Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kafka na pobřeží 40-53

 tak jak tak, ale bude to lepší udělat někde jinde. Košili vyždímám, co mám 

síly a pak ji strčím do pytle na špinavé prádlo a ten nacpu hluboko do 
batohu. Vlasy si namokřím vodou a trochu je upravím. Z tašky s toaletními 
potřebami vytáhnu mýdlo a umyju si ruce. Ještě 
se mi trochu třesou. Dávám 
si ale načas a pořádně 
se umyju i mezi prsty. Krev mám dokonce i za nehty. 
Namočeným ručníkem setřu stopy krve, která mi přes šaty prosákla až na 
hrudník. Pak si obléknu košili, zapnu knoflíky až ke krku a podolek si 
zastrčím do kalhot. Musím se alespoň 
trochu upravit, abych nebyl nikomu 
nápadný. 
Mám ale nahnáno, ne že ne. Zuby mi cvakají jako splašené. Nezastavím je, ať 
dělám co dělám. Roztáhnu ruce a zadívám se na ně. Trochu se mi chvějí. Ani 
nevypadají jako moje. Vypadají spíš jako párek cizích, nezávislých tvorů.A 
dlaně 
mě 
hrozně 
pálí. Docela jako bych byl silně 
svíral nějakou rozžhavenou 
železnou tyč. 
Opřu se oběma rukama o okraj umývadla a silou přitisknu hlavu k zrcadlu. Je 
mi do breku. Jenže i kdybych se rozbrečel, stejně 
mi nikdo nepřijde na 
pomoc. Nikdo mi... 
 
Ale ale, kdepak jsi se vlastně 
zamazal takovou spoustou krve, co? Cos to 
proboha vyváděl? Nepamatuješ se, žejo? Ty sám, zdá se, nikde žádnou ránu 
nemáš. A když pomineme to tvoje rameno, vlastně 
tě 
ani nic pořádně 
nebolí. 
Takže ta krev co na sobě 
máš není vůbec tvoje. Tu musel prolít někdo jinej. 
Ať 
tak nebo tak, tady teď 
zůstat nemůžeš. Kdyby tě 
tu takhle celýho od krve 
načapala policejní hlídka, máš definitivní utrum. Je ovšem otázka, jestli 
se rovnou odsud vracet do hotelu. Tam už teď 
na tebe klidně 
může někdo 
čekat. Opatrnosti vážně 
nezbývá. Třeba ses někde zapletl i do zločinu a ani 
 
o tom nevíš. Nebo jsi klidně 
mohl něco spáchat sám. 
Štěstí, že máš všecky svoje věci u sebe. Teď 
se ti opravdu vyplatilo, že 
ses z opatrnosti všude tahal s celým majetkem nacpaným v těžkým batohu. Tos 
udělal vážně 
dobře. Takže si teď 
ani nemusíš dělat větší starosti. Žádný 
strachy. Všecko by mělo i dál jít celkem bez problémů. Jsi přece 
nejdrsnější patnáctiletej kluk na světě, no ne? Tak si koukej věřit. Trochu 
se vydýchej, všecko si hezky v klidu promysli, a to by bylo, abys to 
nezvládl. Budeš si muset ovšem dát setsakra pozor, to je fakt. Nezapomeň, 
tekla krev. Opravdická červená. A nebylo jí nejmíň. Dost možná už po tobě 
někdo pase. 
Takže -hurá do akce. Zbyla ti jenom jediná možnost. Je jenom jedno místo, 
kam teď 
můžeš jít. A ty víš, kde je. 
Zhluboka dýchám, až se trochu uklidním. S batohem na zádech vykráčím ze 
záchodů. Ve světle rtuťové výbojky pochoduju po štěrku, jen to chřustí. A 
jak tak jdu, ze všech sil přemýšlím. Stisknu spínač, otočím pákou, nahodím 
myšlení na plné otáčky. Moc to ale nešlape. Šťáva v baterii je skoro na 
nule. Potřeboval bych teplé místečko někde v bezpečí, kam bych si mohl na 
čas zalézt, a dát se trochu do formy. Ale kde takové najít? Napadá mě 
snad 
jedině 
knihovna. Kómurův památník. Ten ale neotvírá dřív než zítra 
dopoledne v 11, což je dlouhá doba, kterou teď 
budu muset někde překlepat. 
Kromě 
Kómurova památníku mě 
napadne už jen jedno jediné místo. Posadím se 
do nejzastrčenějšího a nejodlhlejšího kouta a z kapsy u batohu vylovím 
mobil. Ujistím se, že funguje. Pak vytáhnu z peněženky kartičku s číslem na 
Sakuřin mobil a navolím. Prsty se mi ještě 
klepou. Po několika 
přehmátnutích to sáhodlouhé číslo konečně 
vyťukám správně. Sláva, nemá 
zapnutou hlasovou schránku. Po dvanáctém zazvonění to konečně 
zvedne. Řeknu 
svoje jméno. 
"Hele, Kafko Tamuro," ozve se mi lehce naštvaným hlasem. "Kolik si myslíš, 
že je vlastně 
hodin? Já zítra brzo vstávám, víš?" 
"Mě 
je jasný, že volám v úplně 
blbou dobu," říkám já. Uvědomím si, jak 
vyděšený mám hlas. "Jenže já si už vůbec nevěděl rady. Stal se mi průšvih a 
ty jsi bohužel jediná, komu se dalo zavolat." 
V telefonu je chvíli úplné ticho. To asi Sakura rozvažuje nad tónem mého 
hlasu. 
 
40 
 
 
"A je to...něco vážnýho?" 
"Já sám nevím. Ale vypadá to, že asi jo. Fakt bych moc potřeboval, abys mi 
pomohla, jestli můžeš." 
Trochu se zamyslí. Ne proto, že by váhala, prostě 
přemýšlí. "A kde jseš 
teď?" 
Řeknu jméno svatyně. Nic jí to neříká. 
"A to je tady v Takamacu?" 
"Já nevím, ale asi jo." 
"To jako chceš říct, že ani nevíš, kde jseš?" řekne Sakura ohromeně. 
"To by celý bylo na delší povídání." 
Povzdychne si. "Tak si chyť 
někde poblíž taxíka a jeď 
na roh do ..., druhý 
čóme, k Lawsonu. K takový tý prodejně. Má velkou ceduli, tak se to snadno 
hledá. Máš dost na taxík?" 
"Mám," řeknu já. 
"Tak to je fajn," řekne Sakura. A zavěsí. 
 
 
Bránou torii vyjdu ze svatyně 
na širokou třídu a hledám taxík. Skoro 
okamžitě 
jeden přijíždí a staví. Přeptám se řidiče, jestli zná Lawson na 
rohu v ..., druhé čóme. Zná ho velice dobře. A je to daleko? Ne, ani ne. 
Tak asi za 1000 jenů, možná míň. 
Před Lawsonem taxík zastaví a já zaplatím, ruce se mi přitom ještě 
trochu 
třesou. Pak s batohem na zádech vejdu do obchodu. Jsem tu dřív, než jsem 
čekal a tak tu Sakura ještě 
není. Koupím si malou krabici mléka, ohřeju si 
ho v mikrovlnce a pomalu a pečlivě 
piju. Ohřáté mléko mi klouže krkem dolů 
do žaludku. Trochu mě 
to uklidní. Když jsem vcházel do prodejny, prodavač, 
co tu hlídá, jestli někdo nekrade, si krátce prohlédl můj ruksak, ale od té 
doby si mě 
už nikdo nevšímá. Dělám, že si vybírám jeden z časopisů 
regálech a prohlédnu se přitom ve skle výlohy. Vlasy mi ještě 
trčí na 
všecky strany, ale krev na košili už skoro není vidět. I zblízka už možná 
vypadá jen jako obyčejná špína. Teď 
už jen zbývá, abych se přestal tak 
nemožně 
třást. 
Za deset minut Sakura konečně 
dorazí. Je už skoro hodina po půlnoci. Sakura 
má na sobě 
šedou mikinu a oprané džíny. Vlasy má vzadu sepnuté a na hlavě 
tmavomodrou čepici New Balance. Jak tu holku zahlédnu, zuby mi konečně 
přestanou jektat. Přijde ke mně 
a prohlíží si mě 
s výrazem, jako by 
zkoumala tesáky v hubě 
nějakého psa. Vydá zvuk, který zní nejspíš jako 
povzdech. Pak mi dvakrát poklepe na rameno. "Tak jdem." 
Byt je od Lawsonu asi jen dva bloky pěšky. Je v malém laciném patrovém 
domku. Vyjde po schodech, vytáhne z kapsy klíč 
a odemkne dveře se zelenou 
deskou. Dvě 
místnosti, kuchyňka a koupelna. Zdi jsou tenké, podlaha hrozně 
vrže, a vypadá to, že slunce sem zasvítí tak akorát při samém západu. Je 
slyšet, jak někde vedle splachují záchod, o kus dál vrznou dvířka kredence. 
No co, aspoň 
je znát, že tu bydlí opravdoví, živí lidi. Hora nádobí ve 
dřezu, prázdné PET lahve, rozečtené časopisy, v květináči tulipán, co už má 
evidentně 
nejlepší za sebou, nákupní seznamy přilepené izolepou na 
ledničce, přes židli přehozené punčocháče, na stole rozložený televizní 
program, popelník a podlouhlá krabička Virginia Slims, pár nedopalků. Tohle 
všecko mě 
najednou zvláštně 
uklidní. 
"To je byt mojí kamarádky," vysvětluje Sakura. "Dřív jsme spolu dělaly v 
Tokiu v jednom kadeřnictví ale loni se musela vrátit zpátky domů 
do 
Takamacu. Teď 
zrovna jela na měsíc do Indie a tak mě 
poprosila, jestli tu 
mezitím nechci bydlet a dát jí na byt pozor. Taky za ní na tu dobu 
zaskakuju v práci. V kadeřnictví, pochopitelně. No, ono je docela fajn 
jednou za čas na chvíli vypadnout z Tokia. Ta holka je ale trochu blázen do 
New Age, skoro si nejsem jistá, jestli se z tý Indie jen tak vrátí." 
Usadí mě 
k jídelnímu stolu. Pak mi vyndá z lednice plechovku Pepsi Coly. 
Bez sklenice. Colu já normálně 
nepiju. Je přeslazená a kazí se po ní zuby. 
Ale teď 
mám žízeň 
a plechovka do mě 
jen tak zahučí. 
"Nemáš hlad? Já tu teda mám jenom instantní nudle, jestli by ti to 
nevadilo." 
Odpovím, že hlad nemám. 
 
 
41 
 
 
"Ale vypadáš fakt hrozně, víš to?" 
Kývám. 
"Takže, cos to vlastně 
kde vyváděl?" 
"To bohužel sám netuším." 
"Netušíš, cos vyváděl, ani nevíš, kde jseš, a všechno to vysvětlovat by 
bylo nadlouho," řekne Sakura, jako by se chtěla jen ujistit. "Ale tvrdíš, 
že rozhodně 
jseš v průšvihu." 
"Jo, jsem ve velkým průšvihu," odpovídám jí. To přesně 
se jí snažím od 
začátku říct: jsem fakt ve velkým průšvihu. 
Chvíli je ticho. Ona si mě 
mezitím se svraštěným obočím prohlíží. 
"Hele, ty ve skutečnosti nemáš v Takamacu žádný příbuzný, co? Ty jsi utek z 
domova, že jo?" 
Kývám. 
"Když mi bylo zhruba tolik, co tobě, taky jsem jednou utekla z domu. Takže 
tak trochu tuším, jak ti asi je. Proto jsem ti taky při loučení dávala na 
sebe telefon. Říkala jsem si, že se ti možná bude hodit, víš?" 
"Fakt díky moc," poděkuju jí. 
"Naši bydleli v Išikawě 
v Čibě. Moc jsem si si nima nerozuměla, škola mě 
nebavila, tak jsem jim šlohla peníze a odjela nejdál co to šlo. To mi bylo 
šestnáct, víš? Odjela jsem na Hokkaidó k Abaširi, tam jsem šla na první 
farmu s dobytkem, co jsem viděla, a řekla jsem, že bych u nich chtěla 
pracovat. Že budu dělat úplně 
cokoliv a budu dřít jako šroub. Že ani nechci 
plat, stačí střecha nad hlavou a něco k jídlu. Paní na mě 
byla hrozně 
hodná, udělala mi čaj a pak řekla, ať 
chvilku počkám, tak jsem počkala. 
Přijela policie a odlifrovala mě 
zpátky domů. Na farmě 
fakt nebyli 
včerejší. Tehdy mě 
napadlo, že se musím naučit nějakou práci, abych se s ní 
uplatnila úplně 
všude. Praštila jsem se školou a šla na učňák na 
kadeřnici." 
Protáhne rovnoměrně 
oba koutky do stran a usměje se. 
"A řekla bych, že to nebyla chyba. Nemyslíš?" 
Jen s ní souhlasím. 
"Tak, a teď 
mi to všechno řekni hezky od začátku," povídá Sakura. Vyndá si 
z krabičky Virginia Slims jednu cigaretu a škrtne sirkou. "Stejně 
dneska 
nějak nemůžu spát. Tak si tě 
aspoň 
poslechnu. 
Všechno jí to pěkně 
popořádku vyprávím. Začnu u odchodu z domova. O té 
věštbě 
jí ale neřeknu nic. To se nedá vyprávět kdekomu na potkání. 
 
 
KAPITOLA 10 
 
 
"Nebudete se zlobit, když vám Nakata bude říkat pane Kawamuro?" zeptal se 
pan Nakata už podruhé hnědého pruhovaného kocoura. Pečlivě 
odděloval slova 
a snažil se mluvit co možná srozumitelně. 
Kocour mu tvrdil, že zahlédl Sezamku (stáří 1 rok, trojbarevná kočka, 
samička), a to jen docela nedaleko odsud. Jenže naneštěstí -alespoň 
tedy z 
pohledu pana Nakaty -mluvil ten kocour hodně 
zvláštním způsobem. A navíc 
ani sám nevypadal, že panu Nakatovi zrovna dvakrát rozumí. Rozhovor se jim 
proto chvílemi zamotával, nebo úplně 
ztrácel smysl. 
"Problémy nemá, hlava vysoká." 
"Promiňte, Nakata teď 
moc nerozuměl, co jste ráčil říct. Neračte se hněvat, 
to je tím, že je Nakata hloupý." 
"Pořád, pořád, makrel." 
"Ráčil byste makrelu?" 
"Né. První ruka svázat." 
Pan Nakata ovšem nikdy nečekal, že mu hovory s kočkami půjdou kdovíjak 
dokonale. Nic naplat, když se má bavit člověk s kočkou, nemůže nikdo čekat, 
že to půjde úplně 
hladce. Předně 
je třeba si uvědomit, že už samy 
konverzační schopnosti pana Nakaty byly -ať 
už se bavil s lidmi nebo s 
kočkami -poněkud problematické. Minulý týden se mu, pravda, vydařila 
debata s panem Ócukou, ale to byla spíš výjimka, a obecně 
vzato ho většinou 
stálo dost úsilí předat i jednoduché sdělení. V obzvlášť 
nevydařených 
 
 
42 
 
 
případech si někdy připadal, jako když na sebe za větrného dne s někým 
křičí z jedné strany průplavu na druhou. Dnešek byl bohužel přesně 
takový. 
Mezi jednotlivými kočičími druhy bylo kdovíproč 
nejhorší pořízení právě 
hnědými pruhovanými kočkami: jako by vysílaly na jiné vlnové délce. S 
černými to většinou bylo snadné. Vůbec nejlepší pak se siamskými, ale šance 
narazit ve městě 
na toulavou siamskou kočku bohužel nebyly zrovna vysoké. 
Takové siamské kočky si totiž většinou lidé opečovávají někde pod střechou. 
Zato hnědých mourovatých běhají bůhvíproč 
ulicemi spousty. 
Ipřes to všecko byla ale řeč 
s panem Kawamurou zvlášť 
těžká: pan Nakata 
nerozuměl ani slovu. Kocour měl špatnou výslovnost a jednotlivým slovům se 
skoro nedalo rozumět. Natož pak odhadnout, jak spolu souvisí. Spíš než věty 
to připomínalo hádanky. Naštěstí měl ale pan Nakata svatou trpělivost a 
času habaděj. Znovu a znovu opakoval pořád dokola tu samou otázku, na 
kterou zase dostával pořád dokola tu samou odpověď. Oba dva seděli na 
kamenné zídce malého dětského hřiště, postaveného mezi obytnou zástavbou a 
bavili se tu spolu už dobrou hodinu, aniž by se jejich hovor nějak 
podstatně 
hnul z místa. 
"Pan Kawamura, to je jen takové jméno, nic neznamená. Nakata podobné dává 
každé kočičce, snáz si ji pak pamatuje. Určitě 
vám tím neudělá žádné 
potíže. Nakata by vám tak jen chtěl říkat." 
Pan Kawamura na to znovu zamumlal něco nesrozumitelného, ale protože to 
nevypadalo, že by se takhle někam dostali, přešel pan Nakata radši do další 
fáze. Znovu vytáhl fotografii Sezamky a ukázal ji panu Kawamurovi. 
"Tohle je Sezamka, pane Kawamuro, kočička, kterou Nakata hledá. Jednoroční, 
trojbarevná kočička. Chovali ji Koizumiovi ze třetího čóme v Nakanu, ale 
přednedávnem se jim zaběhla. Když panička otevřela okno, vyskočila ven a 
byla pryč. Proto se vás Nakata ještě 
jednou ptá: vy jste ji viděl, že ano?" 
Pan Kawamura se na fotografii ještě 
jednou zadíval a pak přikývnul. 
"Kuwamura, když makrel, svázat. Když svázat, hledat." 
"Promiňte. Nakata to už říkal, ale hlava mu neslouží jak má a tak vám teď, 
pane Kawamuro, moc nerozumí. Neráčil byste mu to ještě 
zopakovat?" 
"Kuwamura, když makrel, vyhložit. Když pátrat, svázat." 
"Tím makrelem myslíte rybu?" 
"Vyhloží makrel, ale když svázat, Kuwamura." 
Pan Nakata si přihladil dlaní hlavu plnou bílých, nakrátko ostříhaných 
vlasů 
a na chvilku se zamyslel. Z tohohle hovoru, který se jako bludiště 
pořád motá kolem té divné makrely, přece musí existovat nějaká cesta ven? 
Přemýšlel, co měl síly, ale na žádnou stopu nepřišel. Systematické úvahy 
nebyly právě 
jeho silná stránka. Pan Kawamura se mezitím začal ze všech sil 
drbat zadní packou pod bradou. 
Vtom se zezadu ozvalo něco jako tichounký smích. Když se pan Nakata otočil, 
uviděl, že na nízké kvádrové zídce u vedlejšího domu sedí krásná štíhlá 
siamská kočka a prohlíží si ho přimhouřenýma očima. 
"Promiňte, že obtěžuji, vy račte být pan Nakata, že?" ozvala se hláskem, 
hladkým jako z hedvábí. 
"Ano. Přesně 
tak, prosím. Jmenuji se Nakata. Dobrý den přeji." 
"I vám dobrý den," řekla siamská kočka. 
"Děkuji. Máme dnes bohužel od rána zamračeno, ale pršet by zatím snad 
nemělo," řekl pan Nakata. 
"Jenom aby to tak vydrželo, viďte?" 
Siamská kočka byla samička, které už nejspíš táhlo na střední léta. Ocas 
měla pyšně 
vytrčený dozadu a na krku obojek se jmenovkou. Byla hezká a 
neměla ani gram nadbytečné váhy. 
"Říkejte mi prosím Mimi. Podle Mimi z La Boheme. Tam se dokonce i zpívá: Mi 
chiamano Mimi." 
"Aha" pravil na to pan Nakata. 
"Je to jedna Pucciniho opera. Víte, můj pán opery prostě 
zbožňuje," 
rozplývala se Mimi. "Velice ráda bych vám to zazpívala, ale bohužel, nemám 
absolutně 
talent." 
"Nakata je poctěný už jen setkáním s vámi." 
"Nápodobně, nápodobně, pane Nakato." 
 
 
43 
 
 
"Račte bydlet někde poblíž?" 
"Chovají mě 
v tamhletom patrovém domě.Nějací Tanabeovi. Vidíte? Tamhle, co 
stojí v bráně 
to smetanové BMW 530. 
"Aha," pravil na to pan Nakata. Neměl sice potuchy, co je béemvé, ale 
docela dobře to přece mohlo být takové to bílé auto, co viděl stát opodál. 
"Poslyšte, pane Nakato," pravila Mimi. "Já jsem známá jako kočka dost 
nezávislá až individualistická, takže se jen nerada pletu do věcí, do 
kterých mi nic není. Jenomže ten hoch -vy mu říkáte pan Kawamura -je, 
abych řekla pravdu, no, trošku přihlouplý. Bohužel ho, když byl ještě 
kotě, 
srazilo na kole jedno dítě 
ze sousedství. Odhodilo ho to hlavou na roh 
betonové zdi a on se opravdu silně 
uhodil. Od té doby mluví nesmysly. I 
když si s ním pane Nakato dáváte takovou práci, příliš vám to, obávám se, 
neposlouží. Dovolila jsem si vás prosím chvíli pozorovat, a jelikož se na 
to už skoro nemůžu dívat, nakonec jsem se takhle nezdvořile ozvala, i když 
se to vůbec nepatří." 
"Ale jakápak nezdvořilost. Nakata je vám za vaše laskavé rady opravdu 
vděčný. V hlouposti si s panem Kawamurou rozhodně 
nezadá, takže si v životě 
neví rady a všichni mu musí pomáhat. Proto taky každý měsíc dostane od pana 
starosty potvoru. Vaše mínění, paní Mimi, si vyslechne vážně 
moc rád." 
"Vy račte hledat kočičku, že," pustila se Mimi k věci. "Ne že bych vás 
nějak špehovala, ale nějakou tu chvíli už tu podřimuji a náhodou jsem 
zaslechla kus vašeho rozhovoru, když jste se bavili o Sezamce." 
"Máte prosím úplnou pravdu." 
"A ten váš pan Kawamura ji prý viděl". 
"Ano prosím. Prve to tak Nakatovi řekl. Jenomže co říkal pak, tomu už 
Nakata se svou hloupou hlavou ani trochu nerozumí, což mu prosím dělá 
trochu starost." 
"Víte co, pane Nakato, a co byste tomu řekl, kdybych si s tím klukem 
promluvila sama? Jako kočka s kočkou se, doufám, domluvíme určitě 
snáz, 
kromě 
toho jsem už na jeho bláznivé vyjadřování tak trochu zvyklá. Takže, 
já se ho na všechno přeptám a pak vám řeknu, co jsem se dozvěděla, co vy na 
to?" 
"No, pokud byste byla tak laskavá? Nakatovi by to opravdu moc pomohlo." 
Siamská kočka lehce přikývla a elegantně 
jako baletka se snesla ze zídky na 
zem. Pak se, černý ocásek vytrčený vzhůru jako žerď 
praporu, pustila pomalu 
k panu Kawamurovi a usadila se vedle něj. Pan Kawamura se už už natahoval, 
že ji očichá přímo pod ocasem, ale Mimi mu vlepila takovou facku, že celý 
zkoprněl. A hned na to ho ještě 
pořádně 
praštila tlapkou přes nos. 
"Teď 
koukej poslouchat, co ti říkám, ty idiote! Takový sprosťák, to jsem v 
životě 
neviděla," prskala Mimi rozzlobeně. 
"Jak tomuhle truhlíkovi jeden hned zkraje pár nevrazí, nic s ním nepořídí," 
otočila se Mimi omluvně 
na pana Nakatu. "Dokud není opravdu vystresovaný, 
chytají ho roupy a začne plácat nesmysly. Já vím, že za to chudáček nemůže, 
ale prostě 
se nedá nic dělat." 
"Ano," souhlasil pan Nakata, i když tomu všemu vlastně 
moc nerozuměl. 
Pak se mezi oběma kočkami začal odvíjet rozhovor, ale všecko probíhalo tak 
rychle a tak potichu, že z toho pan Nakata moc neměl. Mimi jen tak vřískala 
otázky a pan Kawamura uťápnutým hlasem odpovídal. Jak se jen trochu s 
odpovědí opozdil, okamžitě 
nemilosrdně 
přiletěla další facka. Siamská kočka 
evidentně 
dobřevěděla, jak na něj. A byla i taková vzdělaná. Pan Nakata už 
poznal různé kočky, ale žádná z nich se ještě 
nevyznala v autech, ani 
neposlouchala operu. Dál jen obdivně 
přihlížel, jak jí to jde dobře od 
ruky. 
Když se Mimi dozvěděla, co potřebovala, jednoduše na pana Kawamuru mňoukla 
"A teď 
mazej!" a pan Kawamura celý zahanbený někam zmizel. Mimi se pak 
pěkně 
uvelebila panu Nakatovi na kolenou. 
"Tak, to hlavní bychom už věděli," řekla Mimi. 
"Ano? Opravdu velice vám děkuji," pravil pan Nakata. 
"Ten kluk... tedy, pan Kawamura, nejspíš naši trojbarevnou Sezamku 
několikrát viděl kousek odtud, na jednom místě 
zarostlém trávou. Na prázdné 
stavební parcele. Jedna autofirma na tom místě 
měla sklad dílů, který pak 
 
44 
 
 
koupila realitní společnost s tím, že tam bude stavět luxusní bytový dům 
pro vyšší vrstvy, ale místní lidé byli ostře proti, dost složitě 
se soudili 
a vypadá to, že se hned tak stavět nebude. V poslední době 
se o tom dost 
mluví. Na parcele zatím roste tráva jako divá a lidé tam skoro nechodí, 
zato to místo mají rády toulavé kočky z celého okolí. Co se mě 
týká, jednak 
moc nepěstuji společenské styky, jednak se bojím, že bych mohla chytnout 
blechy nebo něco, takže se tam moc neukazuji. Jak jistě 
račte vědět, takové 
blechy jsou jako zlozvyk: jak se vás jednou chytnou, už se jich nezbavíte." 
"Tak tak," zněla odpověď 
pana Nakaty. 
"Mladá kočička s obojkem proti blechám, která se přesně 
podobala té na vaší 
fotografii, prý vypadala hrozně 
vyplašeně. Ani prý nemohla pořádně 
mluvit. 
Každému bylo hned jasné, že je to nezkušená kočka odněkud z domácnosti, 
která se ztratila a neví, kudy domů." 
"A kdypak ji tam prosím vás viděl?" 
"Prý naposled tak před třemi čtyřmi dny. Vidíte ho, troubu hloupého, 
nepamatuje si ani to datum. Ale říkal, že to bylo v den po těch deštích. To 
by mohlo být pondělí. Pamatuji se ještě, jak v neděli lilo." 
"Ano. Nakata už sice neví, co to bylo za den, ale myslí, že opravdu pršelo. 
A pak už se ta kočička neukázala?" 
"Ten den ji prý viděl naposledy. Ani ostatní kočky už prý tam pak 
nezahlédly žádnou trojbarevnou. On je to sice jen takový mamlas pitomý, ale 
vyzpovídala jsem ho jak se patří a myslím, že se tomu všemu dá aspoň 
trochu 
věřit." 
"Jste moc laskavá, děkuji." 
"Nemáte zač, rádo se stalo. Tady v okolí bohužel jeden zrovna nenarazí na 
kočky, se kterými se dá bavit a popovídání s někým rozumným jako vy mi 
ohromně 
rozšiřuje obzory." 
"Aha," řekl na to pan Nakata. "Ale poslyšte, jednomu Nakata moc nerozumí. 
Co ten makrel, o kterém pořád pan Kawamura mluvil? To je přece ryba?" 
Mimi elegantně 
zdvihla levou přední pracku a s růžovou tlapkou před 
obličejem se zachichotala. 
"Víte, on má ten chlapec hrozně 
omezené slovní fondy a tak..." 
"Slovní co?" 
"Promiňte, chci říci, že nezná moc slov," opravila se Mimi zdvořile. 
"Všecko, co mu chutná, je pro něj prostě 
makrela. Myslí si, že je makrela 
nejlepší jídlo na světě. Pražmy, platýsi, kambaly -ty pro něj ani 
neexistují." 
Pan Nakata si odkašlal. "Aby řekl pravdu, makrelu moc rád i Nakata. Taky 
ale úhoře, samozřejmě." 
"Já, pane Nakato, úhořepřímo zbožňuji. Jeden je ale nejí každý den, 
bohužel." 
"Svatá pravda. Jeden je doopravdy nejí každý den." 
Pak se ti dva zabrali do hlubokomyslných úvah o úhořích. Čas tiše plynul. 
"Víte, ten kluk ještěříkal..." začala nakonec váhavě 
Mimi. "Prý skoro od 
té doby, co se na parcele začaly scházet kočky z okolí, se tam ochomýtá 
nějaký zlý člověk, co je chytá a odnáší. Kočky z parcely si myslí, že 
Sezamku mohl odvést on. Láká prý kočky na něco dobrého k snědku a pak je 
strká do velikého pytle a odnáší pryč.Dělá to hrozně 
rafinovaně 
as 
hladovou nezkušenou kočičkou by měl lehkou práci. Prý si už totiž odnesl i 
několik opravdu opatrných toulavek. Je to hrůza. No představte si, on nás 
strká do pytle." 
"Aha," řekl na to pan Nakata a znovu si dlaní přihladil své bílé vlasy. "A 
co s těmi zajatými kočičkami pak dělá?" 
"To vám sama nepovím. Dřív se prý z chycených koček dělaly šamiseny, ale 
dnes už se šamisen v populární hudbě 
moc nepoužívá a ty, co se ještě 
vyrábějí, se naštěstí potahují plastem. Na některých místech na světě 
prý 
lidé kočky dokonce i jedí, ale tady v Japonsku to zaplaťpámbu nemají ve 
zvyku. Tyhle dvě 
možnosti proto myslím můžeme vyloučit. Dál přichází do 
úvahy -ano, bohužel -ten smutný fakt, že lidé používají spousty koček i 
na vědecké pokusy. Takových pokusů 
je celá řada. Jednu moji kamarádku 
použili na Tokijské universitě 
knějakým psychologickým pokusům. Ale to je 
 
45 
 
 
ošklivá a navíc dost dlouhá historie, tak o tom radši nemluvme. Pak ještě 
-naštěstí jich není tolik -jsou na světě 
i úchylové, co chtějí kočky 
prostě 
mučit. Třeba vezmou nůžky a ustřihnou jim ocásek." 
"Aha," podivil se pan Nakata. "Ale co s ním potom dělají?" 
"Vůbec nic. Jenom chtějí kočce způsobit bolest, ublížit jí. Baví se tím, 
nic víc. Bohužel, i takoví chodí po světě." 
Pan Nakata se nad tím na chvíli zamyslel, stejně 
ale vůbec nemohl pochopit, 
co je na tom zábavného, když člověk ustřihne kočce ocásek nůžkami. 
"Vy myslíte, že si snad Sezamku odvedl takový špatný člověk?" zeptal se 
opatrně. 
Mimi se zamračila, až jí to ohnulo bílé vousky. 
"Tak na to se mi nechce ani pomyslet. O tom vůbec nechci ani uvažovat. 
Jenže, bohužel, vyloučit to nemůžeme. Pane Nakato, já nejsem na světě 
zatím 
nijak dlouho, ale párkrát už jsem viděla věci, při kterých tuhla krev v 
žilách. Ona si většina lidí myslí, že se kočky celý den jen válí na slunci, 
nic pořádného nedělají a jenom si tak užívají, ale kočičí živobytí má do 
podobné selanky pěkně 
daleko. Kočka je totiž v podstatě 
bezbranné, 
zranitelné a křehké zvíře. Nemá ani krunýř 
jako želva, ani křídla jako 
pták. Ani se neumí zavrtat do země 
jako krtek, natož ještě 
třeba měnit 
barvu, jako chameleon. Nikdo si neumí představit, kolik koček je den co den 
zbůhdarma utýraných k smrti. Já měla to štěstí, že jsem se dostala k tak 
milým lidem, jak jsou Tanabeovic, děti mě 
jen tak rozmazlují a nechybí mi 
ani to nejmenší, ale i tak to občas není žádný med. A jaké to teprve musí 
mít těžké kočky, co jsou na ulici." 
"Paní Mimi, vy račte být taková chytrá," řekl pan Nakata, na kterého 
výřečnost siamské kočky udělala opravdu velký dojem. 
"Ale kdepak," přivřela Mimi stydlivě 
oči. "Doma celé dny jen předu před 
televizí a to mám z toho. V hlavě 
pak mám jen samé hlouposti. Díváte se 
někdy na televizi, pane Nakato?" 
"Nene. Na televizi se Nakata nedívá. V televizi všichni mluví moc rychle a 
Nakata nestačí sledovat co říkají. Protože je Nakata hloupý, neumí ani 
číst, takže televizi nerozumí. Občas si poslechne rádio, ale i to je na něj 
moc rychlé a poslouchání ho unaví. Nejradši si jen tak vyjde ven jako dnes 
a popovídá si s kočičkami." 
"Ale ne, opravdu?" podivila se Mimi. 
"Ano," řekl pan Nakata. 
"Jen aby se té Sezamce nic nestalo," strachovala se Mimi. 
"Paní Mimi, Nakata teď 
bude na té prázdné pracele chvíli hlídkovat." 
"Podle slov toho kluka má ten darebák být chlap jako hora v divném 
vysokánském klobouku a vysokých kožených botách. Mašíruje v nich prý velice 
rychle. A vypadá prý tak zvláštně, že ho každý pozná na první pohled. Kočky 
z parcely se rozprchnou jako když střelí, sotva ho zahlédnou. Ale taková 
nějaká mladá naivka..." 
Pan Nakata si tu informaci pečlivě 
uložil do hlavy. Řádně 
ji uschoval do 
speciálního šuplíčku na věci, které nesmí zapomenout: Chlap jako hora v 
divném vysokánském klobouku a vysokých kožených botách. 
"Tak jen doufám, že budete mít při hledání hodně 
štěstí" řekla Mimi. 
"Uctivé a tisíceré díky. Kdybyste mu tak obětavě 
nepomohla, byl by Nakata 
ještě 
teď 
zaseknutý někde u makrel a nehnul by se z místa. Je vám opravdu 
moc vděčný." 
"Možná mi to jen tak připadá," zadívala se Mimi ještě 
na pana Nakatu a 
trochu se zamračila, "ale pane Nakato, ten člověk je docela určitě 
nebezpečný. Velice nebezpečný. Nebezpečný tak, že si to asi ani neumíte 
představit. Já se k té parcele tedy rozhodně 
nehodlám přiblížit na krok. Vy 
jste, pravda, člověk a ne kočka, a navíc tam máte něco na práci, to se nedá 
nic dělat, ale prosím vás, dávejte na sebe opravdu dobrý pozor." 
"Jste velice laskavá, paní Mimi. Nakata bude dávat pozor, co to jen půjde." 
"Pane Nakato, prosím, nezapomeňte: tenhle svět je velice, velice krutý. 
Nikdo tomu neuteče. Opatrnosti opravdu nikdy nezbývá. Ať 
už člověkovi, nebo 
kočce." 
"Ano prosím. Nakata nezapomene," ujistil ji pan Nakata. 
 
46 
 
 
Jenomže popravděřečeno, pan Nakata neměl ani tuchy, kde by se ve světě 
mohla skrývat jaká krutost. Na světě 
vůbec byla spousta věcí, kterým ani 
trochu nerozuměl, a krutost s násilím byly rozhodně 
jedna z nich. 
 
Když se pan Nakata rozloučil s Mimi, zašel se rovnou podívat na tu parcelu. 
Byla veliká asi jako menší hřiště 
a obehnaná vysokým překližkovým plotem, 
na kterém byla přidělaná cedule s nápisem "Pozemek je určen k stavbě, 
nevstupujte prosím bez oprávnění" (kterou si ovšem pan Nakata nemohl 
pochopitelně 
přečíst). Na vratech visel pořádný řetěz, ale z druhé strany 
byla v plotě 
díra, kterou se dalo bez problémů 
dostat dovnitř. Vypadalo to, 
jako by tam někdo násilím vypáčil jednu z desek. 
Skladiště, co tam stávalo, už bylo dávno stržené a z dosud nezarovnané země 
rostla v hustých trsech zelená tráva. V záhonech zlatobýlu, který tu rašil, 
se snadno mohlo schovat dítě.Třepotalo se nad nimi i několik motýlů. 
Rozrytá země 
byla udusaná deštěm a místy tvořila malé kopečky. Bylo to už 
od pohledu místo, jaké kočky milují. Bez lidí, kde žije spousta malých 
zvířat a kde není nouze o nejrůznější skrýše. 
Pan Kawamura tu nikde nebyl. Pan Nakata zahlédl všeho všudy dvě 
vyhublé 
kočky s ne zrovna upravenou srstí, ale když je zkusil přívětivě 
pozdravit 
svým "Dobrý den vespolek", pohlédly na něj dosti nevraživě 
a bez odpovědi 
se odporoučely do vysoké trávy. Jistě. Nikdo přece nechce, aby ho unesl 
nějaký šílenec a pak mu nůžkami stříhal ocásek. S někým takovým se rozhodně 
nechtěl setkat ani pan Nakata. I když sám ocásek neměl, trocha opatrnosti 
navíc nikomu neuškodí. 
Pan Nakata si stoupnul na jedno vyvýšenější místo a rozhlédl se po okolí. 
Nikde nikdo. Jen bílí motýli poletovali dál nad travou, jako by tam něco 
hledali. Pan Nakata si našel příhodné místo k sezení, pak ze své plátěné 
kabely přes rameno vytáhl dvě 
buchty s červenou fazolkovou náplní a jako 
vždycky si je dal k obědu. Pak si z příruční termosky nalil horký pražený 
čaj a s přivřenýma očima se v poklidu napil. Dokonale mírumilovný výjev 
časného odpoledne. Všechno jen tak tonulo v harmonii a klidu. Pan Nakata 
nemohl pochopit, jak by tu teď 
někde mohl číhat prevít, který chce 
ubližovat kočičkám. 
Pan Nakata pomalu žvýkal fazolkovou buchtu a hladil si dlaní své kraťounké, 
už dost prošedivělé vlasy. Kdyby tu s ním někdo byl, moc rád by si mu teď 
pan Nakata postěžoval na tu svou protivnou hloupost, ale bohužel byl sám. 
Tak si jen několikrát pro sebe pokýval hlavou a mlčky se zase pustil do 
buchet. Když je dojedl, složil úhledně 
celofán do malého balíčku a ten 
zastrčil do kabely. Do té pak přidal i pevně 
zašroubovanou termosku. Na 
obloze nebyl ani mráček a podle její barvy bylo slunce právě 
nejvýš z 
celého dne. 
Je to chlap jako hora v divném vysokánském klobouku a vysokých kožených 
botách. 
Pan Nakata si ho zkusil představit. Vůbec ale netušil, jak asi může vypadat 
takový divný vysokánský klobouk, nebo vysoké kožené boty. Podobné věci 
totiž ještě 
nikdy neviděl. Mimi ale řekla, že jí pan Kawamura povídal, že 
je ten chlap k poznání na první pohled. Takže možná zbývá jen počkat, až 
toho chlapa uvidí, napadlo pana Nakatu. To bude nejspíš ze všeho 
nejjistější. Pan Nakata vstal ze země 
a šel se vyčurat do vysoké trávy. Dal 
si na tom pořádně 
záležet. Pak zašel až na samý konec parcely, usadil se 
tam co možná nenápadně 
za houští a rozhodl se strávit dnešní odpoledne tím, 
že si tu na toho divného chlapa počká. 
Čekání byla nuda k uzoufání. Nešlo vůbec odhadnout, kdy se tu chlap zase 
může ukázat. Možná zítra. Možná až za týden. Nebo taky už nemusí přijít 
vůbec -i to se mohlo docela dobře stát. Pan Nakata ale byl na podobné 
bezcílné čekání moc dobře zvyklý. I na trávení času osamělým nicneděláním. 
Nedělalo mu to nejmenší problém. 
Čas pro nějvůbec nic neznamenal. Pan Nakata neměl ani hodinky. Na měření 
času měl své vlastní metody. Když se udělalo světlo, bylo ráno, a když se 
udělala tma, byl večer. Když byl večer, šel se pan Nakata vykoupat do 
nedalekých veřejných lázní, a když se vrátil z lázní, šel spát. Některé dny 
 
47 
 
 
v týdnu měli v lázních pravda zavřeno, ale v takovém případě 
se prostě 
vrátil zas domů. Doba jídla se poznala tak, že dostal hlad, a když si měl 
jít pro potvoru (což mu vždycky někdo hodný přišel říct), věděl, že zase 
uplynul měsíc. Den poté, co dostal potvoru si vždycky zašel dát ostříhat 
vlasy k holiči v sousedství. Když nastalo léto, dostal vždycky od lidí ze 
své čtvrti k jídlu úhoře a na nový rok zas rýžové bochánky omoči. 
Pan Nakata se úplně 
uvolnil, otočil vypínačem od myšlení a přepnul se do 
režimu "zařízení v klidu". To pro něj bylo něco naprosto normálního. 
Zvládal to takhle denodenně 
odmalička, aniž by o tom musel nějak zvlášť 
uvažovat. Zanedlouho už poletoval sem tam na samém okraji svého vědomí, 
docela jako ti motýli. Na druhé straně 
za okrajem se rozprostírala propast 
černočerné tmy. Pan Nakata občas okraj přeletěl a poletoval přímo nad její 
závratnou hlubinou. Hloubka ani temnota mu ale strach nenaháněly. Nebál se, 
protože tíživé mlčení a chaos bezedné temnoty tam dole byly už dávno něco 
jako jeho staří kamarádi, a vlastně 
už skoro i součást jeho samého. To pan 
Nakata moc dobřevěděl. V tom světě 
nebyly písmena, dny v týdnu, 
starostové, kterých je třeba se bát, opery, ani BMW. Ani nůžky a vysoké 
klobouky. Současně 
ale ani úhoři nebo fazolkové buchty. V tom světě 
bylo 
úplně 
všechno. Jenže ne rozdělené do částí a dílů. Když něco není rozdělené 
na části a díly, nemusí se z toho ani nic vybírat a měnit. Ani s ubíráním a 
přidáváním si není třeba lámat hlavu. Stačí, když se člověk do toho všeho 
bez nějakých složitých úvah prostě 
po té hlavě 
vrhne. Což byla pro pana 
Nakatu hotová výhra. 
Občas se propadl do dřímoty. Ale i když on sám pospával, jeho svědomité 
smysly přitom dál dávaly bedlivý pozor na parcelu. Kdyby se tam něco stalo, 
kdyby tam najednou někdo přišel, musí se Nakata probudit a něco udělat. 
Nebe bylo plné šedých mraků, plochých jako koberec. Na déšť 
to ale zatím 
nevypadalo. To věděly kočky. A věděl to i pan Nakata. 
 
KAPITOLA 11 
 
 
Když dovyprávím, je už strašně 
pozdě. Sakura sedí u kuchyňského stolu s 
bradou v dlaních a pozorně 
mě 
poslouchá. Je mi sotva patnáct, chodím na 
střední, ukradl jsem vlastnímu otci peníze a odešel v Nakanu z domova. V 
Takamacu jsem bydlel v hotelu a přes den si chodil do knihovny číst. Pak 
jsem se znenadání probral ve svatyni, celý od krve. Tak to bylo. Spoustu si 
toho ale samozřejmě 
nechám pro sebe. Opravdu důležité věci jen tak 
jednoduše nevypovíte. 
"Takže tvoje máma od vás odešla a tvojí starší sestru odvedla s sebou. A 
doma zůstal akorát tvůj táta a ty a tobě 
byly jenom čtyři roky." 
Vytáhnu z peněženky starou fotku z pláže a podám jí Sakuře. "Tohle je 
ségra." Sakura si fotku chvíli prohlíží. Pak mi ji zase beze slova vrátí. 
"Od tý doby už jsem jí neviděl," pokračuju. "Ani matku. Nikdy mi nenapsala 
ani řádku. Nevím, kde vlastně 
je a nepamatuju se, jak vypadá. Nezůstala mi 
jediná její fotka. Vůni si pamatuju. Takový věci jen tak nezapomenu. Ale na 
její obličej si nevzpomínám vůbec." 
"Hm," řekne Sakura. Pak se na mě, bradu pořád v dlaních, s přivřenýma očima 
zadívá. "Tak to je teda blbý." 
"Nejspíš." 
Odmlčí se a dál se na mě 
dívá. 
"A s tátou asi moc dobře nevycházíte, co?" 
Moc dobře nevycházíme? Co jí na tohle mám asi tak říct? Neříkám radši nic a 
jen zavrtím hlavou. 
"No jo, kdybyste vycházeli, tak asi teď 
neutíkáš z domu, žejo," pokračuje 
Sakura. "No prostě 
jsi utek, a dneska jsi zničehonic ztratil na chvíli 
vědomí i paměť." 
"Přesně 
tak." 
"A už se ti někdy něco podobnýho stalo?" 
"Párkrát," odpovídám popravdě. "Občas, když mě 
něco vytočilo. To jako by 
pak někde vypadla nějaká pojistka. Někdo mi v hlavě 
otočí vypínačem a pak 
jednám mnohem rychlejc než myslím. Jsem to já, ale vlastně 
nejsem." 
 
48 
 
 
"Jako že se přestaneš ovládat a jsi jak utrženej ze řetězu?" 
"I to se mi už párkrát stalo," přiznávám podle pravdy. 
"Ublížils už přitom někomu?" 
Kývám. "Zatím dvakrát. Ale nijak vážně." 
Sakura se nad tím na moment zamyslí. 
"A myslíš, že teď 
se stalo něco horšího?" 
Přikyvuju. "Takhle zlý to ještě 
nikdy nebylo. Vůbec nevím, jak se to celý 
stalo, ani co jsem kde všechno natropil. Mám totální okno. Tohle jsem ještě 
nikdy nezažil." 
Prohlíží si tričko, co jsem vytáhl z batohu. Pečlivě 
zkoumá stopy krve, 
které nepustily ani praním. 
"Takže poslední na co se pamatuješ, je, že ses byl navečeřet. Bylo to v tý 
jídelně 
u nádraží?" 
Kývám. 
"Pak už se teda nepamatuješ na nic. Probral ses v lesíku za svatyní a 
zjistil, že ležíš v křoví a je o čtyři hodiny víc než předtím. Košili jsi 
měl od krve a bolelo tě 
levý rameno." 
Ještě 
jednou kývám. Ona mezitím odněkud přinese plán města a rozloží ho na 
stole. Podívá se, jak jsou od sebe nádraží a svatyně 
daleko. 
"Moc daleko to není, ale pěšky to přece jenom chvilku zabere. Proč 
ses 
vlastně 
vydal zrovna tam? Vždyť 
je to skoro úplně 
na druhou stranu než tvůj 
hotel. Tys tam už někdy byl?" 
"Ani jednou." 
"Svlíkni si tu košili," povídá mi. 
Když si sundám košili, pod kterou už nic nemám, obejde mě 
zezadu a pořádně 
mi prohmátne levé rameno. Jak se mi její prsty zaboří do ramene, trochu 
zasténám. Má hroznou sílu. 
"Bolí?" 
"Dost," odpovím. 
"Někde sis to pořádně 
narazil. Nebo tě 
někdo musel fest uhodit." 
"Já se vůbec na nic nepamatuju." 
"Zdá se, že kosti máš každopádně 
v pořádku," uklidňuje mě. Pak mi bolavé 
místo na rameni ještě 
několikrát různě 
ohledá. Bolest nebolest, stejně 
je 
to kupodivu docela příjemné. Řeknu jí to a usměje se. 
"Masírování, to je moje. Však se taky díky tomu uživím jako kadeřnice. Když 
umíš dobře masírovat, nikde se neztratíš." 
Ještě 
chvíli mi masíruje rameno. "No, z nejhoršího jsi podle mě 
venku. 
Vyspíš se a bolest by měla polevit. 
Zvedne mé zašpiněné tričko, strčí ho do igelitové tašky a tu pak vyhodí do 
koše. Košili si prohlédne a pak ji odnese do pračky v koupelně. Potom 
otevře zásuvku prádelníku, zapátrá, vytáhne bílé tričko a to mi podá. Je 
úplně 
nové, s nápisem Maui Whale Watching Cruise a obrázkem velrybí ocasní 
ploutve nořící se do oceánu. 
"Větší už tu asi nenajdeme. Sice není moje, ale to je fuk. Stejně 
jí to asi 
někdo přivezl z výletu. Líbit se ti nemusí, ale aspoň 
si ho zkus." 
Přetáhnu si triko přes hlavu. Padne mi jak ulité. 
"Jestli ti je, tak si ho můžeš nechat," říká mi. 
Poděkuju. 
"A už jsi někdy byl bez sebe tak dlouho jako dneska?" ptá se mě. 
Vrtím hlavou. Pak zavřuoči a vychutnávám na sobě 
nové tričko a jeho vůni. 
"Tyjo, Sakuro, já mám fakt strach," přiznám se jí bez mučení. "Takovej 
strach, že ani nevím, co mám dělat. Asi jsem během těch čtyř 
hodin, co jsem 
 
 
o sobě 
nevěděl, někde někoho zranil a teď 
si na to vůbec nepamatuju. 
Každopádně 
jsem byl celej od krve. Co když jsem spáchal nějakej zločin? 
Sice si na to nevzpomínám, ale to u soudu přece neplatí?" 
"Ona to stejně 
nejspíš bude jen obyčejná krev z nosu. Někdo si šel po 
ulici, myslel na kdovíco, praštil se nosem někde o sloup, a tys mu pak 
třeba pomáhal. Je jasný, že jsi vyplašenej, ale minimálně 
do rána už na to 
prosímtě 
nemysli, jo? Ráno přinesou noviny, pustíme si v televizi zprávy, a 
jestli se tu někde v okolí stala nějaká vážná nehoda, dozvíme se to, i 
kdybysme nechtěli. Pak si můžeme v klidu rozmyslet, co dál. Hele, krev 
49 
 
