Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kafka na pobřeží 14-26

 Protože se přece vydali na houby, napadlo mě 

nejdřív, jestli se ty děti 
třeba nějakou houbou neotrávily a následně 
neupadly do komatu. To by byl 
těžký případ. Houbové jedy se druh od druhu úplně 
liší, a stejně 
tak i 
potřebné medikace. Můžeme ovšem pacientovi co nejrychleji vypláchnout 
žaludek. Jenže pokud je jed silný, nebo pokud trávení pokročilo, už to 
zpravidla nepomůže. Každoročně 
tu máme několik případů 
úmrtí na otravu 
houbami. 
Naskládal jsem si do brašny nějaké léky, které se hodí pro akutní případy a 
pak jsem hned sednul na kolo a rozjel se do školy. Už tam byli dva 
policisté, které taky o případu informovali. Pokud totiž děti ležely v 
bezvědomí někde v lese, bylo třeba je co nejrychleji dostat zpátky do 
městečka, a potřebovali jsme úplně 
každého. Naneštěstí byla válka a všechny 
mladé muže nám odvedli. Do hor jsem se proto vydal já, ti dva policisté, 
jeden postarší učitel, zástupce ředitele a ředitel, školník, a pak ještě 
ta 
mladá třídní učitelka. Potom jsme pobrali kola z celého okolí, ti, na které 
se nedostalo, přisedli k někomu na nosič, a už se jelo. 
 
V kolik hodin jste zhruba dorazili na to místo v horách? 
 
 
To si pamatuju přesně, schválně 
jsem se tehdy díval na hodinky. Bylo 
jednáct hodin pětapadesát minut. Od začátku lesa jsme ještě 
co to šlo jeli 
na kolech, a pak jsme co nejrychleji běželi po horské stezce do svahu. 
Ve chvíli, kdy jsem tam dorazil, už některé děti začínaly trochu přicházet 
k sobě. Kolik jich asi bylo? Tři nebo čtyři, tak nějak. Řekl jsem, že ty 
děti začaly přicházet k sobě, ale úplně 
při smyslech ještě 
nebyly. 
Vrávoravě 
se začínaly zvedat nebo klečely na všech čtyřech, s rukama 
opřenýma o zem. Zbytek dětí ještě 
pořád ležel na zemi. Ale i mezi těmi už 
se asi několika pomalu navracelo vědomí, protože se zvolna začínaly svíjet 
na zemi, docela jako nějaký ohromný hmyz. Byla to opravdu až fantastická 
scéna. Ty děti se totiž zhroutily na zvláštní plošině 
uprostřed lesa, která 
jediná v širém okolí byla jasně 
ozářená podzimním sluncem, jako by tam ani 
nepatřila. Všech šestnáct školáků 
leželo buď 
na ní, nebo v nejbližším okolí 
v nejrůznějších pozicích na zemi. Někteří z nich se hýbali, jiní ne. 
Připadalo mi to celé jako výjev z nějaké avantgardní divadelní hry. 
Na okamžik jsem úplně 
zapomněl, že tu mám jako doktor něco na práci a stál 
jsem tam naprosto bez dechu, jako solný sloup. A nebyl jsem sám. Všichni 
ostatní zachránci na tom byli víceméně 
stejně: jako bychom na chvíli úplně 
ztratili řeč. Je to asi trochu zvláštní výraz, ale měl jsem skoro pocit, že 
jsme nějakým nedopatřením zahlédli něco, co ani nemá normální člověk 
uvidět. Protože byla válka, musel i u nás na venkově 
doktor vždycky počítat 
sněčím nenadálým. Celý národ musel jako jeden muž zachovat klid a 
nepřestávat plnit svoje povinnosti, ať 
se dělo co se dělo. Jenže tahle 
scéna mi doslova a do písmene vyrazila dech. 
Rychle jsem se ale sebral, přistoupil k jednomu z dětí a pokusil se ho 
zvednout a posadit. Byla to dívka. Jako by ji opustily všechny síly, 
připomínala spíš hadrovou panenku. Dýchala pravidelně, ale byla v 
bezvědomí. Oči však měla normálně 
otevřené, pohybovaly se jí ze strany na 
stranu, jako by se na něco dívala. Vytáhnul jsem z kabely malou baterku a 
posvítil jí do zornic. Nevyvolalo to žádnou reakci. Oči sice neustále cosi 
upřeně 
pozorovaly, ale reakce na světlo byla nulová. To bylo něco 
neuvěřitelného. Zvednul jsem takhle ještě 
několik dětí a u všech provedl 
stejnou zkoušku, vždycky s naprosto stejným výsledkem. 
Změřil jsem pak dětem puls a teplotu. Pamatuju se, že měly puls v průměru 
mezi 50 až 55, teplota se u všech pohybovala kolem 36 stupňů. Myslím, že to 
přesně 
bylo takových 35,5. Ano, měly puls o dost pomalejší a teplotu o 
stupeň 
nižší, než je u dětí toho věku obvyklé. Zkusil jsem ještě, jestli 
jim nějak není cítit dech, ale cítit nebylo nic. Hrdlo i jazyk byly u všech 
v normálu. 
Už na první pohled šlo soudit, že nejde o symptomy požití jedu. Nikdo 
nezvracel. Nikdo neměl průjem. Nikdo evidentně 
neměl bolesti. Pokud člověk 
sní něco špatného, pak už se po takové době 
nevyhnutelně 
musí dostavit 
 
14 
 
 
alespoň 
jeden z uvedených příznaků. Poznal jsem, že se děti neotrávily 
ničím snědeným a okamžitě 
jsem si oddechl. Neměl jsem ale pořád ani 
nejmenší tušení, co se tedy vlastně 
stalo. 
Samotné příznaky napovídaly ještě 
tak nejspíš na úžeh. V létě 
děti často na 
úžeh i omdlí. Jakmile se takhle svalí jedno dítě, ostatní děti ho často 
následují, jako by vypukla nějaká nákaza a padají jako zralé hrušky. Jenže 
teď 
jsme měli listopad. A navíc jsme byli v lese, kde bylo poměrně 
chladno. 
Bylo těžko představitelné, že by na takovém místě 
dostalo úžeh třeba jen 
jedno, nebo dvě 
děti, natož pak všech šestnáct ze třídy. 
Další možnost, která mě 
napadla, byl plyn. Myslím jedovatý, nebo nervový 
plyn. Nějaký přírodní, nebo uměle vyrobený... O jaký plyn by se mohlo 
jednat na místě 
tak vzdáleném od lidí, to opravdu nemám tušení. Jeho výskyt 
v tom lese by ovšem logicky vysvětlil podobné úkazy. Děti jej mohly 
vdechnout se vzduchem a ztratit vědomí. To, že se nic nestalo jejich 
třídní, se dalo vysvětlit třeba jeho nízkou koncentrací, která neměla na 
organismus dospělého člověka vliv. 
Záhadou pro mě 
ovšem bylo, jakým způsobem něco podobného řešit. Jsem jenom 
venkovský obvodní doktor, ne expert na otravné plyny. Takže jsem byl v 
koncích. Z těch kopců 
se pochopitelně 
ani nedalo zatelefonovat o radu 
žádným specialistům. Opřít jsem se mohl snad jedině 
o fakt, že už se 
několik z těch dětí začínalo postupně 
probouzet, což naznačovalo, že se jim 
možná za nějakou dobu vrátí vědomí i bez mého zásahu. Což byl možná až moc 
optimistický závěr, ale abych řekl pravdu, na nic lepšího jsem nepřišel. 
Nakonec jsem se opravdu rozhodl nechat ty děti pouze v klidu ležet a 
sledovat je. 
 
Co okolní vzduch? Nevšimnul jste si něčeho neobvyklého? 
 
