. Ruce leží na kolenou, vykukujících zpod 

minisukně. Zatoužím, aby se mě 

jimi dotkla. To se ale samozřejmě 

nestane. 

Holka dál spí a spí a vypadá málem jako nějaké miminko. Zpod 

vlasů 

jí jako houba vykukuje zašpičatělé ucho. Je takové zvláštně 

bezbranné. 

Zavřu knihu a na chvíli se zadívám na krajinu za oknem. Pak, aniž bych 

věděl kdy a jak, zase v tu ránu usnu. 

 

KAPITOLA 4 

 

 

Hlášení Armádní zpravodajské služby Spojených Států 

amerických (MIS) 

Datum vyhotovení: 12. 5. 1946 

Název: "RICE BOWL INCIDENT 1944: REPORT" 

Pořadové číslo: PTYX-722-8936745-42216-WWN 

 

 

Následuje záznam rozhovoru s Džúičim Nakazawou (53), v době 

události 

lékařem internistou s praxí v městě 

X. K záznamu použit magnetofonový pás. 

Odkazové číslo materiálu je PTYX -722-SQ-162 až 183. 

 

 

Poznámka vyšetřujícího poručíka Roberta O´Connella. 

"Doktor Nakazawa je robustní muž který díky své opálené tváři vypadá spíš 

jako správce velkostatku než jako lékař.Působí tichým dojmem, ale 

vyjadřuje se jadrně 

a výstižně. Co si myslí, to rovnou řekne. Jeho pohled 

je pronikavý i přes brýle. Na jeho paměť 

se evidentně 

dá spolehnout." 

 

 

Ano, 7.11. 1944 po jedenácté hodině 

dopoledne jsem měl hovor. Volal 

zástupce ředitele národní školy v městečku a chtěl, abych okamžitě 

přišel. 

Dělal jsem jim už dlouho na půl úvazku školního doktora, takže mi zavolal 

nejdřív. Zdálo se, že ho něco pořádně 

rozrušilo. 

Dozvěděl jsem se, že se prý celá jedna jejich třída vydala do hor na houby 

a teď 

všichni leží v lese v bezvědomí. A to prý v úplném. Jediný, kdo 

zůstal při sobě, je prý třídní učitelka, která sama běžela dolů 

pro pomoc a 

před chvilkou dorazila do školy. Ale je prý úplně 

bez sebe, takže z ní 

pomalu nedostanou kloudné slovo. Jediné, co prý je jisté, je, že někde v 

horách leží právě  teď  šestnáct dětí v bezvědomí na zemi. 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář