Kafka na pobřeží 14-26
Protože se přece vydali na houby, napadlo mě
nejdřív, jestli se ty děti
třeba nějakou houbou neotrávily a následně
neupadly do komatu. To by byl
těžký případ. Houbové jedy se druh od druhu úplně
liší, a stejně
tak i
potřebné medikace. Můžeme ovšem pacientovi co nejrychleji vypláchnout
žaludek. Jenže pokud je jed silný, nebo pokud trávení pokročilo, už to
zpravidla nepomůže. Každoročně
tu máme několik případů
úmrtí na otravu
houbami.
Naskládal jsem si do brašny nějaké léky, které se hodí pro akutní případy a
pak jsem hned sednul na kolo a rozjel se do školy. Už tam byli dva
policisté, které taky o případu informovali. Pokud totiž děti ležely v
bezvědomí někde v lese, bylo třeba je co nejrychleji dostat zpátky do
městečka, a potřebovali jsme úplně
každého. Naneštěstí byla válka a všechny
mladé muže nám odvedli. Do hor jsem se proto vydal já, ti dva policisté,
jeden postarší učitel, zástupce ředitele a ředitel, školník, a pak ještě
ta
mladá třídní učitelka. Potom jsme pobrali kola z celého okolí, ti, na které
se nedostalo, přisedli k někomu na nosič, a už se jelo.
V kolik hodin jste zhruba dorazili na to místo v horách?
To si pamatuju přesně, schválně
jsem se tehdy díval na hodinky. Bylo
jednáct hodin pětapadesát minut. Od začátku lesa jsme ještě
co to šlo jeli
na kolech, a pak jsme co nejrychleji běželi po horské stezce do svahu.
Ve chvíli, kdy jsem tam dorazil, už některé děti začínaly trochu přicházet
k sobě. Kolik jich asi bylo? Tři nebo čtyři, tak nějak. Řekl jsem, že ty
děti začaly přicházet k sobě, ale úplně
při smyslech ještě
nebyly.
Vrávoravě
se začínaly zvedat nebo klečely na všech čtyřech, s rukama
opřenýma o zem. Zbytek dětí ještě
pořád ležel na zemi. Ale i mezi těmi už
se asi několika pomalu navracelo vědomí, protože se zvolna začínaly svíjet
na zemi, docela jako nějaký ohromný hmyz. Byla to opravdu až fantastická
scéna. Ty děti se totiž zhroutily na zvláštní plošině
uprostřed lesa, která
jediná v širém okolí byla jasně
ozářená podzimním sluncem, jako by tam ani
nepatřila. Všech šestnáct školáků
leželo buď
na ní, nebo v nejbližším okolí
v nejrůznějších pozicích na zemi. Někteří z nich se hýbali, jiní ne.
Připadalo mi to celé jako výjev z nějaké avantgardní divadelní hry.
Na okamžik jsem úplně
zapomněl, že tu mám jako doktor něco na práci a stál
jsem tam naprosto bez dechu, jako solný sloup. A nebyl jsem sám. Všichni
ostatní zachránci na tom byli víceméně
stejně: jako bychom na chvíli úplně
ztratili řeč. Je to asi trochu zvláštní výraz, ale měl jsem skoro pocit, že
jsme nějakým nedopatřením zahlédli něco, co ani nemá normální člověk
uvidět. Protože byla válka, musel i u nás na venkově
doktor vždycky počítat
sněčím nenadálým. Celý národ musel jako jeden muž zachovat klid a
nepřestávat plnit svoje povinnosti, ať
se dělo co se dělo. Jenže tahle
scéna mi doslova a do písmene vyrazila dech.
Rychle jsem se ale sebral, přistoupil k jednomu z dětí a pokusil se ho
zvednout a posadit. Byla to dívka. Jako by ji opustily všechny síly,
připomínala spíš hadrovou panenku. Dýchala pravidelně, ale byla v
bezvědomí. Oči však měla normálně
otevřené, pohybovaly se jí ze strany na
stranu, jako by se na něco dívala. Vytáhnul jsem z kabely malou baterku a
posvítil jí do zornic. Nevyvolalo to žádnou reakci. Oči sice neustále cosi
upřeně
pozorovaly, ale reakce na světlo byla nulová. To bylo něco
neuvěřitelného. Zvednul jsem takhle ještě
několik dětí a u všech provedl
stejnou zkoušku, vždycky s naprosto stejným výsledkem.
Změřil jsem pak dětem puls a teplotu. Pamatuju se, že měly puls v průměru
mezi 50 až 55, teplota se u všech pohybovala kolem 36 stupňů. Myslím, že to
přesně
bylo takových 35,5. Ano, měly puls o dost pomalejší a teplotu o
stupeň
nižší, než je u dětí toho věku obvyklé. Zkusil jsem ještě, jestli
jim nějak není cítit dech, ale cítit nebylo nic. Hrdlo i jazyk byly u všech
v normálu.
Už na první pohled šlo soudit, že nejde o symptomy požití jedu. Nikdo
nezvracel. Nikdo neměl průjem. Nikdo evidentně
neměl bolesti. Pokud člověk
sní něco špatného, pak už se po takové době
nevyhnutelně
musí dostavit
14
alespoň
jeden z uvedených příznaků. Poznal jsem, že se děti neotrávily
ničím snědeným a okamžitě
jsem si oddechl. Neměl jsem ale pořád ani
nejmenší tušení, co se tedy vlastně
stalo.
Samotné příznaky napovídaly ještě
tak nejspíš na úžeh. V létě
děti často na
úžeh i omdlí. Jakmile se takhle svalí jedno dítě, ostatní děti ho často
následují, jako by vypukla nějaká nákaza a padají jako zralé hrušky. Jenže
teď
jsme měli listopad. A navíc jsme byli v lese, kde bylo poměrně
chladno.
Bylo těžko představitelné, že by na takovém místě
dostalo úžeh třeba jen
jedno, nebo dvě
děti, natož pak všech šestnáct ze třídy.
Další možnost, která mě
napadla, byl plyn. Myslím jedovatý, nebo nervový
plyn. Nějaký přírodní, nebo uměle vyrobený... O jaký plyn by se mohlo
jednat na místě
tak vzdáleném od lidí, to opravdu nemám tušení. Jeho výskyt
v tom lese by ovšem logicky vysvětlil podobné úkazy. Děti jej mohly
vdechnout se vzduchem a ztratit vědomí. To, že se nic nestalo jejich
třídní, se dalo vysvětlit třeba jeho nízkou koncentrací, která neměla na
organismus dospělého člověka vliv.
Záhadou pro mě
ovšem bylo, jakým způsobem něco podobného řešit. Jsem jenom
venkovský obvodní doktor, ne expert na otravné plyny. Takže jsem byl v
koncích. Z těch kopců
se pochopitelně
ani nedalo zatelefonovat o radu
žádným specialistům. Opřít jsem se mohl snad jedině
o fakt, že už se
několik z těch dětí začínalo postupně
probouzet, což naznačovalo, že se jim
možná za nějakou dobu vrátí vědomí i bez mého zásahu. Což byl možná až moc
optimistický závěr, ale abych řekl pravdu, na nic lepšího jsem nepřišel.
Nakonec jsem se opravdu rozhodl nechat ty děti pouze v klidu ležet a
sledovat je.
Co okolní vzduch? Nevšimnul jste si něčeho neobvyklého?
To mě
pochopitelně
taky napadlo, takže jsem se několikrát zhluboka nadechl,
abych se přesvědčil, jestli něco zvláštního neucítím. Ucítil jsem ale jen
obyčejný horský lesní vzduch. Čerstvý vzduch provoněný vůní stromů. Nikde
ani nebyly vidět žádné zvláštní květiny. Ani žádné zvláštní, nebo neobvykle
zbarvené předměty.
Přezkoumal jsem ještě
jednu po druhé všechny houby, které děti zatím
stačily sesbírat. Nebylo jich zase tolik. Děti musely ztratit vědomí krátce
poté, co se pustily do sbírání. Všechno to byly úplně
obyčejné jedlé houby.
Dělám v tomhle kraji doktora už dlouho a v houbách se docela dobře vyznám.
Pro úplnou jistotu jsme je samozřejmě
ještě
nechali dole v městečku
prověřit znalcem, ale ten jen potvrdil můj názor: samé neškodné, běžné
druhy hub.
Nezpozoroval jste u těch dětí ještě
jiné neobvyklé příznaky nebo reakce,
kromě
už uvedeného pohybu zornic ze strany na stranu? Nějaké změny ve
velikosti panenek, zbarvení bělma, časté mrkání, například?
Ne. Až na to, že jim zornice těkaly sem tam jako vojenské strážní
reflektory, byly oči v úplném pořádku. Fungovaly. Děti se na něco dívaly.
Abych byl přesný: vypadalo to, že vidí něco, co my ostatní vidět nemůžeme.
A možná by se ještě
spíš, než že se na něco dívaly, hodilo říct, že ty děti
byly něčeho svědky. Ve tváři sice neměly žádný výraz, ale jinak byly úplně
klidné, nebyly na nich znát známky bolesti ani strachu. To byl taky jeden z
důvodů, proč
jsem se je rozhodl nechat ležet a jen je pozorovat. Pokud
nemají žádné potíže, nic se nestane, když chvilku zůstanou tak, jak jsou,
říkal jsem si.
Vyslovil tehdy někdo nahlas podezření, že by mohlo jít o plyn?
Ano. Jenže to bylo stejné jako v mém případě: nikdo se v takových věcech
dohromady nevyznal. Nikdo z nás navíc v životě
neslyšel o nikom, kdo by se
nadýchal otravného plynu v horách. A tehdy někoho -myslím, že zástupce
ředitele -napadlo, jestli ho třeba neshodili Američani. Myslím, jestli ten
15
plyn třeba neshodili z letadla v nějaké bombě. Což mi, když už jsme u toho,
připomíná, že ta učitelka, co měla děti na starosti, přece říkala, že
ještě, než vešli do lesa, zahlédli na obloze letadlo podobné B-29ce. Prý
proletělo přesně
nad tím kopcem. Všem se to začalo zdát jako pravděpodobné
vysvětlení -že to byla nějaká nová plynová bomba, kterou vymyslela
americká armáda. U nás se totiž povídalo, že americká armáda vyrábí nějakou
novou bombu. Samozřejmě
nikdo netušil, proč
by takovou bombu museli shodit
zrovna v tak zapadlých horách jako jsou ty naše. Inu, na světě
se dějí
různé nepředloženosti. Jeden nikdy neví, co se přihodí.
Krátce nato vám ale děti pomalu začaly přicházet k vědomí samy od sebe, ne?
Přesně
tak. Umíte si představit, jak se mi ulevilo. Děti sebou nejdřív
začaly na zemi kroutit a pak pomalu a vrávoravě
vstávat. Nikdo z nich si
nestěžoval na jakékoli potíže. Vědomí se jim vracelo úplně
klidně, jako by
se jen probíraly z hlubokého spánku. Jakmile přišly k sobě, srovnaly se jim
úplně
přirozeně
i pohyby očí. Když jsem jim posvítil do zornic baterkou,
byl reflex u všech úplně
normální. Chvilku ale trvalo, než děti začaly zase
mluvit. Docela jako někomu, kdo je právě
rozespalý.
Přišli jsme pak k jednomu z dětí, co se právě
probralo, a chtěli jsme
vědět, co se stalo. Nedozvěděli jsme se ale ani slovo. Zdálo se, že děti
vůbec nevědí, na co se ptáme. To poslední na co si vzpomínaly, bylo, že
přišly do lesa a začaly tu na palouku sbírat houby. Pak jako by se jim
vymazala paměť. Neměly dokonce ani ponětí, kolik už uplynulo času. Sbírání
hub, pak naráz černo, a v příští chvíli už ležíme na zemi a kolem nás samí
dospělí. Děti nejenže nemohly pochopit, proč
se tváříme tak ustaraně
a
vyjeveně, ale dokonce se nás skoro bály.
Jednomu z chlapců
se ale vědomí vůbec nevrátilo. Byl to jeden z těch
evakuovaných tokijských dětí. Jmenoval se Nakata. Ano, určitě
tak. Pamatuju
se to docela přesně. Byl to takový drobný, pobledlý hoch. Za žádnou cenu
jsme ho nemohli vzbudit. Pořád jen ležel na zemi a oči mu rejdily sem a
tam. Snesli jsme ho z hor na zádech. Ostatní děti se vrátily po svých, jako
by se nestalo vůbec nic.
Kromě
toho chlapce, Nakaty, byly pak všechny děti v úplném pořádku?
Ano. Alespoň
navenek tedy určitě. Žádné stížnosti na bolesti nebo obtíže.
Po návratu do školy jsem si je všechny postupně
zavolal na ošetřovnu a
změřil jim teplotu, poslechl jsem si stetoskopem srdce, zkontroloval jsem
zrak -prostě
udělal jsem jim všechny možné i nemožné testy. Nechal jsem je
i počítat jednoduché příklady, a stát se zavřenýma očima na jedné noze.
Všechny tělesné funkce ale fungovaly naprosto normálně. I jinak se všechno
zdálo být naprosto v pořádku. Děti měly chuť
k jídlu a všechny si
stěžovaly, že mají hlad, protože neměly oběd. Po rýži, co pak dostaly, se
jen zaprášilo.
To víte, že mi to nedalo a ještě
několik dní jsem se pak objevoval ve škole
a ty děti pozoroval. Volal jsem si je po skupinkách na ošetřovnu a vedl s
nimi jednoduché pohovory. Nic jsem ale nevypozoroval. To jejich divné
dvouhodinové omdlení v horách na nich nezanechalo vůbec žádné psychické ani
fyzické následky. Zdálo se, že si navíc ani nepamatují, že se něco takového
vůbec stalo. Naprosto bez problémů
se vrátily do normálního života, chodily
do školy, při výuce zpěvu zpívaly a o přestávkách běhaly po dvoře. To ta
jejich třídní, co je měla v lese na starosti, ta na tom byla hůř. Dost ji
to celé vzalo.
Jen ten chlapec, Nakata, toho jsme druhý den po události vezli do fakultní
nemocnice do Kófu, protože se nám ani přes noc neprobral. Pak si ho hned
odvezli do své nemonice vojáci a víckrát jsme ho tu neviděli. Vůbec jsme
nevěděli, co se s ním pak dělo.
Noviny o události neotiskly ani řádku. Asi to někde nahoře zarazili, aby
mezi lidmi nevypukla panika. Byla válka a armáda byla opravdu hodně
citlivá
na šíření poplašných zpráv. Na frontě
to stálo za pendrek, na jihu jsme
16
dokonce ustupovali, všude se bojovalo do posledního muže a na města padalo
pořád víc a víc amerických bomb. V takové situaci se nahoře určitě
báli, že
se začnou šířit protiválečné nálady a únava z válčení. Policie, co se tu
pak ukázala, nám pak důrazně
zakázala vést o té události jakékoli zbytečné
řeči.
Na každý pád to celé byla prapodivná a nepříjemná záležitost. A jestli
chcete něco vědět, dodnes to na mě
leží jako balvan.
KAPITOLA 5
Přejezd desetikilometrového mostu přes Vnitřní moře zaspím. A to jsem se
tolik těšil, až ho uvidím na vlastní oči, znal jsem ho totiž zatím akorát z
map. Někdo mě
probudí poklepáním na rameno.
"Tak jsme tady," říká holka.
Protáhnu se na sedadle, protřu si očihřbetem ruky a pak se podívám z okna.
Autobus opravdu staví na prostranství před nádražím. Všechno je prozářené
světlem nového dne. Oslňuje mě, zároveň
ale i jakoby uklidňuje. Je to
trochu jiné světlo, než jaké znám z Tokia. Kouknu na hodinky: 6 hodin 32
minut ráno.
Holčin hlas zní dost unaveně. "Proboha to byla ale jízda. Úplně
jsem si
přeseděla zadek. A taky mě
bolí krk. Víckrát už do nočňáku nevlezu. To
radši poletím letadlem, i když je drahý. I kdyby měly přijít turbulence
nebo nás měli unýst teroristi."
Sundám shora její kufr a svůj ruksak.
"Jak se vlastně
jmenuješ?"
"Já?"
"Jo."
"Sakura" říká holka. "A ty?"
"Kafka Tamura" říkám já.
"Kafka Tamura," opakuje Sakura. "To je ale divný jméno. Ale dobře se to
pamatuje."
Kývám. Stát se někým jiným, než člověk je, není vůbec jednoduchá věc.
Změnit si jméno ale není až taková složitost.
Sakura vystoupí z autobusu, kufr postaví na zem, pak si na něj sedne a z
postranní kapsy batůžku co má přes rameno vytáhne blok a něco do něj napíše
propiskou. Pak tu stránku vytrhne a podá mi jí. Napsala tam číslo. Nejspíš
telefon.
"To je můj mobil," zašklebí se na mě. "Budu nejdřív bydlet pár dní u
kamarádky, ale kdyby ti třeba bylo smutno, tak se ozvi. Můžeme třeba zajít
někam na večeři. Vůbec se nerozpakuj a zavolej. Však víš, co se říká: Dva o
sebe rukávem zavadí -...
...mnohých životů
naplnění, doplním ji.
"Aha," povídá ona. "A co to znamená?"
"Karmu z předchozích životů
-že ani ty nejmenší maličkosti se ti nestanou
náhodou."
Sakura nad tím chvíli dumá, usazená na svém žlutém kufru, se zápisníkem v
ruce. "No jo, tak se na to taky můžeš dívat. A možná to není tak nejhorší
způsob. I když tyhle reinkarnační filozofie jsou trochu jako z New Age. No,
Kafko Tamuro, ty si ale pamatuj tohle: svoje telefonní číslo rozhodně
nerozdávám na potkání. Chápeš, co ti chci říct?"
Poděkuju jí. Papír s číslem složím a strčím do kapsy větrovky. Pak si to
rozmyslím a dám ho radši do peněženky.
"Jak dlouho budeš v Takamacu?" ptá se Sakura. Odpovídám, že ještě
nevím. Že
totiž možná ještě
změním plány podle okolností.
Na okamžik se na mě
zadívá. Pak trochu pokývá hlavou, jako by chtěla říct,
že je to vlastně
v pořádku. Potom nastoupí do taxíku, trochu mi zamává, a
někam odjede. A jsem zase sám. Tak Sakura se jmenuje, hm. To vůbec není
jméno mojí sestry. Jenže jméno si člověk změní úplně
jednoduše. Zvlášť
jestli se ten člověk chce před někým schovat.
17
Pokoj v jednom z místních hotelů
pro obchodní cestující jsem si rezervoval
ještě
před odjezdem. Zavolal jsem do tokijské YMCY a tam mi to místo
doporučili. Udělal jsem to proto, že přes YMCU stojí ubytování mnohem míň.
Tahle výhoda ale platí jen tři dny. Pak už se musí platit plná taxa.
Jasně, když už mi dělají výdaje takovou starost, mohl jsem se docela dobře
ubytovat i na lavičce v parku. Zima tu vážně
není a ve spacáku, co mám s
sebou, bych někde v sadech přespal bez problému. Hrozí ovšem riziko, že by
mě
tam mohla legitimovat policie. Takže minimálně
první tři dny se bude
bydlet v hotelu. A pak se uvidí.
Zajdu do udonje u nádraží a pořádně
se najím. Byl to první podnik, který mi
padnul do oka. Jelikož jsem se narodil a vyrostl v Tokiu, moc udonu jsem
zatím opravdu nepojedl. A místní udon je navíc úplně
jiný než jak ho znám.
Je krásněčerstvý, nudle jsou pěkně
pevné a vývar daši voní až se sliny
sbíhají. A je to neuvěřitelně
laciné. Chutná mi tak, že si dávám ještě
jednou. Čímž jsem po dlouhé době
konečně
zase najedený a spokojený. Sednu
si pak před nádražím na lavičku a dívám se nahoru na nebe, které se mezitím
stihlo vyjasnit. Připadám si svobodný. Sedím tu a jsem osamělý a svobodný
jako mrak plující oblohou.
Čas který zbývá do večera se rozhodnu strávit v knihovně. Dopředu jsem si
zjistil, jaké tady v Takamacu jsou. Už odmalička trávím spoustu času
vysedáváním po knihovnách. Takové děcko, co se mu nechce domů, má dost
zúžený výběr, co se týká toho, kam jít. Do kavárny nemůže a do kina taky
ne. Zbývá mu jen ta knihovna. Za vstup se nic neplatí a samotné dítě
tam
nikomu nevadí. Můžete se tam posadit na židli a číst si, co se vám zlíbí.
Cestou ze školy jsem vždycky zajel na kole do obvodní knihovny. A mockrát
jsem tam byl, i když jsme měli ve škole volno. Četl jsem vyprávění a romány
a životopisy a historii, co mi zrovna přišlo pod ruku. Když jsem přečetl
všechny knížky pro děti, přesunul jsem se k hlavnímu fondu a četl knížky
pro dospělé. Přečetl jsem vždycky i to, čemu jsem nerozuměl. Do poslední
stránky. A když mě
unavilo čtení, přešel jsem do audio sekce a tam se
posadil do boxu a pustil si do sluchátek nějakou hudbu. Vůbec jsem se v ní
nevyznal a tak jsem prostě
bral popořadě
všechno, co tam měli. Takhle jsem
poznal třeba Duka Ellingtona. Nebo Beatles. Nebo Led Zeppelin.
Knihovna se stala mým druhým domovem. Nebo by možná bylo přesnější říct, že
se stala mým opravdovým domovem. Jak jsem tam tak každý den docházel,
seznámil jsem se nakonec s úplně
všemi knihovnicemi. Pamatovaly si, jak se
jmenuju a kdykoliv jsem se s nimi viděl, zdravily mě
a vždycky pro mě
měly
nějaké to vlídné slovo ( na které jsem jim skoro nikdy neodpověděl, protože
jsem byl stydlivka).
Poblíž Takamacu je jedna soukromá knihovna. Vznikla tak, že nějaký bohatý
starousedlík přestavěl budovu se svými sbírkami knih. Ty sbírky prý jsou
vynikající a i na budově
a zahradě
je na první pohled vidět, že nejsou jen
tak ledajaké. Viděl jsem fotku v časopise Taijó. Ve velikém starém domě
v
japonském stylu, v čítárně
co vypadala spíš jako přijímací pokoj pro hosty,
seděli lidé v pohodlných pohovkách a četli knížky. Ta fotka mě
zvláštně
přitahovala už od chvíle, kdy jsem jí poprvé uviděl. A hned jsem si řekl,
že bych tu knihovnu někdy určitě
chtěl navštívit. Jmenuje se Kómurův
památník.
Zajdu do informační kanceláře u nádraží a vyptám se, kudy se tam jde.
Laskavá paní středních let mi dá mapu pro turisty, v místě
knihovny na ní
udělá malé x a pak mi vysvětlí trasu vlakem. Je to prý odsud sotva dvacet
minut. Poděkuju a pak si jdu v nádražním jízdním řádu zjistit odjezd. Vlaky
jedou většinou po dvaceti minutách. Do odjezdu zbývá ještě
trocha času, a
tak si v kiosku před nádražím ještě
koupím jednoduché bentó, abych měl co k
obědu.
Vlak je kraťounký, jen dva vagóny. Koleje vybíhají z řad vysokých budov
nákupní čtvrti, vedou čtvrtí malých obchůdků
smíchaných s obytnými domky,
pak míjejí nějaké továrny a sklady. Je vidět i park a pásmo bytových domů.
Tisknu tvář
k oknu a napjatě
pozoruju neznámé území venku. Všechno je pro
18
mě
úplně
nové. Vlastně
jsem v životě
zatím skoro neviděl jiné město než
Tokio. Vlaky z města jsou teď
po ránu skoro prázdné, zato nástupiště
na
opačné straně
jen tak přetékají studentstvem středních a vyšších škol v
letních uniformách a s taškami přes rameno. Jedou do školy. To já ne. Já
jsem docela sám a mířím úplně
opačným směrem, než oni. Jsem doslova na jiné
koleji. Nemám tušení, co leží přede mnou a není mi z toho nejlíp. Okolní
vzduch jako by najednou nějak zřídnul. Dělám opravdu dobře? Z toho
pomyšlení je mi naráz divně
úzko. Na nástupiště
se už radši nedívám.
Koleje chvíli vedou podél moře a pak zahnou do vnitrozemí. Houštiny
vzrostlé kukuřice, vinohrady, svahy s mandarínkovými plantážemi. Semtam se
v ranním slunci zaleskne nějaký ten zavlažovací rybník. Z řeky, vinoucí se
rovinou, stoupá chlad a na nezastavěných místech hustě
vyráží letní tráva.
U trati postávají psi a sledují projíždějící vlak. Jak to tak všechno
pozoruju, znovu se mi vrací dobrá nálada. Žádný strach, všechno dobře
dopadne, říkám si po hlubokém nadechnutí. Nezbývá mi nic jiného než cesta
vpřed.
Vyjdu z nádraží a podle mapy, co jsem dostal, se vydám mezi starou
zástavbou na sever. Po obou stranách cesty se donedohledna táhnou ploty
domů. Takovou spoustu plotů
v tolika vyvedeních jsem ještě
v životě
neviděl. Ploty z černých prken, ploty z bílého kamene, ploty z žulových
kvádrů, živé ploty na kamenných podezdívkách. Ulice je pustá, nikde ani
noha. Auta tu skoro nejezdí. Ve vzduchu je slabounce cítit moře. Nebude tu
kněmu asi moc daleko. Zkusím chvilku pozorně
naslouchat, ale vlny slyšet
nejsou. Jen někde v dálce jako včela bzučí cirkulárka, asi z nějaké stavby.
Od nádraží až ke knihovně
jsou po cestě
rozmístěné ukazatele se šipkami,
takže vůbec nebloudím.
Před majestátní branou do Kómurova památníku rostou dva krásně
vytvarované
švestkové stromy ume. Za branou se klikatí cesta vysypaná štěrkem. Stromy a
keře v zahradě
jsou pečlivě
udržované a nevidím jediný spadlý list.
Borovice. Magnólie. Jamabuki. Azalky. Mezi zídkami s keři stojí několik
kamenných luceren tóró. Zahlédnu i malé jezírko. Nakonec dojdu ke vchodu.
Je stavěný s velkým citem pro detail. Před otevřenými dveřmi se zastavím a
chvilku váhám. Je to úplně
jiná knihovna než všechny ostatní, co znám. Ale
když už jsem jednou konečně
tady, nemám prostě
na vybranou. Hned za vchodem
je pult. Mladý muž, co u něj sedí, ode mě
přebere batoh. Sundávám ho ze
zad. Sundám i sluneční brýle a smeknu čepici.
"Jsi u nás poprvé?" ptá se ten mladý muž. Hlas ma tichý a klidný. Možná
trochu vyšší, ale rozhodně
nijak nepříjemný.
Kývám. Nejsem najednou skoro schopný slova, jak jsem vystresovaný. Naprosto
jsem nečekal, že se mě
tu budou na něco takového ptát.
S čerstvě
ořezanou tužkou v ruce si mě
chvilku se zájmem prohlíží. Tužka je
žlutá a s gumou na konci. Mladík je spíš drobnější, s pravidlenými rysy. Na
mužského je rozhodně
pohledný. Vlastně
by možná bylo přesnější říct, že je
krásný. Má na sobě
bílou bavlněnou zapínací košili s dlouhými rukávy a
olivově
zelené plátěné kalhoty, obojí vyžehlené jako ze žurnálu. Vlasy má
spíš delší, a když nakloní hlavu, padají mu do čela, takže si je čas od
času musí přihladit rukou zpátky. Rukávy košile má vyhrnuté po lokty, takže
jsou mu vidět útlá bílá zápěstí. Brýle s tenounkou obroučkou se mu opravdu
dobře hodí ke tvaru obličeje. Na prsou má připíchnutou malou plastikovou
cedulku s nápisem "Óšima". Takového knihovníka vidím tedy opravdu poprvé.
"Vstup do sbírek je volný. Pokud si budeš chtít nějakou knihu číst, můžeš
si ji odnést do studovny. U vzácných publikací, označených červenými
štítky, je ale třeba, abys pokaždé předem vyplnil žádanku. Tadyhle vpravo v
databázi máme kartotékový katalog knih a vyhledávací počítač, ty můžeš
kdykoliv použít. Absenční výpůjčky neprovádíme. Noviny a časopisy nevedeme.
Fotografování je zakázáno. Stejně
tak kopírování. Jíst a pít povoleno pouze
v zahradě
na lavičce. Zavírá se v pět."
Pak položí tužku na stůl a zeptá se:
"Středoškolák?"
Zhluboka se nadechnu, a říkám, že jo.
19
"Tady u nás to chodí trochu jinak, než v normálních knihovnách," říká on.
"Máme tu totiž hlavně
specializované sbírky. Především starší knihy od
starých básníků
tanka a haiku, a podobných autorů. Obecné publikace u nás
pochopitelně
najdeš do jisté míry taky, ale většina lidí, kteří sem váží
dlouhou cestu vlakem, jsou odborníci, kterým jde právě
o tu speciální
literaturu. Kvůli Stephenu Kingovi se k nám nejezdí. A návštěvníky tvého
věku tu máme opravdu jenom výjimečně. Občas se tu ukáže nějaký ten
doktorand. Ty zkoumáš tanka nebo haiku?"
"Ne," odpovím já.
"To jsem si myslel."
"Nevadí prosímvás, že jsem tady?" vypravím ze sebe, strašně
opatrně, aby mě
nezradil hlas.
"Samozřejmě
že ne," usměje se on. Položí obě
ruce před sebe na stůl. "Tohle
je knihovna, a každý, kdo chce číst knihy, má u nás dveře otevřené. A -ale
to jen tak mezi námi -ani mě
básně
tanka a haiku zrovna dvakrát
nezajímají."
"Tahle budova je vážně
nádherná," povídám já.
Přikývne. "Kómurové byli už v době
Edo slavný rod výrobců
sake. Poslední
pan Kómura se ale navíc proslavil po celé zemi sbíráním knih. Ty mu byly
úplně
vším. Už jeho otec skládal básně
tanka a proto sem na Šikoku jezdila
spousta literátů.Třeba Bokusui Wakajama, nebo Išikawa Takuboku, nebo Naoja
Šiga. Některým se tu nejspíš opravdu líbilo a zůstali tu i hodně
dlouhou
dobu. Kómurové totiž nikdy nelitovali peněz vydaných na podporu umění.
Takové rodiny obvykle dřív nebo později zkrachují, ale rodu Kómurů
se
tenhle osud naštěstí vyhnul. Našli si čas pro obojí: pro zájmy i pro
rodinný podnik."
"To byla asi dost bohatá rodina," povídám.