To mě 
pochopitelně 
taky napadlo, takže jsem se několikrát zhluboka nadechl, 
abych se přesvědčil, jestli něco zvláštního neucítím. Ucítil jsem ale jen 
obyčejný horský lesní vzduch. Čerstvý vzduch provoněný vůní stromů. Nikde 
ani nebyly vidět žádné zvláštní květiny. Ani žádné zvláštní, nebo neobvykle 
zbarvené předměty. 
Přezkoumal jsem ještě 
jednu po druhé všechny houby, které děti zatím 
stačily sesbírat. Nebylo jich zase tolik. Děti musely ztratit vědomí krátce 
poté, co se pustily do sbírání. Všechno to byly úplně 
obyčejné jedlé houby. 
Dělám v tomhle kraji doktora už dlouho a v houbách se docela dobře vyznám. 
Pro úplnou jistotu jsme je samozřejmě 
ještě 
nechali dole v městečku 
prověřit znalcem, ale ten jen potvrdil můj názor: samé neškodné, běžné 
druhy hub. 
 
Nezpozoroval jste u těch dětí ještě 
jiné neobvyklé příznaky nebo reakce, 
kromě 
už uvedeného pohybu zornic ze strany na stranu? Nějaké změny ve 
velikosti panenek, zbarvení bělma, časté mrkání, například? 
 
Ne. Až na to, že jim zornice těkaly sem tam jako vojenské strážní 
reflektory, byly oči v úplném pořádku. Fungovaly. Děti se na něco dívaly. 
Abych byl přesný: vypadalo to, že vidí něco, co my ostatní vidět nemůžeme. 
A možná by se ještě 
spíš, než že se na něco dívaly, hodilo říct, že ty děti 
byly něčeho svědky. Ve tváři sice neměly žádný výraz, ale jinak byly úplně 
klidné, nebyly na nich znát známky bolesti ani strachu. To byl taky jeden z 
důvodů, proč 
jsem se je rozhodl nechat ležet a jen je pozorovat. Pokud 
nemají žádné potíže, nic se nestane, když chvilku zůstanou tak, jak jsou, 
říkal jsem si. 
 
Vyslovil tehdy někdo nahlas podezření, že by mohlo jít o plyn? 
 
Ano. Jenže to bylo stejné jako v mém případě: nikdo se v takových věcech 
dohromady nevyznal. Nikdo z nás navíc v životě 
neslyšel o nikom, kdo by se 
nadýchal otravného plynu v horách. A tehdy někoho -myslím, že zástupce 
ředitele -napadlo, jestli ho třeba neshodili Američani. Myslím, jestli ten 
 
15 
 
 
plyn třeba neshodili z letadla v nějaké bombě. Což mi, když už jsme u toho, 
připomíná, že ta učitelka, co měla děti na starosti, přece říkala, že 
ještě, než vešli do lesa, zahlédli na obloze letadlo podobné B-29ce. Prý 
proletělo přesně 
nad tím kopcem. Všem se to začalo zdát jako pravděpodobné 
vysvětlení -že to byla nějaká nová plynová bomba, kterou vymyslela 
americká armáda. U nás se totiž povídalo, že americká armáda vyrábí nějakou 
novou bombu. Samozřejmě 
nikdo netušil, proč 
by takovou bombu museli shodit 
zrovna v tak zapadlých horách jako jsou ty naše. Inu, na světě 
se dějí 
různé nepředloženosti. Jeden nikdy neví, co se přihodí. 
 
Krátce nato vám ale děti pomalu začaly přicházet k vědomí samy od sebe, ne? 
 
Přesně 
tak. Umíte si představit, jak se mi ulevilo. Děti sebou nejdřív 
začaly na zemi kroutit a pak pomalu a vrávoravě 
vstávat. Nikdo z nich si 
nestěžoval na jakékoli potíže. Vědomí se jim vracelo úplně 
klidně, jako by 
se jen probíraly z hlubokého spánku. Jakmile přišly k sobě, srovnaly se jim 
úplně 
přirozeně 
i pohyby očí. Když jsem jim posvítil do zornic baterkou, 
byl reflex u všech úplně 
normální. Chvilku ale trvalo, než děti začaly zase 
mluvit. Docela jako někomu, kdo je právě 
rozespalý. 
Přišli jsme pak k jednomu z dětí, co se právě 
probralo, a chtěli jsme 
vědět, co se stalo. Nedozvěděli jsme se ale ani slovo. Zdálo se, že děti 
vůbec nevědí, na co se ptáme. To poslední na co si vzpomínaly, bylo, že 
přišly do lesa a začaly tu na palouku sbírat houby. Pak jako by se jim 
vymazala paměť. Neměly dokonce ani ponětí, kolik už uplynulo času. Sbírání 
hub, pak naráz černo, a v příští chvíli už ležíme na zemi a kolem nás samí 
dospělí. Děti nejenže nemohly pochopit, proč 
se tváříme tak ustaraně 
vyjeveně, ale dokonce se nás skoro bály. 
Jednomu z chlapců 
se ale vědomí vůbec nevrátilo. Byl to jeden z těch 
evakuovaných tokijských dětí. Jmenoval se Nakata. Ano, určitě 
tak. Pamatuju 
se to docela přesně. Byl to takový drobný, pobledlý hoch. Za žádnou cenu 
jsme ho nemohli vzbudit. Pořád jen ležel na zemi a oči mu rejdily sem a 
tam. Snesli jsme ho z hor na zádech. Ostatní děti se vrátily po svých, jako 
by se nestalo vůbec nic. 
 
Kromě 
toho chlapce, Nakaty, byly pak všechny děti v úplném pořádku? 
 
Ano. Alespoň 
navenek tedy určitě. Žádné stížnosti na bolesti nebo obtíže. 
Po návratu do školy jsem si je všechny postupně 
zavolal na ošetřovnu a 
změřil jim teplotu, poslechl jsem si stetoskopem srdce, zkontroloval jsem 
zrak -prostě 
udělal jsem jim všechny možné i nemožné testy. Nechal jsem je 
i počítat jednoduché příklady, a stát se zavřenýma očima na jedné noze. 
Všechny tělesné funkce ale fungovaly naprosto normálně. I jinak se všechno 
zdálo být naprosto v pořádku. Děti měly chuť 
k jídlu a všechny si 
stěžovaly, že mají hlad, protože neměly oběd. Po rýži, co pak dostaly, se 
jen zaprášilo. 
To víte, že mi to nedalo a ještě 
několik dní jsem se pak objevoval ve škole 
a ty děti pozoroval. Volal jsem si je po skupinkách na ošetřovnu a vedl s 
nimi jednoduché pohovory. Nic jsem ale nevypozoroval. To jejich divné 
dvouhodinové omdlení v horách na nich nezanechalo vůbec žádné psychické ani 
fyzické následky. Zdálo se, že si navíc ani nepamatují, že se něco takového 
vůbec stalo. Naprosto bez problémů 
se vrátily do normálního života, chodily 
do školy, při výuce zpěvu zpívaly a o přestávkách běhaly po dvoře. To ta 
jejich třídní, co je měla v lese na starosti, ta na tom byla hůř. Dost ji 
to celé vzalo. 
Jen ten chlapec, Nakata, toho jsme druhý den po události vezli do fakultní 
nemocnice do Kófu, protože se nám ani přes noc neprobral. Pak si ho hned 
odvezli do své nemonice vojáci a víckrát jsme ho tu neviděli. Vůbec jsme 
nevěděli, co se s ním pak dělo. 
Noviny o události neotiskly ani řádku. Asi to někde nahoře zarazili, aby 
mezi lidmi nevypukla panika. Byla válka a armáda byla opravdu hodně 
citlivá 
na šíření poplašných zpráv. Na frontě 
to stálo za pendrek, na jihu jsme 
 
16 
 
 
dokonce ustupovali, všude se bojovalo do posledního muže a na města padalo 
pořád víc a víc amerických bomb. V takové situaci se nahoře určitě 
báli, že 
se začnou šířit protiválečné nálady a únava z válčení. Policie, co se tu 
pak ukázala, nám pak důrazně 
zakázala vést o té události jakékoli zbytečné 
řeči. 
Na každý pád to celé byla prapodivná a nepříjemná záležitost. A jestli 
chcete něco vědět, dodnes to na mě 
leží jako balvan. 
 
KAPITOLA 5 
 
 
Přejezd desetikilometrového mostu přes Vnitřní moře zaspím. A to jsem se 
tolik těšil, až ho uvidím na vlastní oči, znal jsem ho totiž zatím akorát z 
map. Někdo mě 
probudí poklepáním na rameno. 
"Tak jsme tady," říká holka. 
Protáhnu se na sedadle, protřu si očihřbetem ruky a pak se podívám z okna. 
Autobus opravdu staví na prostranství před nádražím. Všechno je prozářené 
světlem nového dne. Oslňuje mě, zároveň 
ale i jakoby uklidňuje. Je to 
trochu jiné světlo, než jaké znám z Tokia. Kouknu na hodinky: 6 hodin 32 
minut ráno. 
Holčin hlas zní dost unaveně. "Proboha to byla ale jízda. Úplně 
jsem si 
přeseděla zadek. A taky mě 
bolí krk. Víckrát už do nočňáku nevlezu. To 
radši poletím letadlem, i když je drahý. I kdyby měly přijít turbulence 
nebo nás měli unýst teroristi." 
Sundám shora její kufr a svůj ruksak. 
"Jak se vlastně 
jmenuješ?" 
"Já?" 
"Jo." 
"Sakura" říká holka. "A ty?" 
"Kafka Tamura" říkám já. 
"Kafka Tamura," opakuje Sakura. "To je ale divný jméno. Ale dobře se to 
pamatuje." 
Kývám. Stát se někým jiným, než člověk je, není vůbec jednoduchá věc. 
Změnit si jméno ale není až taková složitost. 
 
 
Sakura vystoupí z autobusu, kufr postaví na zem, pak si na něj sedne a z 
postranní kapsy batůžku co má přes rameno vytáhne blok a něco do něj napíše 
propiskou. Pak tu stránku vytrhne a podá mi jí. Napsala tam číslo. Nejspíš 
telefon. 
"To je můj mobil," zašklebí se na mě. "Budu nejdřív bydlet pár dní u 
kamarádky, ale kdyby ti třeba bylo smutno, tak se ozvi. Můžeme třeba zajít 
někam na večeři. Vůbec se nerozpakuj a zavolej. Však víš, co se říká: Dva o 
sebe rukávem zavadí -... 
...mnohých životů 
naplnění, doplním ji. 
"Aha," povídá ona. "A co to znamená?" 
"Karmu z předchozích životů 
-že ani ty nejmenší maličkosti se ti nestanou 
náhodou." 
Sakura nad tím chvíli dumá, usazená na svém žlutém kufru, se zápisníkem v 
ruce. "No jo, tak se na to taky můžeš dívat. A možná to není tak nejhorší 
způsob. I když tyhle reinkarnační filozofie jsou trochu jako z New Age. No, 
Kafko Tamuro, ty si ale pamatuj tohle: svoje telefonní číslo rozhodně 
nerozdávám na potkání. Chápeš, co ti chci říct?" 
Poděkuju jí. Papír s číslem složím a strčím do kapsy větrovky. Pak si to 
rozmyslím a dám ho radši do peněženky. 
"Jak dlouho budeš v Takamacu?" ptá se Sakura. Odpovídám, že ještě 
nevím. Že 
totiž možná ještě 
změním plány podle okolností. 
Na okamžik se na mě 
zadívá. Pak trochu pokývá hlavou, jako by chtěla říct, 
že je to vlastně 
v pořádku. Potom nastoupí do taxíku, trochu mi zamává, a 
někam odjede. A jsem zase sám. Tak Sakura se jmenuje, hm. To vůbec není 
jméno mojí sestry. Jenže jméno si člověk změní úplně 
jednoduše. Zvlášť 
jestli se ten člověk chce před někým schovat. 
 
 
17 
 
 
Pokoj v jednom z místních hotelů 
pro obchodní cestující jsem si rezervoval 
ještě 
před odjezdem. Zavolal jsem do tokijské YMCY a tam mi to místo 
doporučili. Udělal jsem to proto, že přes YMCU stojí ubytování mnohem míň. 
Tahle výhoda ale platí jen tři dny. Pak už se musí platit plná taxa. 
Jasně, když už mi dělají výdaje takovou starost, mohl jsem se docela dobře 
ubytovat i na lavičce v parku. Zima tu vážně 
není a ve spacáku, co mám s 
sebou, bych někde v sadech přespal bez problému. Hrozí ovšem riziko, že by 
mě 
tam mohla legitimovat policie. Takže minimálně 
první tři dny se bude 
bydlet v hotelu. A pak se uvidí. 
Zajdu do udonje u nádraží a pořádně 
se najím. Byl to první podnik, který mi 
padnul do oka. Jelikož jsem se narodil a vyrostl v Tokiu, moc udonu jsem 
zatím opravdu nepojedl. A místní udon je navíc úplně 
jiný než jak ho znám. 
Je krásněčerstvý, nudle jsou pěkně 
pevné a vývar daši voní až se sliny 
sbíhají. A je to neuvěřitelně 
laciné. Chutná mi tak, že si dávám ještě 
jednou. Čímž jsem po dlouhé době 
konečně 
zase najedený a spokojený. Sednu 
si pak před nádražím na lavičku a dívám se nahoru na nebe, které se mezitím 
stihlo vyjasnit. Připadám si svobodný. Sedím tu a jsem osamělý a svobodný 
jako mrak plující oblohou. 
 
Čas který zbývá do večera se rozhodnu strávit v knihovně. Dopředu jsem si 
zjistil, jaké tady v Takamacu jsou. Už odmalička trávím spoustu času 
vysedáváním po knihovnách. Takové děcko, co se mu nechce domů, má dost 
zúžený výběr, co se týká toho, kam jít. Do kavárny nemůže a do kina taky 
ne. Zbývá mu jen ta knihovna. Za vstup se nic neplatí a samotné dítě 
tam 
nikomu nevadí. Můžete se tam posadit na židli a číst si, co se vám zlíbí. 
Cestou ze školy jsem vždycky zajel na kole do obvodní knihovny. A mockrát 
jsem tam byl, i když jsme měli ve škole volno. Četl jsem vyprávění a romány 
a životopisy a historii, co mi zrovna přišlo pod ruku. Když jsem přečetl 
všechny knížky pro děti, přesunul jsem se k hlavnímu fondu a četl knížky 
pro dospělé. Přečetl jsem vždycky i to, čemu jsem nerozuměl. Do poslední 
stránky. A když mě 
unavilo čtení, přešel jsem do audio sekce a tam se 
posadil do boxu a pustil si do sluchátek nějakou hudbu. Vůbec jsem se v ní 
nevyznal a tak jsem prostě 
bral popořadě 
všechno, co tam měli. Takhle jsem 
poznal třeba Duka Ellingtona. Nebo Beatles. Nebo Led Zeppelin. 
Knihovna se stala mým druhým domovem. Nebo by možná bylo přesnější říct, že 
se stala mým opravdovým domovem. Jak jsem tam tak každý den docházel, 
seznámil jsem se nakonec s úplně 
všemi knihovnicemi. Pamatovaly si, jak se 
jmenuju a kdykoliv jsem se s nimi viděl, zdravily mě 
a vždycky pro mě 
měly 
nějaké to vlídné slovo ( na které jsem jim skoro nikdy neodpověděl, protože 
jsem byl stydlivka). 
Poblíž Takamacu je jedna soukromá knihovna. Vznikla tak, že nějaký bohatý 
starousedlík přestavěl budovu se svými sbírkami knih. Ty sbírky prý jsou 
vynikající a i na budově 
a zahradě 
je na první pohled vidět, že nejsou jen 
tak ledajaké. Viděl jsem fotku v časopise Taijó. Ve velikém starém domě 
japonském stylu, v čítárně 
co vypadala spíš jako přijímací pokoj pro hosty, 
seděli lidé v pohodlných pohovkách a četli knížky. Ta fotka mě 
zvláštně 
přitahovala už od chvíle, kdy jsem jí poprvé uviděl. A hned jsem si řekl, 
že bych tu knihovnu někdy určitě 
chtěl navštívit. Jmenuje se Kómurův 
památník. 
Zajdu do informační kanceláře u nádraží a vyptám se, kudy se tam jde. 
Laskavá paní středních let mi dá mapu pro turisty, v místě 
knihovny na ní 
udělá malé x a pak mi vysvětlí trasu vlakem. Je to prý odsud sotva dvacet 
minut. Poděkuju a pak si jdu v nádražním jízdním řádu zjistit odjezd. Vlaky 
jedou většinou po dvaceti minutách. Do odjezdu zbývá ještě 
trocha času, a 
tak si v kiosku před nádražím ještě 
koupím jednoduché bentó, abych měl co k 
obědu. 
 
Vlak je kraťounký, jen dva vagóny. Koleje vybíhají z řad vysokých budov 
nákupní čtvrti, vedou čtvrtí malých obchůdků 
smíchaných s obytnými domky, 
pak míjejí nějaké továrny a sklady. Je vidět i park a pásmo bytových domů. 
Tisknu tvář 
k oknu a napjatě 
pozoruju neznámé území venku. Všechno je pro 
 
18 
 
 
mě 
úplně 
nové. Vlastně 
jsem v životě 
zatím skoro neviděl jiné město než 
Tokio. Vlaky z města jsou teď 
po ránu skoro prázdné, zato nástupiště 
na 
opačné straně 
jen tak přetékají studentstvem středních a vyšších škol v 
letních uniformách a s taškami přes rameno. Jedou do školy. To já ne. Já 
jsem docela sám a mířím úplně 
opačným směrem, než oni. Jsem doslova na jiné 
koleji. Nemám tušení, co leží přede mnou a není mi z toho nejlíp. Okolní 
vzduch jako by najednou nějak zřídnul. Dělám opravdu dobře? Z toho 
pomyšlení je mi naráz divně 
úzko. Na nástupiště 
se už radši nedívám. 
Koleje chvíli vedou podél moře a pak zahnou do vnitrozemí. Houštiny 
vzrostlé kukuřice, vinohrady, svahy s mandarínkovými plantážemi. Semtam se 
v ranním slunci zaleskne nějaký ten zavlažovací rybník. Z řeky, vinoucí se 
rovinou, stoupá chlad a na nezastavěných místech hustě 
vyráží letní tráva. 
U trati postávají psi a sledují projíždějící vlak. Jak to tak všechno 
pozoruju, znovu se mi vrací dobrá nálada. Žádný strach, všechno dobře 
dopadne, říkám si po hlubokém nadechnutí. Nezbývá mi nic jiného než cesta 
vpřed. 
Vyjdu z nádraží a podle mapy, co jsem dostal, se vydám mezi starou 
zástavbou na sever. Po obou stranách cesty se donedohledna táhnou ploty 
domů. Takovou spoustu plotů 
v tolika vyvedeních jsem ještě 
v životě 
neviděl. Ploty z černých prken, ploty z bílého kamene, ploty z žulových 
kvádrů, živé ploty na kamenných podezdívkách. Ulice je pustá, nikde ani 
noha. Auta tu skoro nejezdí. Ve vzduchu je slabounce cítit moře. Nebude tu 
kněmu asi moc daleko. Zkusím chvilku pozorně 
naslouchat, ale vlny slyšet 
nejsou. Jen někde v dálce jako včela bzučí cirkulárka, asi z nějaké stavby. 
Od nádraží až ke knihovně 
jsou po cestě 
rozmístěné ukazatele se šipkami, 
takže vůbec nebloudím. 
Před majestátní branou do Kómurova památníku rostou dva krásně 
vytvarované 
švestkové stromy ume. Za branou se klikatí cesta vysypaná štěrkem. Stromy a 
keře v zahradě 
jsou pečlivě 
udržované a nevidím jediný spadlý list. 
Borovice. Magnólie. Jamabuki. Azalky. Mezi zídkami s keři stojí několik 
kamenných luceren tóró. Zahlédnu i malé jezírko. Nakonec dojdu ke vchodu. 
Je stavěný s velkým citem pro detail. Před otevřenými dveřmi se zastavím a 
chvilku váhám. Je to úplně 
jiná knihovna než všechny ostatní, co znám. Ale 
když už jsem jednou konečně 
tady, nemám prostě 
na vybranou. Hned za vchodem 
je pult. Mladý muž, co u něj sedí, ode mě 
přebere batoh. Sundávám ho ze 
zad. Sundám i sluneční brýle a smeknu čepici. 
"Jsi u nás poprvé?" ptá se ten mladý muž. Hlas ma tichý a klidný. Možná 
trochu vyšší, ale rozhodně 
nijak nepříjemný. 
Kývám. Nejsem najednou skoro schopný slova, jak jsem vystresovaný. Naprosto 
jsem nečekal, že se mě 
tu budou na něco takového ptát. 
S čerstvě 
ořezanou tužkou v ruce si mě 
chvilku se zájmem prohlíží. Tužka je 
žlutá a s gumou na konci. Mladík je spíš drobnější, s pravidlenými rysy. Na 
mužského je rozhodně 
pohledný. Vlastně 
by možná bylo přesnější říct, že je 
krásný. Má na sobě 
bílou bavlněnou zapínací košili s dlouhými rukávy a 
olivově 
zelené plátěné kalhoty, obojí vyžehlené jako ze žurnálu. Vlasy má 
spíš delší, a když nakloní hlavu, padají mu do čela, takže si je čas od 
času musí přihladit rukou zpátky. Rukávy košile má vyhrnuté po lokty, takže 
jsou mu vidět útlá bílá zápěstí. Brýle s tenounkou obroučkou se mu opravdu 
dobře hodí ke tvaru obličeje. Na prsou má připíchnutou malou plastikovou 
cedulku s nápisem "Óšima". Takového knihovníka vidím tedy opravdu poprvé. 
"Vstup do sbírek je volný. Pokud si budeš chtít nějakou knihu číst, můžeš 
si ji odnést do studovny. U vzácných publikací, označených červenými 
štítky, je ale třeba, abys pokaždé předem vyplnil žádanku. Tadyhle vpravo v 
databázi máme kartotékový katalog knih a vyhledávací počítač, ty můžeš 
kdykoliv použít. Absenční výpůjčky neprovádíme. Noviny a časopisy nevedeme. 
Fotografování je zakázáno. Stejně 
tak kopírování. Jíst a pít povoleno pouze 
v zahradě 
na lavičce. Zavírá se v pět." 
Pak položí tužku na stůl a zeptá se: 
"Středoškolák?" 
Zhluboka se nadechnu, a říkám, že jo. 
 
19 
 
 
"Tady u nás to chodí trochu jinak, než v normálních knihovnách," říká on. 
"Máme tu totiž hlavně 
specializované sbírky. Především starší knihy od 
starých básníků 
tanka a haiku, a podobných autorů. Obecné publikace u nás 
pochopitelně 
najdeš do jisté míry taky, ale většina lidí, kteří sem váží 
dlouhou cestu vlakem, jsou odborníci, kterým jde právě 
o tu speciální 
literaturu. Kvůli Stephenu Kingovi se k nám nejezdí. A návštěvníky tvého 
věku tu máme opravdu jenom výjimečně. Občas se tu ukáže nějaký ten 
doktorand. Ty zkoumáš tanka nebo haiku?" 
"Ne," odpovím já. 
"To jsem si myslel." 
"Nevadí prosímvás, že jsem tady?" vypravím ze sebe, strašně 
opatrně, aby mě 
nezradil hlas. 
"Samozřejmě 
že ne," usměje se on. Položí obě 
ruce před sebe na stůl. "Tohle 
je knihovna, a každý, kdo chce číst knihy, má u nás dveře otevřené. A -ale 
to jen tak mezi námi -ani mě 
básně 
tanka a haiku zrovna dvakrát 
nezajímají." 
"Tahle budova je vážně 
nádherná," povídám já. 
Přikývne. "Kómurové byli už v době 
Edo slavný rod výrobců 
sake. Poslední 
pan Kómura se ale navíc proslavil po celé zemi sbíráním knih. Ty mu byly 
úplně 
vším. Už jeho otec skládal básně 
tanka a proto sem na Šikoku jezdila 
spousta literátů.Třeba Bokusui Wakajama, nebo Išikawa Takuboku, nebo Naoja 
Šiga. Některým se tu nejspíš opravdu líbilo a zůstali tu i hodně 
dlouhou 
dobu. Kómurové totiž nikdy nelitovali peněz vydaných na podporu umění. 
Takové rodiny obvykle dřív nebo později zkrachují, ale rodu Kómurů 
se 
tenhle osud naštěstí vyhnul. Našli si čas pro obojí: pro zájmy i pro 
rodinný podnik." 
"To byla asi dost bohatá rodina," povídám. 
"To tedy ano," opáčí on. Pak lehce nakrčí rty. "A pořád jsou, i když už 
možná ne tolik, jako před válkou. Proto taky můžou provozovat tuhle 
nádhernou knihovnu. Je pravda, že z ní oficiálně 
vytvořili nadaci, aby 
nemuseli platit tak vysokou dědickou daň, ale to už je jiná otázka. Pokud 
tě 
budova zajímá blíž, tak se dnes od dvou hodin koná malá prohlídka, takže 
se můžeš zůčastnit, jestli budeš chtít. Takové prohlídky tu pořádáme jednou 
týdně, každé úterý, což je právě 
dnes. V patře je vzácná sbírka maleb a 
kaligrafií, a knihovna je moc zajímavá i architektonicky. Stojí to za to." 
Říkám, že děkuju. 
On se usměje, že jako není zač. Pak zase vezme do ruky tužku a zadní částí 
spřidělanou gumou zabubnuje o stůl. Úplně 
klidně, jako by mi chtěl dodat 
odvahu. 
"Provádět budete vy?" 
Pan Óšima se usměje podruhé. "Já jsem tu jenom na výpomoc. Celé to tu má na 
starosti slečna Saeki, což je jinými slovy moje šéfová. Patří vlastně 
do 
Kómurovic rodiny a právě 
ona tu provází návštěvníky. Je skvělá. Určitě 
se 
ti bude líbit." 
 
Vejdu do velikého a vysokého knihovního sálu, procházím mezi regály a 
hledám nějakou knihu, co by mě 
zaujala. Strop podpírá několik ohromných 
trámů. Okny svítí do místnosti slunce začínajícího léta. Z oken otevřených 
do zahrady je slyšet zpívat ptáky. V policích přede mnou jsou spousty knih, 
které se týkají básníků 
tanka a haiku, přesně 
jak to říkal pan Óšima. 
Sbírky, kritiky, biografie. Taky spousta knih o místních dějinách. 
V policích vzadu je seřazená obecná humanistická literatura. Souhrnná 
vydání japonské i světové literatury, sebrané spisy jednotlivých autorů, 
klasická japonská literatura, filosofie, dramata, spisy o umění, 
sociologie, historie, biografie, zeměpis... Jak tak tu spoustu knih beru do 
rukou a otvírám, dýchá na mě 
mezi stránkami vůně 
starých dob. Nezaměnitelná 
vůně 
hlubokého vědění a prudkých citů. Vdechuju tu vůni, popásám oči na 
stránkách, pak vracím knihy zpátky do regálu. 
Nakonec si vyberu jeden z řady nádherně 
vázaných svazků 
Burtonova vydání 
Tisíce a jedné noci a odnesu si ho do studovny. To si chci přečíst už hezky 
dlouho. V čítárně 
právě 
otevřené knihovny jsem úplně 
sám. Můžu si tu 
 
20 
 
 
elegantní místnost zabrat úplně 
celou pro sebe. Vypadá přesně 
jako na 
obrázku v časopise. Strop je vysoký a místnost sama prostorná, ale přesto 
útulná. Z dokořán otevřených oken občas zavane dovnitř 
svěží vánek. Bílé 
záclony se tiše rozvlní. Ve větru je docela určitě 
cítit moře. Pohovky jsou 
opravdu pohodlné, není jim v tom směru co vytknout. V rohu stojí staré 
pianino. Připadám si tu najednou úplně 
jako na návštěvě 
unějakého milého 
známého. 
Jak tak sedím v pohovce a rozhlížím se kolem sebe, napadne mě 
najednou, že 
jsem tuhle místnost už vlastně 
hrozně 
dlouho hledal. Hledal jsem přesně 
takovéhle místo, ukryté v tajném záhybu světa. Jenže to pro mě 
pořád byla 
jen tajuplná, romantická představa. Vlastně 
jsem ani sám nevěřil, že by 
takové místo mohlo vážně 
být. Když zavřuoči a nadechnu se, mám to teď 
všecko v sobě 
jako nějaký příjemný obláček. Perfektní pocit. Zlehka 
pohladím dlaní smetanově 
bílý potah pohovky. Vstanu a přejdu k pianinu. 
Odklopím víko a zlehka položím prsty na zažloutlé klávesy. Pak víko zase 
zavřu a projdu se sem a tam po starém koberci se vzorem vinné révy. Párkrát 
zkusmo otočím starou klikou k zavírání a otvírání oken. Rozsvítím a zase 
zhasnu stojací lampu. Jeden po druhém si prohlédnu obrazy, které visí na 
stěnách. Pak se zase vrátím do křesla k rozečtené knize. A soustředím se 
jen a jen na čtení. 
Když přijde čas oběda, vytáhnu z ruksaku PET láhev s minerálkou a bentó a 
posadím se s jídlem na krytý ochoz kolem zahrady. Přilétají nejrůznější 
ptáci, létají ze stromu na strom, slétají se k jezírku napít a urovnat si 
peří. Jsou tu i takoví, co jsem ještě 
v životě 
neviděl. Když se odněkud 
objeví veliká hnědá kočka, rozlétnou se ptáci, jako když střelí, ale kočku 
evidentně 
nezajímají. Jediné, co chce, je natáhnout se na slunce na kamením 
dlážděnou zahradní cestu. 
"To máte dnes ve škole volno?" ptá se pan Óšima, když mu zas předávám 
batoh, abych se mohl vrátit do studovny. 
"Nemáme. Řekněme, že jsem si ho na čas udělal," vybírám pečlivě 
slova. 
"Vida záškoláka," řekne na to on. 
"Možná." 
Pan Óšima se na mě 
překvapeně 
zadívá. "Možná?" 
"Já jsem nešel za školu. Já se prostě 
rozhodl, že už do ní nebudu chodit," 
vysvětluju. 
"Takže ty ses prostě 
jenom tak, z vlastního uvážení, rozhodl nechodit do 
školy." 
Kývnu. Nenapadá mě, co říct jiného. 
"Podle toho, co říká Aristofanes v Platónově 
"Hostině", existovaly kdysi 
dávno za časů 
mýtů 
tři druhy lidí," říká pan Óšima. "Slyšels o tom někdy?" 
"Neslyšel," odpovídám. 
"V dávných dobách prý nebyli muži a ženy, ale dvojlidé pohlaví mužského, 
ženského a obojakého. Oproti dnešním lidem měli všechno dvakrát. Žili si 
tak šťastně 
a spokojeně. Bohové je ale všechny rozřízli vejpůl. Na dvě 
dokonalé, přesné poloviny. Najednou tak zůstali na světě 
jen muži a ženy, a 
lidé začali bloudit sem tam po světě 
a hledat své chybějící poloviny." 
"Co z toho ti bohové měli?" 
"Z rozdělení lidí? No, to já nevím. V bozích se jeden moc nevyzná. Snadno 
se rozzlobí a mají, abych tak řekl, trochu idealistické představy. Třeba to 
celé má symbolizovat nějaký lidský hřích. Jako když v Bibli vyženou Adama a 
Evu z Ráje." 
"Myslíte prvotní hřích?" zeptám se. 
"Přesně 
ten," říká pan Óšima. Pak sevře tužku mezi ukazováčkem a 
prostředníčkem a pomalu s ní kývá, jako by ji chtěl balancovat. "Tak nebo 
tak, chtěl jsem jen říct, že pro člověka je hrozně 
těžké žít sám." 
Vrátím se do knihovny a chci se znovu začíst do Taškáře Abu Al Hasana. Na 
čtení se ale vůbec nemůžu soustředit. Dvojlidé pohlaví mužského, ženského a 
obojího? 
 
Když hodiny ukážou druhou, přeruším čtení, vstanu z pohovky a vydám se na 
prohlídku knihovny. Slečna Saeki, která má provázet, je štíhlá žena, co 
 
21 
 
 
vypadá tak na pětačtyřicet. Ve své generaci je určitě 
z vyšších. Má na sobě 
modré šaty s krátkými rukávy a přes ně 
má přehozenou tenkou, krémově 
bílou 
vestu. Moc jí to sluší. Vlasy má dlouhé a vzadu zlehka sepnuté. Rysy má 
ušlechtilé a oduševnělé. Oči krásné. A na rtech jí pořád jemně 
pohrává 
úsměv, neznatelný jako stín. Nevím, jak bych to popsal, ale připadá mi ten 
úsměv tak nějak uzavřený a zakončený. Připomíná mi místo, ne moc velké, kam 
dopadá sluneční svit. Místo, jaké můžeme vidět jen někde ve vzdálených, 
potemnělých koutech. Světlo tam dopadá ve zvláštních tvarech. Na zahradě 
domu v Nogatě, kde jsem bydlel, jsme jeden takový kout a takové místo měli. 
Měl jsem ho moc rád, když jsem byl malý. 
Dělá na mě 
ta slečna opravdu velký, i když taky trochu smutný a nostalgický 
dojem. Napadá mě, jak by bylo krásné, kdyby tohle byla moje matka. Tak jako 
pokaždé, když vidím hezkou (nebo sympatickou) paní středních let. Vždycky 
si pomyslím, že by bylo skvělé, kdyby to byla moje máma. Nemusím ani říkat, 
že šance, že by slečna Saeki byla opravdu moje máma, jsou skoro nulové. Ale 
aspoň 
teoreticky tady určitá nepatrná možnost přeci jenom je. Nevím totiž 
ani, jak moje matka vypadá. A nemám ani zdání, jak se vůbec jmenuje. Takže 
není žádný důvod, proč 
by to nemohla být právě 
ona. 
Prohlídky se kromě 
mě 
účastní ještě 
jedni manželé středního věku, co 
přijeli z Ósaky. Paní je dost zavalitá a na očích má silné dioptrické 
brýle. Pán je hubený a účes, co má na hlavě, vypadá, jako by si násilím 
přičísl vlasy k lebce drátěným kartáčem. Oči má úzké a čelo široké a 
neustále se dívá někam k obzoru, takže vypadá jako socha z jihomořských 
ostrovů. Hlavní slovo v hovoru má paní, pán jí jenom přizvukuje. Taky 
přikyvuje, obdivuje, a občas zamumlá něco, čemu se nedá moc dobře rozumět. 
Oblečeni jsou ti dva spíš jako na výpravu do hor, než na návštěvu knihovny. 
Mají na sobě 
oba nepromokavé vesty se spoustou kapes, na nohou bytelné 
šněrovací boty, na hlavách horolezecké čepice. Možná ale, že se takhle 
vystrojí vždycky, když se někam chystají. A rozhodně 
nevypadají 
nesympaticky. V jejich případě 
si sice nemyslím, jak by bylo skvělé, kdyby 
to byli moji rodiče, ale každopádně 
jsem rád, že na prohlídku nepůjdu sám. 
Slečna Saeki nejdřív vysvětluje okolnosti vzniku Kómurova památníku. Obsah 
se skoro neliší od toho, co mi už řekl pan Óšima. Knihovna byla založena, 
aby zpřístupněním publikací, dokumentů 
a uměleckých děl shromážděných 
jednou z předchozích hlav rodu široké veřejnosti přispěla k rozvoji 
místního kulturního života. S vynaložením soukromých zdrojů 
rodiny byla 
vytvořena nadace, která teď 
knihovnu spravuje. Čas od času se tu konají i 
mimořádné akce, jako sympózia a koncerty komorní hudby. Samotná budova, 
postavená začátkem období Meidži oddělěně 
od hlavního domu jako místo 
určené současně 
pro uskladnění knih a ubytování hostů, byla v období Taišó 
rozsáhle přestavěna na patrovou, s mnohem honosnějšími místnostmi pro 
hostující literáty. V době 
od období Taišó po období Šówa zavítalo ke 
Kómurům množství slavných osobností, které tu po sobě 
zanechaly nejrůznější 
památky. Jako poděkování za přijetí, kterého se jim tu dostalo, skládali 
básníci tanka tanky, básníci haiku haiku, literáti psali kaligrafie a 
malíři malovali obrazy. 
"Ve výstavních prostorách v prvním patře si pak můžete množství těchto 
vzácných kulturních artefaktů 
sami prohlédnout," říká slečna Saeki. "Hlavně 
tímto způsobem docházelo v období před druhou světovou válkou k největšímu 
rozkvětu regionální kultury: ne zásluhou místních úřadů, ale z iniciativy 
bohatých nadšenců 
jako byli právě 
Kómurové, opravdoví mecenáši zdejšího 
kulturního života. To, že právě 
z prefektury Kagawa vzešlo tolik 
vynikajících básníků 
tanka a haiku, je mimo jiné i zásluhou jejich rodu, 
který, počínaje obdobím Meidži, pomáhal po několik generací formovat a 
rozvíjet vysokou úroveň 
místních uměleckých seskupení. O okolnostech vzniku 
a vývoje těchto mnohdy velmi významných skupin bylo doposud vydáno množství 
studií, esejů 
a reminiscencí, jejichž souborná sbírka je vám k dispozici k 
nahlédnutí ve studovně. 
Poslední generace Kómurů 
se už v bohatém literárním odkazu opravdu 
obdivuhodně 
vyznaly a měly pro něj vytříbený cit. Ten jim už ostatně 
za ta 
léta takřka přešel do krve. Dokázali rozpoznat opravdové talenty od 
 