 
přece lidem tečezrůznejch důvodů 
avětšinou to jenom vypadá jako bůhvíco. 
Na takovouhle trošku jsem jako ženská dávno zvyklá, to vídám každej měsíc. 
Rozumíš, ne?" 
Kývám. A cítím, že jsem trochu zrudnul. Nasype si do velkého hrnku Nescafé 
a nechává v rendlíku hřát vodu. Než se uvaří, zapálí si cigaretu. Zabafá 
jen párkrát a pak ji uhasí vodou. Zavoní to kouřem a mentolem. 
"Hele, můžu mít jednu vlezlou otázku?" 
Říkám, že bez problémů. 
"Ta tvoje ségra je, jak říkáš, adoptovaná. Takže se k vám odněkud dostala, 
ještě 
než ses narodil, ne?" 
Říkám, že je to tak. Moji rodiče si kdoví proč 
vzali adoptivní dítě. A pak 
jsem se narodil já. Nejspíš jsem je tím dost zaskočil. 
"Ty sám už ale adoptivní nejsi, že ne? Ty ses doopravdy narodil svýmu 
tátovi a mámě, viď?" 
"Co já vím tak jo," odpovídám. 
"Tak jak je teda možný, že tvoje matka na odchodu z domu nevzala tebe, ale 
tvojí ségru, se kterou nebyla ani příbuzná?" ptá se Sakura. "To přece 
ženský normálně 
nedělají?" 
Mlčím. 
"Jakej k tomu měla důvod?" 
Vrtím hlavou. A říkám, že nemám tušení. Přesně 
na tu samou věc jsem se ptal 
sám sebe už nejmíň 
miliónkrát. 
"Vždyť 
ti to muselo hrozně 
ublížit?" 
Tak ublížit? "Já nevím. Ale myslím, že jestli se někdy budu ženit, asi 
nebudu chtít mít děti. Nevěděl bych si s nima rady." 
Pak zas promluví ona. "Hele, já mám s našima taky problémy. Ne tak zlý, 
jako ty tvoje, ale už jsem díky nim taky natropila spoustu hloupostí. Takže 
je mi jasný, jak se teď 
asi cejtíš. Ale prosímtě, jen neudělej žádný 
ukvapený rozhodnutí. Pamatuj si, že nic na světě 
není absolutní." 
Stojí před sporákem a upíjí z velkého hrnku Nescafé, ze kterého stoupá bílá 
pára. Na hrnku je obrázek rodinky muminů. Sakura pije a nic neříká. Ani já 
nic neříkám. 
"Nemáš někde nějaký příbuzný, co by se o tebe postarali?" zeptá se mě 
za 
chvíli. 
Řeknu, že nemám. Otcovi rodiče prý umřeli už dávno a on sám nemá ani 
jednoho sourozence, o nějakých strýcích nebo tetách nemluvě. Jasně, že se 
to nedá nikde ověřit. Rozhodně 
je ale nabeton, že já osobně 
je v životě 
neviděl. Co se matky týká, tam nikdy o nějakém příbuzenstvu nepadlo ani 
slovo. Ani nevím, jak se ona sama jmenuje. O jejích příbuzných nevím fakt 
vůbec nic. 
"Poslouchej, nebude on ten tvůj tatík nakonec nějakej mimozemšťan?" říká 
Sakura. "Třeba přišel z nějaký jiný planety a proměněnej za člověka tu 
svedl nějakou ženskou, takže ses narodil ty. Jako aby zachoval potomstvo. 
Tvoje máma se toho ale domákla a hrozně 
se bála, takže nakonec někam 
utekla. Tyjo, to je jako v nějakým scifi hororu." 
Nějak nevím, co jí na to mám říct. Tak prostě 
mlčím. 
"Neboj, to byl jen vtip," uklidňuje mě. Aby to zdůraznila, zvedne koutky a 
usměje se. "Každopádně, jedinej, na koho se teď 
na tomhle světě 
můžeš 
opravdu spolehnout, jsi akorát ty sám." 
"To máš asi pravdu." 
Chvíli dál pije kafe, opřená o dřez. 
"Hele, já už fakt musím jít spát," říká Sakura, jako by si právě 
vzpomněla. 
Ručička hodin míjí číslici 3. "Vstávám v půl osmý a už toho moc nenaspím. 
Ale aspoň 
trochu. Po probdělý noci nestojí práce za nic. A co uděláme s 
tebou?" 
Říkám jí, že mám spacák a že se uklidím někam do koutka, abych nepřekážel. 
Pak ten spacák vytáhnu sbalený z ruksaku, rozložím a nechám trochu 
načechrat. Ona to všechno se zájmem pozoruje. "Hotovej skaut," poznamená. 
 
 
Světlo je zhasnuté, ona sama zalezlá pod peřinou, já ležím se zavřenýma 
očima ve spacáku a snažím se usnout. Ale nedaří se mi to. Pod zavřenými 
 
 
50 
 
 
víčky vidím bílé tričko a na něm krvavou skvrnu. Dlaně 
jako bych měl pořád 
celé spálené. Otevřuoči a zírám do stropu. Někde vedle vrže a skřípe 
podlaha. Jinde zas někdo pouští vodu. A ještě 
odjinud je slyšet, jak houká 
sanitka. Houká opravdu zdaleka, přesto to v té noční tmě 
zní podivně 
zřetelně. 
"Hele, ty nemůžeš usnout, co?" 
Řeknu, že nemůžu. 
"To já taky ne. Bude to asi tím kafem, co jsem vypila. To jsem teda 
zaváhala." 
Rozsvítí světlo u postele, podívá se na hodiny a pak zase zhasne. 
"Teď 
si to nevykládej nějak divně," řekne Sakura. "Ale nešel bys spát ke 
mě? Jinak asi neusnu." 
Vylezu ze spacáku a lehnu si k ní. V boxerkách a tričku. Ona má na sobě 
bledě 
růžové pyžamo. 
"Aby bylo rovnou jasno, mám v Tokiu kluka. Není kdovíjakej, ale je to můj 
kluk. Takže s nikým jiným nespím. V tom jsem fakt nekompromisní. Nebo možná 
staromódní. Dřív jsem taková nebyla, to jsem dost blbla, ale s tím je 
konec. Teď 
jsem věrná. Takže žádný hlouposti, jo? Mysli si třeba, že jsem 
tvoje ségra, víš?" 
Jo, já vím. 
Vezme mě 
kolem ramen a tiše obejme. Pak mi přitiskne tvář 
na čelo. "Ty můj 
chudáčku." 
Nemusím snad říkat, že mi stojí. A to fakt pořádně. A ona to docela určitě 
cítí na stehně, nebo kde. 
"Ale ale," říká. 
"Sorry," omlouvám se. "Ale já s tím nic nenadělám." 
"Je mi to jasný," říká. "Musí to bejt hrozný, chápu. A nedá se to zastavit, 
co?" 
Kývám do tmy. 
Chvilku ještě 
váhá, ale nakonec mi stáhne boxerky dolů, vytáhne už hodně 
tvrdý penis a vezme ho do ruky. Drží ho, docela jako by se chtěla o něčem 
ujistit. Asi tak jako doktor co kontroluje puls. Jako by to kolem mého 
penisu nebyla její měkká dlaň, ale nějaká myšlenka. 
"Kolik je teď 
tý tvý sestře?" 
"Jedenadvacet" odpovím. "O šest víc, než mě." 
Chvilku o tom přemýšlí. "A chtěl bys jí potkat?" 
"Asi jo," odpovím. 
"Asi?" Její ruka sevřemůj penis o něco silněji. "Jaký asi? To jako že jí 
vlastně 
nechceš vidět?" 
"Když já nevím, o čem bysme se spolu mohli bavit. A třeba mě 
nechce vidět 
ani ona sama. To bude stejný jako s matkou. Mě 
totiž nejspíš nechce vidět 
vůbec nikdo. Řekl bych, že mě 
teď 
ani nikdo nehledá. Všichni odešli někam 
pryč." A beze mě, dodám v duchu. 
Neříká na to nic. Uvolňuje a svírá ruku, kterou mě 
drží, takže se mi penis 
střídavě 
trochu uvolňuje a zase staví jako věž. 
"Chceš bejt?" ptá se. 
"Asi jo," odpovím já. 
"Asi?" 
"Vlastně 
fakt moc," přiznám. 
Ona si jen trochu povzdychne a pak začne pomalu pohybovat rukou. Je to 
super. Není to jen nějaké takové hýbání nahoru dolu. Ten pohyb je prostě 
totální. Je v něm mazlivý dotek jejích prstů, jak na mě 
sahá všude na 
penisu a koulích a hladí mě 
tam. Zavírám oči a vzdychám co to jde. 
"Na mě 
samotnou nesahej, jo? A než budeš, tak řekni. Prát povlečení je 
otrava." 
"Jo," vypadne ze mě. 
"Tak co, umím to?" 
"Skvěle." 
"To víš, vždyť 
už jsem říkala, že mám od narození šikovný ruce. Abys 
rozuměl, tohle všechno nemá nic společnýho se sexem. Jenom ti pomáhám, aby 
 