"To tedy ano," opáčí on. Pak lehce nakrčí rty. "A pořád jsou, i když už
možná ne tolik, jako před válkou. Proto taky můžou provozovat tuhle
nádhernou knihovnu. Je pravda, že z ní oficiálně
vytvořili nadaci, aby
nemuseli platit tak vysokou dědickou daň, ale to už je jiná otázka. Pokud
tě
budova zajímá blíž, tak se dnes od dvou hodin koná malá prohlídka, takže
se můžeš zůčastnit, jestli budeš chtít. Takové prohlídky tu pořádáme jednou
týdně, každé úterý, což je právě
dnes. V patře je vzácná sbírka maleb a
kaligrafií, a knihovna je moc zajímavá i architektonicky. Stojí to za to."
Říkám, že děkuju.
On se usměje, že jako není zač. Pak zase vezme do ruky tužku a zadní částí
spřidělanou gumou zabubnuje o stůl. Úplně
klidně, jako by mi chtěl dodat
odvahu.
"Provádět budete vy?"
Pan Óšima se usměje podruhé. "Já jsem tu jenom na výpomoc. Celé to tu má na
starosti slečna Saeki, což je jinými slovy moje šéfová. Patří vlastně
do
Kómurovic rodiny a právě
ona tu provází návštěvníky. Je skvělá. Určitě
se
ti bude líbit."
Vejdu do velikého a vysokého knihovního sálu, procházím mezi regály a
hledám nějakou knihu, co by mě
zaujala. Strop podpírá několik ohromných
trámů. Okny svítí do místnosti slunce začínajícího léta. Z oken otevřených
do zahrady je slyšet zpívat ptáky. V policích přede mnou jsou spousty knih,
které se týkají básníků
tanka a haiku, přesně
jak to říkal pan Óšima.
Sbírky, kritiky, biografie. Taky spousta knih o místních dějinách.
V policích vzadu je seřazená obecná humanistická literatura. Souhrnná
vydání japonské i světové literatury, sebrané spisy jednotlivých autorů,
klasická japonská literatura, filosofie, dramata, spisy o umění,
sociologie, historie, biografie, zeměpis... Jak tak tu spoustu knih beru do
rukou a otvírám, dýchá na mě
mezi stránkami vůně
starých dob. Nezaměnitelná
vůně
hlubokého vědění a prudkých citů. Vdechuju tu vůni, popásám oči na
stránkách, pak vracím knihy zpátky do regálu.
Nakonec si vyberu jeden z řady nádherně
vázaných svazků
Burtonova vydání
Tisíce a jedné noci a odnesu si ho do studovny. To si chci přečíst už hezky
dlouho. V čítárně
právě
otevřené knihovny jsem úplně
sám. Můžu si tu
20
elegantní místnost zabrat úplně
celou pro sebe. Vypadá přesně
jako na
obrázku v časopise. Strop je vysoký a místnost sama prostorná, ale přesto
útulná. Z dokořán otevřených oken občas zavane dovnitř
svěží vánek. Bílé
záclony se tiše rozvlní. Ve větru je docela určitě
cítit moře. Pohovky jsou
opravdu pohodlné, není jim v tom směru co vytknout. V rohu stojí staré
pianino. Připadám si tu najednou úplně
jako na návštěvě
unějakého milého
známého.
Jak tak sedím v pohovce a rozhlížím se kolem sebe, napadne mě
najednou, že
jsem tuhle místnost už vlastně
hrozně
dlouho hledal. Hledal jsem přesně
takovéhle místo, ukryté v tajném záhybu světa. Jenže to pro mě
pořád byla
jen tajuplná, romantická představa. Vlastně
jsem ani sám nevěřil, že by
takové místo mohlo vážně
být. Když zavřuoči a nadechnu se, mám to teď
všecko v sobě
jako nějaký příjemný obláček. Perfektní pocit. Zlehka
pohladím dlaní smetanově
bílý potah pohovky. Vstanu a přejdu k pianinu.
Odklopím víko a zlehka položím prsty na zažloutlé klávesy. Pak víko zase
zavřu a projdu se sem a tam po starém koberci se vzorem vinné révy. Párkrát
zkusmo otočím starou klikou k zavírání a otvírání oken. Rozsvítím a zase
zhasnu stojací lampu. Jeden po druhém si prohlédnu obrazy, které visí na
stěnách. Pak se zase vrátím do křesla k rozečtené knize. A soustředím se
jen a jen na čtení.
Když přijde čas oběda, vytáhnu z ruksaku PET láhev s minerálkou a bentó a
posadím se s jídlem na krytý ochoz kolem zahrady. Přilétají nejrůznější
ptáci, létají ze stromu na strom, slétají se k jezírku napít a urovnat si
peří. Jsou tu i takoví, co jsem ještě
v životě
neviděl. Když se odněkud
objeví veliká hnědá kočka, rozlétnou se ptáci, jako když střelí, ale kočku
evidentně
nezajímají. Jediné, co chce, je natáhnout se na slunce na kamením
dlážděnou zahradní cestu.
"To máte dnes ve škole volno?" ptá se pan Óšima, když mu zas předávám
batoh, abych se mohl vrátit do studovny.
"Nemáme. Řekněme, že jsem si ho na čas udělal," vybírám pečlivě
slova.
"Vida záškoláka," řekne na to on.
"Možná."
Pan Óšima se na mě
překvapeně
zadívá. "Možná?"
"Já jsem nešel za školu. Já se prostě
rozhodl, že už do ní nebudu chodit,"
vysvětluju.
"Takže ty ses prostě
jenom tak, z vlastního uvážení, rozhodl nechodit do
školy."
Kývnu. Nenapadá mě, co říct jiného.
"Podle toho, co říká Aristofanes v Platónově
"Hostině", existovaly kdysi
dávno za časů
mýtů
tři druhy lidí," říká pan Óšima. "Slyšels o tom někdy?"
"Neslyšel," odpovídám.
"V dávných dobách prý nebyli muži a ženy, ale dvojlidé pohlaví mužského,
ženského a obojakého. Oproti dnešním lidem měli všechno dvakrát. Žili si
tak šťastně
a spokojeně. Bohové je ale všechny rozřízli vejpůl. Na dvě
dokonalé, přesné poloviny. Najednou tak zůstali na světě
jen muži a ženy, a
lidé začali bloudit sem tam po světě
a hledat své chybějící poloviny."
"Co z toho ti bohové měli?"
"Z rozdělení lidí? No, to já nevím. V bozích se jeden moc nevyzná. Snadno
se rozzlobí a mají, abych tak řekl, trochu idealistické představy. Třeba to
celé má symbolizovat nějaký lidský hřích. Jako když v Bibli vyženou Adama a
Evu z Ráje."
"Myslíte prvotní hřích?" zeptám se.
"Přesně
ten," říká pan Óšima. Pak sevře tužku mezi ukazováčkem a
prostředníčkem a pomalu s ní kývá, jako by ji chtěl balancovat. "Tak nebo
tak, chtěl jsem jen říct, že pro člověka je hrozně
těžké žít sám."
Vrátím se do knihovny a chci se znovu začíst do Taškáře Abu Al Hasana. Na
čtení se ale vůbec nemůžu soustředit. Dvojlidé pohlaví mužského, ženského a
obojího?
Když hodiny ukážou druhou, přeruším čtení, vstanu z pohovky a vydám se na
prohlídku knihovny. Slečna Saeki, která má provázet, je štíhlá žena, co
21
vypadá tak na pětačtyřicet. Ve své generaci je určitě
z vyšších. Má na sobě
modré šaty s krátkými rukávy a přes ně
má přehozenou tenkou, krémově
bílou
vestu. Moc jí to sluší. Vlasy má dlouhé a vzadu zlehka sepnuté. Rysy má
ušlechtilé a oduševnělé. Oči krásné. A na rtech jí pořád jemně
pohrává
úsměv, neznatelný jako stín. Nevím, jak bych to popsal, ale připadá mi ten
úsměv tak nějak uzavřený a zakončený. Připomíná mi místo, ne moc velké, kam
dopadá sluneční svit. Místo, jaké můžeme vidět jen někde ve vzdálených,
potemnělých koutech. Světlo tam dopadá ve zvláštních tvarech. Na zahradě
domu v Nogatě, kde jsem bydlel, jsme jeden takový kout a takové místo měli.