22 
 
 
diletantů 
avěnovat svou přízeň 
opravdu jen těm nejlepším, pečovat jen o ty 
nejambicióznější. Nikdo na světě 
ale, jak se říká, není neomylný. Nedá se 
bohužel říci, že by se jejich pozornosti a náležité péče dostalo skutečně 
všem autorům, kteří by si to bývali zasloužili. Například dílo básníka 
haiku Tanedy Santóky bylo k velké škodě 
téměř 
úplně 
zavrženo. Ačkoliv je 
podle podpisů 
v knize hostí známo, že tu Santóka pobyl několikrát a pokaždé 
tu prokazatelně 
zanechal své haiku a kaligrafie, tehdejší hlava rodiny mu 
nevěnovala valnou pozornost, protože to prý byl "jen užvaněný potulný 
mnich" a většinu jeho díla vyhodila." 
"Ale vždyť 
to je hrůza," řekne opravdu lítostivě 
paní z Ósaky. "Santóka má 
dneska přeci nedozírnou cenu!" 
"To máte paní naprostou pravdu. Jenže ve své době 
byl Santóka pouhá neznámá 
existence, takže byl takový konec nejspíš nevyhnutelný. Lidé spoustu věcí 
pochopí až když je pozdě," usmívá se slečna Saeki. 
"Jo jo, tak tak," přitaká pán. 
Pak nás slečna Saeki odvede nahoru do patra a prohlídka pokračuje. 
Depozitář, studovna, místnost vzácných tisků. 
"Když nechával tehdejší pan Kómura stavět prostory depozitáře, snažil se 
přitom pokud možno vyhnout okatě 
delikátní, literátské architektuře ve 
stylu kjótských čajových místností. Namísto toho dal raději budově 
tvar 
lidových, venkovských staveb. Jistě 
mi ale dáte za pravdu, že zejména 
inventář, nebo náročný způsob podlepení vystavovaných uměleckých děl, jsou 
svým okázalým, pompézním vyvedením v naprostém protikladu s jinak až 
troufale prostou konstrukcí budovy. Nebo se podívejte například na tyto 
naprosto unikátní, elegantní řezby na mříži nad vchodem. Stavbu samotnou 
společně 
realizovali největší soudobí tesařští mistři z celého Šikoku." 
Jdeme pak všichni do patra. Schodiště 
se vine do pěkné výšky. Zábradlí z 
ebenu je vyleštěné tak, že je na něm vidět každý dotyk. Na odpočívadle je 
ve stěně 
zasazená vitráž s výjevem jelena, jak se s nataženým krkem popásá 
na hroznech. V patře jsou dva hostinské pokoje a veliký sál. Dřív v něm 
určitě 
byly na podlaze tatami a nejspíš se tam pořádaly bankety a 
slavnostní setkání. Teď 
má ta místnost podlahu z leštěných prken a na 
jejích stěnách je rozvěšená spousta kaligrafií, závěsných svitků 
a obrazů 
klasickém japonském stylu. Uprostřed sálu stojí veliká skleněná vitrína s 
pamětními předměty a různými dalšími důležitými exponáty. Pokoje pro hosty 
jsou jeden v evropském, druhý v tradičním stylu. V evropském je veliký 
psací stůl a otáčecí židle, a zdá se, že tu dodnes někdo tvoří. Stůl je 
obrácený do místnosti a v okně 
za ním je vidět řadu borovic, za kterou 
místy prosvítá moře. 
Manželé z Ósaky obcházejí sál, systematicky si prohlížejí všechny vystavené 
předměty, a předčítají si popisky. Když paní občas začne zdaleka 
slyšitelným hlasem sdělovat své dojmy, pán na to přitakává, jako by jí 
chtěl povzbudit. Zdá se, že se ve všem dokonale shodnou. Mě 
osobně 
exponáty 
moc nezajímají, radši si pěkně 
do detailu prohlížím, jak je to tu 
postavené. Právě 
když prozkoumávám pokoj s psacím stolem, objeví se slečna 
Saeki. 
"Jestli chceš, klidně 
si tu chvíli poseď," říká mi, když si mě 
všimne. 
"Tady sedávali i Naoja Šiga a Džun´ičiró Tanizaki. Židle byla ale tehdy 
pochopitelně 
jiná." 
Posadím se na otáčecí židli. Pak zlehka položím obě 
ruce na stůl. 
"Tak co, nenapíšeš nám taky něco?" 
Trochu zrudnu a zavrtím hlavou. Slečna Saeki se zasměje a vrátí se za 
manžely vedle do sálu. Zůstanu sedět a pozoruju, jak odchází. Jak se 
pohybuje. Jak našlapuje. Každý její pohyb je dokonale přirozený a 
graciézní. Neumím to dost dobře vyjádřit, ale mám pocit něčeho výjimečného. 
Mám pocit, jako by mi její vzdalující se postava chtěla cosi naznačit. 
Cosi, co se nedá vyjádřit slovy, a co nejde sdělit, když je ke mněčelem. 
Nevím ale, co to je. Vůbec toho nevím pěknou spoustu. 
Zůstanu sedět na židli a rozhlížím se po pokoji. Na stěně 
visí olejomalba, 
zřejmě 
krajina z místního pobřeží. Styl je trochu staromódní ale barvy jsou 
nádherně 
živé. Na stole stojí veliký popelník a lampa se zeleným stínidlem. 
 
23 
 
 
Stisknu spínač 
a rozsvítí se. Na stěně 
proti mě 
visí staré černé hodiny. 
Vypadají jako odněkud ze starožitnictví, ale čas, který ukazují, je přesný. 
Dřevěná podlaha je místy trochu prochozená a při našlápnutí tiše vrže. 
 
 
Když je po prohlídce, manželé z Ósaky slečně 
Saeki poděkují a odejdou. Doma 
v Kansai jsou prý oba členové kroužku básní tanka. Paní to rád věřím, ale 
docela by mě 
zajímalo, co za básně 
tam píše někdo jako její muž. Z 
přitakávání a kývání hlavou toho moc nenaskládáte. Báseň 
si žádá aspoň 
trochu iniciativy. Ale možná, že v tom člověku poezie probouzí nějaké 
skryté schopnosti. 
Vrátím se do studovny a dál si čtu. Odpoledne přichází ještě 
několik lidí. 
Skoro všichni mají na nose brýle na čtení. Vypadají v nich všichni úplně 
stejně. Čas potom plyne příšerně 
pomalu. Lidi jsou zažraní do literatury. 
Nikdo nemluví. Pár si jich u stolků 
dělá výpisky, ale většina z nich si 
posedala kde se dalo a teď 
si nehnutě 
jako sfingy čtou, co se dá. Tak jako 
i já. 
Vpět odložím knihu zpátky do police a vyjdu z knihovny. 
"V kolik prosím vás zítra otvíráte?" zeptám se ještě. 
"V jedenáct. Zavírací den je v pondělí," odpoví on. "Přijdeš i zítra?" 
"Jestli to nebude vadit." 
Pan Óšima přimhouříoči a zadívá se na mě. "Jistěže nebude. Knihovna je tu 
pro všechny kdo chtějí číst. Můžeš kdykoliv přijít zas. Ale poslechni, ten 
ruksak s sebou nosíš všude? Je to pěkná tíha. Co to v něm vlastně 
máš? 
Zlatou cihlu?" 
Zčervenám. 
"To nic, nemusíš mi to říkat, když nechceš," chlácholí mě 
pan Óšima. A pak 
si gumou na konci tužky odhrne vlasy, které mu zprava padají do čela. "Tak 
nashle zítra." 
"Nashledanou," říkám já. Místo zamávání na mě 
na rozloučenou zakývá tužkou. 
 