 
51 
 
 
ses trochu uvolnil. Dnešek byl fakt náročnej a ty máš nervy jako špagáty. 
Bez tohohle bys asi neusnul. Co?" 
"To asi fakt ne," odpovídám. "Měl bych ale jednu prosbu?" 
"A to?" 
"Nevadí, že si tě 
přitom představuju nahou?" 
Přestane hýbat rukou a zadívá se mi do očí. "Ty si mě 
teď 
představuješ 
nahou?" 
"Jo. Snažím se na to nemyslet, ale nejde to." 
"Nejde?" 
"Asi jako když blbne vypínač 
u televize." 
Nervózně 
se tomu zasměje. "Moc ti teď 
teda nerozumím. Představovat co chceš 
si přece můžeš i bez dovolení, ne? I když ti to nakrásně 
zakážu, stejně 
se 
nedozvím, co si doopravdy myslíš." 
"Jenže mě 
to dělá starost. Mám dojem, že je fakt důležitý, co si člověk 
představuje, a napadá mě, že právě 
tohle bych asi neměl. Tady nejde o to, 
co se ty dozvíš, nebo ne." 
"Ty jsi teda doopravdy slušňák, člověče," řekne Sakura uznale. "Když už jsi 
to sám řekl, asi bys opravdu neměl. Aspoň 
mám ten dojem. Ale v pohodě. 
Klidně 
si mě 
představuj nahou. Máš mý svolení." 
"Dík," řeknu na to. 
"Tak co, jsem hezká, jak si mě 
tak představuješ?" 
"Moc," ujistím ji. 
Konečně 
se mi ve slabinách rozlije příjemně 
uvolněný pocit. Jako bych se 
vznášel v nějaké kapalině 
specifické váhy. Řeknu to nahlas a ona vezme do 
ruky papírové kapesníky, co byly položené u postele, a dovede mě 
ejakulaci. Ejakuluju několikrát a opravdu hodně 
silně. Chvilku potom odejde 
do kuchyně 
vyhodit papírový kapesník a opláchnout si ruce. 
"Promiň," hlesnu omluvně. 
"Neomlouvej se pořád," řekne, když zase zaleze pod peřinu. "Nebo se ještě 
začnu cejtit nesvá. Vždyť 
je to jen část těla, nic víc. Nemusíš to tolik 
řešit. Ale náladu ti to trochu zvedlo, co?" 
"To teda jo." 
"Tak to je fajn," řekne ona. Chviličku pak o něčem uvažuje. "Právě 
mě 
napadlo, že by bylo fajn, bejt vážně 
tvoje ségra." 
"To mě 
napadlo taky." 
Pohladí mě 
zlehka po vlasech. "Už jdu fakt spát, vrať 
se prosímtě 
do 
spacáku. Jinak asi neusnu. Nerada bych, aby mě 
až do rána něco tvrdýho 
šťouchalo." 
Zalezu zpátky do spacáku a znova zavřuoči. Tentokrát se mi podaří okamžitě 
usnout. A spím jak zabitý. Snad vůbec nejhloub od doby, co jsem utekl z 
domova. Připadám si, jako bych klesal velikým tichým výtahem až na samo dno 
země. Konečně 
zhasne všechno světlo a utichnou všechny zvuky. 
 
 
Když se probudím, Sakura už tu není. Odešla do práce. Ručička hodin míjí 
devítku. Bolest v rameni už skoro úplně 
povolila. Přesně 
jak Sakura 
předpovídala. Na stole v kuchyni leží ranní noviny a papír z poznámkového 
bloku. A taky klíče od bytu. 
 
 
"Viděla jsem celý zprávy a přečetla celý noviny, ale tady v okolí se žádná 
krvavá nehoda nestala. Takže ta krev nebyla nic vážnýho. To je bezvadný, 
ne? K jídlu si vezmi z lednice, co budeš chtít (není tam teda ale nic moc). 
A jestli nemáš kam jít, klidně 
tu můžeš pár dní bydlet. Jestli budeš chtít 
jít ven, nech mi klíče pod rohožkou." 
 
 
Vytáhnu si z lednice mléko, přesvědčím se, že nemá prošlou záruční lhůtu, a 
naleju si ho na kornflejky. Ohřeju vodu a udělám si pytlíkový darjeeling. 
Opeču dva toasty a namažu na ně 
nízkotučný margarín. Pak otevřu noviny a 
přečtu si společenskou rubriku. Tady v okolí se fakt žádná násilnost 
nestala. Oddechnu si, složím noviny a vrátím je na místo. Zdá se, že s 
kličkováním před policií si protentokrát nemusím dělat starosti. Do hotelu 
se ale přesto vracet nehodlám. Opatrnosti mi nezbývá. Ještě 
vůbec nemám 
 
 
52 
 
 
tušení, co se všechno mohlo stát během těch čtyř 
hodin, co jsem o sobě 
nevěděl. 
Zavolám do hotelu. Ozve se mi nějaký mužský hlas. Říkám, že se kvůli 
nenadálým okolnostem musím odstěhovat. Snažím se mluvit co nejvíc jako 
dospělý. Ubytování bylo zaplaceno dopředu a všechno by tedy mělo být bez 
problémů. Na pokoji jsem nechal nějaké věci, ale nepotřebuji je, takže je 
mohou klidně 
vyhodit. Kontroluje počítač, jestli je účet v pořádku. "Je to 
v pořádku, pane Tamuro. Tímto prosím považujte své odhlášení za vyřízené," 
říká nakonec. 
Klíč 
byl kartový, takže ho vracet nemusím. Poděkuju a zavěsím. 
Pak se osprchuju. V koupelně 
se suší její prádlo a ponožky. Snažím se na ně 
moc nekoukat a tak jako vždycky se pomalu, důkladně 
myju. Taky se snažím 
moc nemyslet na to, co se stalo včera v noci. Vyčistím si zuby, převléknu 
prádlo. Spacák sbalím na co nejmenší objem a strčím do batohu. V pračce si 
vyperu nahromaděné špinavé šatstvo. Sušička tu nikde není, tak nastrkám 
všechny vyprané a vyždímané věci do igelitky a tu dám taky do batohu. 
Usuším to třeba někde v laundromatu. 
Umyju všecko nádobí, které se už ve dřezu v kuchyni kupí ve vrstvách, a 
když trochu oschne, tak ho utřu a uklidím do skříněk. Uklidím v ledničce a 
vyhodím věci, co se už začaly kazit. Pár už jich smrdí celkem dost. 
Brokolice je plesnivá. Okurky jako z gumy. Tófu má prošlé datum. Doplním do 
přihrádek čerstvé potraviny a utřu rozlitou omáčku. Vyhodím z popelníku 
vajgly a sesbírám rozházené noviny. Vyluxuju podlahu. Ta holka má možná 
talent na masírování, ale co se týká domácnosti, jsou zdá se její 
schopnosti na nule. Skoro se mi ještě 
zachce vyžehlit jednu po druhé její 
halenky, co se válí na hromadě 
na skříni, nakoupit a uvařit večeři. 
Nedělalo by mi to problém -ještě 
když jsem byl doma, tak jsem se snažil 
dělat sám co nejvíc domácích prací, abych se pak dovedl obejít bez 
ostatních. Ale prádlo a večeře, to už by bylo přece jen asi trochu moc. 
Když jsem s tím vším hotový, usadím se v kuchyni za stolem a prohlížím si, 
jak to tu prokouklo. Napadá mě, že tu rozhodně 
nemůžu zůstat napořád. To je 
úplně 
jasné. Tady by mi totiž tak akorát v jednom kuse stál a nejspíš bych 
se tu nemohl zbavit jistých myšlenek. Nemůžu se pořád snažit nekoukat na 
její jemné černé prádlo co visí v koupelně 
a ptát se jí, jestli mi dovolí, 
abych na ní myslel. A především opravdu nemůžu zapomenout, co bylo minulou 
noc. 
Nechám jí tu dopis. Napíšu jí ho dokulata opsanou tužkou do poznámkového 
bloku, co leží u telefonu. 
 
"Díky, moc jsi mi pomohla. Promiň, že jsem Tě 
budil uprostřed noci. Ale 
opravdu jsem neměl na koho se obrátit." 
 
Když dopíšu až sem, dám si chvilku pauzu a vymýšlím, jak dál. Rozhlédnu se 
kolem dokola po pokoji. 
 
 
"Jsem moc rád, žes mě 
tu nechala přespat a moc děkuju, že jsi ochotná mě 
tu 
pár dní nechat. Hrozně 
rád bych tu zůstal, kdyby to šlo, ale už Ti nemůžu 
dělat další problémy. Má to ještě 
další důvody, ale ty bych Ti teď 
asi moc 
dobře nevysvětlil. Nějak se prostě 
musím protlouct sám. Byl bych moc rád, 
kdybych Tvojí dobrou vůli mohl ještě 
využít, jestli se někde opradu dostanu 
do průšvihu 
 
 
Znovu si dám pauzu. Někde vedle někdo velice nahlas pustí televizi. Ranní 
program pro hospodyňky. Účinkující se překřikují nazlobenými hlasy a 
reklama dělá co může, aby si s nimi nezadala. Sedím za stolem, otáčím v 
prstech dokulata upsanou tužkou a snažím se sebrat myšlenky. 
 
-jenže abych řekl pravdu, na něco takovýho prostě 
nemám právo. Víš, moc se 
snažím, abych ze sebe něco pořádnýho udělal, ale nějak se mi nedaří. Zkusím 
na tom ještě 
zapracovat, než se zas potkáme. Uvidíme, jak pochodím. Jo, a v 
noci jsi byla skvělá, díky." 
 
53