Měl jsem ho moc rád, když jsem byl malý.
Dělá na mě
ta slečna opravdu velký, i když taky trochu smutný a nostalgický
dojem. Napadá mě, jak by bylo krásné, kdyby tohle byla moje matka. Tak jako
pokaždé, když vidím hezkou (nebo sympatickou) paní středních let. Vždycky
si pomyslím, že by bylo skvělé, kdyby to byla moje máma. Nemusím ani říkat,
že šance, že by slečna Saeki byla opravdu moje máma, jsou skoro nulové. Ale
aspoň
teoreticky tady určitá nepatrná možnost přeci jenom je. Nevím totiž
ani, jak moje matka vypadá. A nemám ani zdání, jak se vůbec jmenuje. Takže
není žádný důvod, proč
by to nemohla být právě
ona.
Prohlídky se kromě
mě
účastní ještě
jedni manželé středního věku, co
přijeli z Ósaky. Paní je dost zavalitá a na očích má silné dioptrické
brýle. Pán je hubený a účes, co má na hlavě, vypadá, jako by si násilím
přičísl vlasy k lebce drátěným kartáčem. Oči má úzké a čelo široké a
neustále se dívá někam k obzoru, takže vypadá jako socha z jihomořských
ostrovů. Hlavní slovo v hovoru má paní, pán jí jenom přizvukuje. Taky
přikyvuje, obdivuje, a občas zamumlá něco, čemu se nedá moc dobře rozumět.
Oblečeni jsou ti dva spíš jako na výpravu do hor, než na návštěvu knihovny.
Mají na sobě
oba nepromokavé vesty se spoustou kapes, na nohou bytelné
šněrovací boty, na hlavách horolezecké čepice. Možná ale, že se takhle
vystrojí vždycky, když se někam chystají. A rozhodně
nevypadají
nesympaticky. V jejich případě
si sice nemyslím, jak by bylo skvělé, kdyby
to byli moji rodiče, ale každopádně
jsem rád, že na prohlídku nepůjdu sám.
Slečna Saeki nejdřív vysvětluje okolnosti vzniku Kómurova památníku. Obsah
se skoro neliší od toho, co mi už řekl pan Óšima. Knihovna byla založena,
aby zpřístupněním publikací, dokumentů
a uměleckých děl shromážděných
jednou z předchozích hlav rodu široké veřejnosti přispěla k rozvoji
místního kulturního života. S vynaložením soukromých zdrojů
rodiny byla
vytvořena nadace, která teď
knihovnu spravuje. Čas od času se tu konají i
mimořádné akce, jako sympózia a koncerty komorní hudby. Samotná budova,
postavená začátkem období Meidži oddělěně
od hlavního domu jako místo
určené současně
pro uskladnění knih a ubytování hostů, byla v období Taišó
rozsáhle přestavěna na patrovou, s mnohem honosnějšími místnostmi pro
hostující literáty. V době
od období Taišó po období Šówa zavítalo ke
Kómurům množství slavných osobností, které tu po sobě
zanechaly nejrůznější
památky. Jako poděkování za přijetí, kterého se jim tu dostalo, skládali
básníci tanka tanky, básníci haiku haiku, literáti psali kaligrafie a
malíři malovali obrazy.
"Ve výstavních prostorách v prvním patře si pak můžete množství těchto
vzácných kulturních artefaktů
sami prohlédnout," říká slečna Saeki. "Hlavně
tímto způsobem docházelo v období před druhou světovou válkou k největšímu
rozkvětu regionální kultury: ne zásluhou místních úřadů, ale z iniciativy
bohatých nadšenců
jako byli právě
Kómurové, opravdoví mecenáši zdejšího
kulturního života. To, že právě
z prefektury Kagawa vzešlo tolik
vynikajících básníků
tanka a haiku, je mimo jiné i zásluhou jejich rodu,
který, počínaje obdobím Meidži, pomáhal po několik generací formovat a
rozvíjet vysokou úroveň
místních uměleckých seskupení. O okolnostech vzniku
a vývoje těchto mnohdy velmi významných skupin bylo doposud vydáno množství
studií, esejů
a reminiscencí, jejichž souborná sbírka je vám k dispozici k
nahlédnutí ve studovně.
Poslední generace Kómurů
se už v bohatém literárním odkazu opravdu
obdivuhodně
vyznaly a měly pro něj vytříbený cit. Ten jim už ostatně
za ta
léta takřka přešel do krve. Dokázali rozpoznat opravdové talenty od
22
diletantů
avěnovat svou přízeň
opravdu jen těm nejlepším, pečovat jen o ty
nejambicióznější. Nikdo na světě
ale, jak se říká, není neomylný. Nedá se
bohužel říci, že by se jejich pozornosti a náležité péče dostalo skutečně
všem autorům, kteří by si to bývali zasloužili. Například dílo básníka
haiku Tanedy Santóky bylo k velké škodě
téměř
úplně
zavrženo. Ačkoliv je
podle podpisů
v knize hostí známo, že tu Santóka pobyl několikrát a pokaždé
tu prokazatelně
zanechal své haiku a kaligrafie, tehdejší hlava rodiny mu
nevěnovala valnou pozornost, protože to prý byl "jen užvaněný potulný
mnich" a většinu jeho díla vyhodila."
"Ale vždyť
to je hrůza," řekne opravdu lítostivě
paní z Ósaky. "Santóka má
dneska přeci nedozírnou cenu!"
"To máte paní naprostou pravdu. Jenže ve své době
byl Santóka pouhá neznámá
existence, takže byl takový konec nejspíš nevyhnutelný. Lidé spoustu věcí
pochopí až když je pozdě," usmívá se slečna Saeki.
"Jo jo, tak tak," přitaká pán.
Pak nás slečna Saeki odvede nahoru do patra a prohlídka pokračuje.
Depozitář, studovna, místnost vzácných tisků.
"Když nechával tehdejší pan Kómura stavět prostory depozitáře, snažil se
přitom pokud možno vyhnout okatě
delikátní, literátské architektuře ve
stylu kjótských čajových místností. Namísto toho dal raději budově
tvar
lidových, venkovských staveb. Jistě
mi ale dáte za pravdu, že zejména
inventář, nebo náročný způsob podlepení vystavovaných uměleckých děl, jsou
svým okázalým, pompézním vyvedením v naprostém protikladu s jinak až
troufale prostou konstrukcí budovy. Nebo se podívejte například na tyto
naprosto unikátní, elegantní řezby na mříži nad vchodem. Stavbu samotnou
společně
realizovali největší soudobí tesařští mistři z celého Šikoku."
Jdeme pak všichni do patra. Schodiště
se vine do pěkné výšky. Zábradlí z
ebenu je vyleštěné tak, že je na něm vidět každý dotyk. Na odpočívadle je
ve stěně
zasazená vitráž s výjevem jelena, jak se s nataženým krkem popásá
na hroznech. V patře jsou dva hostinské pokoje a veliký sál. Dřív v něm
určitě
byly na podlaze tatami a nejspíš se tam pořádaly bankety a
slavnostní setkání. Teď
má ta místnost podlahu z leštěných prken a na
jejích stěnách je rozvěšená spousta kaligrafií, závěsných svitků
a obrazů
v
klasickém japonském stylu. Uprostřed sálu stojí veliká skleněná vitrína s
pamětními předměty a různými dalšími důležitými exponáty. Pokoje pro hosty
jsou jeden v evropském, druhý v tradičním stylu. V evropském je veliký
psací stůl a otáčecí židle, a zdá se, že tu dodnes někdo tvoří. Stůl je
obrácený do místnosti a v okně
za ním je vidět řadu borovic, za kterou
místy prosvítá moře.
Manželé z Ósaky obcházejí sál, systematicky si prohlížejí všechny vystavené
předměty, a předčítají si popisky. Když paní občas začne zdaleka
slyšitelným hlasem sdělovat své dojmy, pán na to přitakává, jako by jí
chtěl povzbudit. Zdá se, že se ve všem dokonale shodnou. Mě
osobně
exponáty
moc nezajímají, radši si pěkně
do detailu prohlížím, jak je to tu
postavené. Právě
když prozkoumávám pokoj s psacím stolem, objeví se slečna
Saeki.
"Jestli chceš, klidně
si tu chvíli poseď," říká mi, když si mě
všimne.
"Tady sedávali i Naoja Šiga a Džun´ičiró Tanizaki. Židle byla ale tehdy
pochopitelně
jiná."
Posadím se na otáčecí židli. Pak zlehka položím obě
ruce na stůl.
"Tak co, nenapíšeš nám taky něco?"
Trochu zrudnu a zavrtím hlavou. Slečna Saeki se zasměje a vrátí se za
manžely vedle do sálu. Zůstanu sedět a pozoruju, jak odchází. Jak se
pohybuje. Jak našlapuje. Každý její pohyb je dokonale přirozený a
graciézní. Neumím to dost dobře vyjádřit, ale mám pocit něčeho výjimečného.
Mám pocit, jako by mi její vzdalující se postava chtěla cosi naznačit.
Cosi, co se nedá vyjádřit slovy, a co nejde sdělit, když je ke mněčelem.
Nevím ale, co to je. Vůbec toho nevím pěknou spoustu.
Zůstanu sedět na židli a rozhlížím se po pokoji. Na stěně
visí olejomalba,
zřejmě
krajina z místního pobřeží. Styl je trochu staromódní ale barvy jsou
nádherně
živé. Na stole stojí veliký popelník a lampa se zeleným stínidlem.
23
Stisknu spínač
a rozsvítí se. Na stěně
proti mě
visí staré černé hodiny.
Vypadají jako odněkud ze starožitnictví, ale čas, který ukazují, je přesný.
Dřevěná podlaha je místy trochu prochozená a při našlápnutí tiše vrže.
Když je po prohlídce, manželé z Ósaky slečně
Saeki poděkují a odejdou. Doma
v Kansai jsou prý oba členové kroužku básní tanka. Paní to rád věřím, ale
docela by mě
zajímalo, co za básně
tam píše někdo jako její muž. Z
přitakávání a kývání hlavou toho moc nenaskládáte. Báseň
si žádá aspoň
trochu iniciativy. Ale možná, že v tom člověku poezie probouzí nějaké
skryté schopnosti.
Vrátím se do studovny a dál si čtu. Odpoledne přichází ještě
několik lidí.
Skoro všichni mají na nose brýle na čtení. Vypadají v nich všichni úplně
stejně. Čas potom plyne příšerně
pomalu. Lidi jsou zažraní do literatury.
Nikdo nemluví. Pár si jich u stolků
dělá výpisky, ale většina z nich si
posedala kde se dalo a teď
si nehnutě
jako sfingy čtou, co se dá. Tak jako
i já.
Vpět odložím knihu zpátky do police a vyjdu z knihovny.
"V kolik prosím vás zítra otvíráte?" zeptám se ještě.
"V jedenáct. Zavírací den je v pondělí," odpoví on. "Přijdeš i zítra?"
"Jestli to nebude vadit."
Pan Óšima přimhouříoči a zadívá se na mě. "Jistěže nebude. Knihovna je tu
pro všechny kdo chtějí číst. Můžeš kdykoliv přijít zas. Ale poslechni, ten
ruksak s sebou nosíš všude? Je to pěkná tíha. Co to v něm vlastně
máš?
Zlatou cihlu?"
Zčervenám.
"To nic, nemusíš mi to říkat, když nechceš," chlácholí mě
pan Óšima. A pak
si gumou na konci tužky odhrne vlasy, které mu zprava padají do čela. "Tak
nashle zítra."
"Nashledanou," říkám já. Místo zamávání na mě
na rozloučenou zakývá tužkou.
Nasednu do stejného vlaku, jakým jsem přijel, a odjedu zpátky do Takamacu.
V lacinější jídelně
kousek od nádraží si objednám menu s kuřecí kotletou a
zeleninový salát. Přidám si rýži a zapiju to ohřátým mlékem. Pro případ, že
bych měl večer hlad, si ještě
v supermarketu koupím dvakrát onigiri a novou
vodu v PET lahvi. Pak dojdu až do hotelu, kde budu dneska spát. Nejdu
rychleji, než musím, nejdu pomaleji, než je nutné. Jdu prostě
tak, jako
chodí všichni obyčejní lidé, jdu tak, abych ani v nejmenším nebyl nápadný.
Hotel je sice velkokapacitní, ale jinak jen obyčejná druhořadá ubytovna pro
lidi na služební cestě. Zapíšu se do návštěvní knihy v recepci pod
vymyšleným jménem, adresou a datem narození a zaplatím na den dopředu. Mám
přitom trochu nahnáno. Nikdo si mě
ale podezřívavě
neprohlíží. Nikdo
nekřičí: "Stůj, prokoukl jsem tě! Je ti sotva patnáct a utekl jsi z
domova!" Všechno probíhá tiše a korektně, jak se na správný business hotel
sluší.
Výtah, který mě
veze do šestého patra, zlověstně
rachtá. Pokoj je úzká
nudle a postel jako z polepšovny. Tvrdý podhlavník. Mrňavý stůl a ještě
menší televize. Od slunce vyšisované záclony. Do vany si člověk tak akorát
dřepne s koleny u brady. Šampón a kondicionér se nekoná. Z okna je nádherný
výhled na sousední zeď. Ale má to střechu a teče tu teplá voda, takže si
víc ani nemůžu přát. Usadím batoh na zem a sebe na židli a snažím se tu
zabydlet.
Jsi svobodný, říkám si. Zavřuoči a snažím se přijít na to, co to vlastně
znamená. Nemůžu ale na nic přijít. Teď
je mi mnohem jasnější jiná věc: že
jsem sám. Úplně
sám, na neznámém území, jako osamělý průzkumník, co ztratil
mapu i kompas. Znamená tohle svobodu? Není mi to vůbec jasné. Radši na to
už dál nemyslím.
Dlouhou dobu se s koleny u brady louhuju ve vaně
a pak si u umyvadla
pečlivě
vyčistím zuby. Zalezu do postele a ještě
chvíli si čtu. Když mě
to
unaví, zapnu si televizi a podívám se na zprávy. Jenže v porovnáním s tím,
co jsem dnes zažíval na vlastní kůži já, je každá dnešní zpráva nudná a
šedá. Radši televizi zase vypnu a zalezu pod deku. Hodiny už ukazují
24
desátou. Usnout se mi ale vůbec nedaří. Mám za sebou den jaký nepamatuju,
na místě, které je pro mě
totálně
nové. Dnes jsou moje patnácté narozeniny.
Strávil jsem je v knihovně, která byla přinejmenším zvláštní, ale rozhodně
měla svoje kouzlo. Potkal jsem hned několik nových lidí. Sakuru. Taky pana
Óšimu a slečnu Saeki. Naštěstí nikoho nebezpečného. Možná, že je to dobré
znamení.
Pak si vzpomenu na dům v Nogatě
a na otce, který tam teď
musí být. Co asi
říká tomu, že tam nejsem? Možná, že je rád. Anebo je z toho celý pryč. Nebo
ho to vůbec nijak nebere. Anebo si třeba ještě
ani nevšimnul, že jsem
zmizel.
Najednou mě
něco napadne, a vytáhnu z ruksaku otcův mobil. Zapnu ho, a
zkusmo zavolám naše tokijské číslo. Okamžitě
se ozve vyzváněcí tón. Je tak
zřetelný, že mám skoro pocit, že volám do vedlejšího pokoje a ne někam 700
km odtud. Nečekaná jasnost toho zvuku mě
skoro vyvede z míry. Nechám
telefon zazvonit ještě
jednou a potom zavěsím. Srdce mi divoce buší a
nemůžu se uklidnit. Mobil funguje. Otec ho ještě
nezablokoval. Možná si ani
nevšimnul, že mu zmizel ze zásuvky. Vrátím mobil do kapsy ruksaku, zhasnu
lampu u postele a zavřuoči. Vůbec nic se mi nezdá. Už hrozně, hrozně
dlouhou dobu se mi vůbec nic nezdálo.
KAPITOLA 6
"Dobrý den vespolek," pravil starý pán.
Kočka jen trochu zvedla hlavu a pozdrav tiše opětovala, evidentně
jenom ze
zdvořilosti. Vlastně
to nebyla kočka, ale už trochu starší, velký a černý
kocour.
"To máme dnes ale krásné počasí, viďte?"
"No jo," zabručel kocour.
"Nebe je docela bez mráčku."
"........ No jenom aby to vydrželo."
"Myslíte, že se nám udělá ošklivo?"
"Večír se to asi zkazí. Všecko na to vypadá," řekl černý kocour a trochu
nervózně
si protáhnul zadní pracku. Pak přivřel oči a ještě
jednou se na
starého pána před sebou zadíval.
Starý pán jen mlčel a usmíval se na kocoura.
Kocour z toho byl chvíli na rozpacích. Nakonec to vzdal: "Poslouchej
...vždyť
ty mluvíš?"
"Ano," pravil stydlivě
starý pán. Potom na znamení úcty smekl svou už dost
obnošenou turistickou čepici. "Nepovede se to vždycky a s každou kočičkou,
ale když jde všechno dobře, jednodušší popovídání, jako třeba teď, se
obvykle podaří."
"Hm," vyjádřil se k tomu stručně
kocour.
"Nebude vás obtěžovat, když si tu Nakata na chvíli sedne? Dost se už
nachodil a je unavený."
Černý kocour pomalu vstal, několikrát zahýbal sem tam dlouhými vousky a pak
si zívnul, div si čelisti nevykloubil. "Jen se posaď,mě
to nevadí. Nebo
spíš: vadí nevadí -sedni si prostě
kam chceš a kdy chceš a kdo ti do toho
má co mluvit."
"Děkuji vám uctivě," pravil starý pán a usadil se vedle kocoura. "Nic
naplat, vždyť
už Nakata chodí sem a tam od šesti hodin od rána."
"Tak ty se jmenuješ Nakata?"
"Ano prosím, Nakata. A co vy, pane kocoure?"
"Už jsem zapomněl," řekl černý kocour. "Kdysi jsem myslím jméno měl, ale
pak už mi na nic nebylo a tak co s ním."
"Ano. Co je nepotřebné, na to jeden hnedle zapomene. To Nakata dobře zná,"
pravil starý pán a poškrábal se v rozpacích na hlavě. "Mimochodem, pane
kocoure, vy asi neračte být nikde chován, že?"
"Kdysi mě
myslím i někde chovali, ale kde ty časy jsou. Občas mi někde dají
něco k jídlu, ale chovat mě
nikdo nechová."
Pan Nakata jen přikývl a na chvilku se odmlčel. Pak se zeptal: "Promiňte
pane kocoure, ale nemohl by vám Nakata říkat pan Ócuka?"
25
"Ócuka?" Černý kocour se na pana Nakatu překvapeně
zadíval. "Hele,
kamaráde, o co ti jde? Proč
Ócuka? A co to vůbec je?"
"Ne ne, to prosím vůbec nic neznamená. To prosím jenom Nakatu právě
teď
napadlo. Co nemá jméno, to si dobře nepamatuje, a proto vám jen chtěl
nějaké jméno dát. Jméno je prosím pohodlné. Se jménem si i takový hlupák
jako Nakata srovná do hlavy, a lépe si zapamatuje, že tehdy a tehdy potkal
odpoledne na nezastavěném místě
ve druhém čóme tam a tam pana Ócuku a
popovídal si s ním."
"Já ti nevim" řekl černý kocour. "Jméno, to není nic pro kočku. Takhle něco
co voní, nebo se na to dá šáhnout, to bych bral spíš. S tím problémy
nemívám."
"Ano prosím, tomu Nakata dobře rozumí. Jenže, pane Ócuko, člověk, ten je
prosím jiný. Musí vědět kolikátého je a jak se kdo jmenuje, aby si mohl
pamatovat nejrůznější věci."
Kocour jen odfrknul. "To máte pěkně
blbý, jen co je pravda."
"Je to prosím přesně
tak. Že je tolik věcí, co si člověk musí pamatovat, to
je zatrápená věc. Takový Nakata například si musí pamatovat, jak se jmenuje
pan starosta, jaké má číslo autobus, všechno. Na každý pád, pane kocoure,
mohl by vám Nakata říkat pane Ócuko? Ale vám to je asi nepříjemné?"
"Že bych z toho byl zrovna u vytržení, to se říct nedá. Ale na druhou
stranu mě
to ani nesloží. Takže klidně,třeba i Ócuka, když chceš. I když
nemám dojem, že by to ke mě
dvakrát patřilo."
"Pane kocoure, jste velice laskav a Nakata je vám opravdu zavázán. Uctivé
díky, pane Ócuko."
"Poslechni, ty ale mluvíš i na člověka vážně
dost divně, víš to?" opáčil
pan Ócuka.
"Ano, to prosím Nakata slyší každou chvíli. Nakata to ale jinak neumí.
Takhle to dopadne vždycky, když promluví. Je totiž hloupý. Dřív hloupý
nebyl, ale když byl malý, stala se mu prosím nehoda a zhloupnul. Ani psát
neumí. Nepřečte si ani knížku ani noviny."
"To neumím ani já -ne že bych se tím chtělnějak chlubit," řekl kocour a
několikrát si olíznul polštářky na pravé přední tlapce. "Ale myslí mi to
normálně, a psaní mi nijak neschází."
"Ano pane kocoure, mezi vámi kočkami to ráčí být přesně
tak," pravil pan
Nakata. "Jenže člověk, co neumí psát, je hloupý. Když někdo neumí číst
noviny a knížky, tak je pro ostatní hlupák. Je to už tak zařízené.
Podívejte se třeba na Nakatova otce, umřel už sice před dlouhou dobou, ale
byl to vážený pan učitel na vysoké škole a učil tam žáky předmět teroryje
financí. Pak má ještě
Nakata dva mladší bratry, oba dva moc chytré. Jeden
dělá vycep rezydenta v jednom místě
co se jmenuje Itóčú Korkorejšn, a druhý
pracuje v minizderstvu mezináhrobního odchodu a průjmyslu. Oba dva bydlí ve
velikém domě
amůžou si dávat k jídlu úhoře. To jen Nakata je hloupý."
"Ale dovedeš přece mluvit s kočkama, nebo ne?"
"Ano," řekl na to pan Nakata.
"To přece jen tak někdo neumí."
"To máte, prosím, pravdu."
"Takže nemůžeš bejt zas takovej hlupák."
"Ano, vlastně
ne, totiž, takovým věcem Nakata nerozumí. Ale už odmala mu
všichni v jednom kuse říkají, že je hloupý a hloupý, takže si už neumí
představit že by to tak nebylo. Nepřečte si ani název stanice, takže si ani
nemůže koupit lístek a jet vlakem. Jen občas se může svézt po městě
speciálním autobusem pro hendykupované, pokud mu ho ukážou."
"Aha," řekl na to kocour, i když tomu zrovna dvakrát nerozuměl.
"A navíc ho nikde nevezmou do práce, když neumí psát."
"Z čeho teda prosímtě
žiješ?"
"Nakata dostal potvoru."
"Potvoru?"
"Dostává peníze od pana starosty. Bydlí v Nogatě
v pokojíku jednoho bytu v
domě, co se jmenuje Šóejsó. Třikrát denně
se nají."
"Tak to se nemáš tak zle... aspoň
teda podle mě."