 
Nasednu do stejného vlaku, jakým jsem přijel, a odjedu zpátky do Takamacu. 
V lacinější jídelně 
kousek od nádraží si objednám menu s kuřecí kotletou a 
zeleninový salát. Přidám si rýži a zapiju to ohřátým mlékem. Pro případ, že 
bych měl večer hlad, si ještě 
v supermarketu koupím dvakrát onigiri a novou 
vodu v PET lahvi. Pak dojdu až do hotelu, kde budu dneska spát. Nejdu 
rychleji, než musím, nejdu pomaleji, než je nutné. Jdu prostě 
tak, jako 
chodí všichni obyčejní lidé, jdu tak, abych ani v nejmenším nebyl nápadný. 
Hotel je sice velkokapacitní, ale jinak jen obyčejná druhořadá ubytovna pro 
lidi na služební cestě. Zapíšu se do návštěvní knihy v recepci pod 
vymyšleným jménem, adresou a datem narození a zaplatím na den dopředu. Mám 
přitom trochu nahnáno. Nikdo si mě 
ale podezřívavě 
neprohlíží. Nikdo 
nekřičí: "Stůj, prokoukl jsem tě! Je ti sotva patnáct a utekl jsi z 
domova!" Všechno probíhá tiše a korektně, jak se na správný business hotel 
sluší. 
Výtah, který mě 
veze do šestého patra, zlověstně 
rachtá. Pokoj je úzká 
nudle a postel jako z polepšovny. Tvrdý podhlavník. Mrňavý stůl a ještě 
menší televize. Od slunce vyšisované záclony. Do vany si člověk tak akorát 
dřepne s koleny u brady. Šampón a kondicionér se nekoná. Z okna je nádherný 
výhled na sousední zeď. Ale má to střechu a teče tu teplá voda, takže si 
víc ani nemůžu přát. Usadím batoh na zem a sebe na židli a snažím se tu 
zabydlet. 
Jsi svobodný, říkám si. Zavřuoči a snažím se přijít na to, co to vlastně 
znamená. Nemůžu ale na nic přijít. Teď 
je mi mnohem jasnější jiná věc: že 
jsem sám. Úplně 
sám, na neznámém území, jako osamělý průzkumník, co ztratil 
mapu i kompas. Znamená tohle svobodu? Není mi to vůbec jasné. Radši na to 
už dál nemyslím. 
Dlouhou dobu se s koleny u brady louhuju ve vaně 
a pak si u umyvadla 
pečlivě 
vyčistím zuby. Zalezu do postele a ještě 
chvíli si čtu. Když mě 
to 
unaví, zapnu si televizi a podívám se na zprávy. Jenže v porovnáním s tím, 
co jsem dnes zažíval na vlastní kůži já, je každá dnešní zpráva nudná a 
šedá. Radši televizi zase vypnu a zalezu pod deku. Hodiny už ukazují 
 
 
24 
 
 
desátou. Usnout se mi ale vůbec nedaří. Mám za sebou den jaký nepamatuju, 
na místě, které je pro mě 
totálně 
nové. Dnes jsou moje patnácté narozeniny. 
Strávil jsem je v knihovně, která byla přinejmenším zvláštní, ale rozhodně 
měla svoje kouzlo. Potkal jsem hned několik nových lidí. Sakuru. Taky pana 
Óšimu a slečnu Saeki. Naštěstí nikoho nebezpečného. Možná, že je to dobré 
znamení. 
Pak si vzpomenu na dům v Nogatě 
a na otce, který tam teď 
musí být. Co asi 
říká tomu, že tam nejsem? Možná, že je rád. Anebo je z toho celý pryč. Nebo 
ho to vůbec nijak nebere. Anebo si třeba ještě 
ani nevšimnul, že jsem 
zmizel. 
Najednou mě 
něco napadne, a vytáhnu z ruksaku otcův mobil. Zapnu ho, a 
zkusmo zavolám naše tokijské číslo. Okamžitě 
se ozve vyzváněcí tón. Je tak 
zřetelný, že mám skoro pocit, že volám do vedlejšího pokoje a ne někam 700 
km odtud. Nečekaná jasnost toho zvuku mě 
skoro vyvede z míry. Nechám 
telefon zazvonit ještě 
jednou a potom zavěsím. Srdce mi divoce buší a 
nemůžu se uklidnit. Mobil funguje. Otec ho ještě 
nezablokoval. Možná si ani 
nevšimnul, že mu zmizel ze zásuvky. Vrátím mobil do kapsy ruksaku, zhasnu 
lampu u postele a zavřuoči. Vůbec nic se mi nezdá. Už hrozně, hrozně 
dlouhou dobu se mi vůbec nic nezdálo. 
 
KAPITOLA 6 
 
 
"Dobrý den vespolek," pravil starý pán. 
Kočka jen trochu zvedla hlavu a pozdrav tiše opětovala, evidentně 
jenom ze 
zdvořilosti. Vlastně 
to nebyla kočka, ale už trochu starší, velký a černý 
kocour. 
"To máme dnes ale krásné počasí, viďte?" 
"No jo," zabručel kocour. 
"Nebe je docela bez mráčku." 
"........ No jenom aby to vydrželo." 
"Myslíte, že se nám udělá ošklivo?" 
"Večír se to asi zkazí. Všecko na to vypadá," řekl černý kocour a trochu 
nervózně 
si protáhnul zadní pracku. Pak přivřel oči a ještě 
jednou se na 
starého pána před sebou zadíval. 
Starý pán jen mlčel a usmíval se na kocoura. 
Kocour z toho byl chvíli na rozpacích. Nakonec to vzdal: "Poslouchej 
...vždyť 
ty mluvíš?" 
"Ano," pravil stydlivě 
starý pán. Potom na znamení úcty smekl svou už dost 
obnošenou turistickou čepici. "Nepovede se to vždycky a s každou kočičkou, 
ale když jde všechno dobře, jednodušší popovídání, jako třeba teď, se 
obvykle podaří." 
"Hm," vyjádřil se k tomu stručně 
kocour. 
"Nebude vás obtěžovat, když si tu Nakata na chvíli sedne? Dost se už 
nachodil a je unavený." 
Černý kocour pomalu vstal, několikrát zahýbal sem tam dlouhými vousky a pak 
si zívnul, div si čelisti nevykloubil. "Jen se posaď,mě 
to nevadí. Nebo 
spíš: vadí nevadí -sedni si prostě 
kam chceš a kdy chceš a kdo ti do toho 
má co mluvit." 
"Děkuji vám uctivě," pravil starý pán a usadil se vedle kocoura. "Nic 
naplat, vždyť 
už Nakata chodí sem a tam od šesti hodin od rána." 
"Tak ty se jmenuješ Nakata?" 
"Ano prosím, Nakata. A co vy, pane kocoure?" 
"Už jsem zapomněl," řekl černý kocour. "Kdysi jsem myslím jméno měl, ale 
pak už mi na nic nebylo a tak co s ním." 
"Ano. Co je nepotřebné, na to jeden hnedle zapomene. To Nakata dobře zná," 
pravil starý pán a poškrábal se v rozpacích na hlavě. "Mimochodem, pane 
kocoure, vy asi neračte být nikde chován, že?" 
"Kdysi mě 
myslím i někde chovali, ale kde ty časy jsou. Občas mi někde dají 
něco k jídlu, ale chovat mě 
nikdo nechová." 
Pan Nakata jen přikývl a na chvilku se odmlčel. Pak se zeptal: "Promiňte 
pane kocoure, ale nemohl by vám Nakata říkat pan Ócuka?" 
 
 
25 
 
 
"Ócuka?" Černý kocour se na pana Nakatu překvapeně 
zadíval. "Hele, 
kamaráde, o co ti jde? Proč 
Ócuka? A co to vůbec je?" 
"Ne ne, to prosím vůbec nic neznamená. To prosím jenom Nakatu právě 
teď 
napadlo. Co nemá jméno, to si dobře nepamatuje, a proto vám jen chtěl 
nějaké jméno dát. Jméno je prosím pohodlné. Se jménem si i takový hlupák 
jako Nakata srovná do hlavy, a lépe si zapamatuje, že tehdy a tehdy potkal 
odpoledne na nezastavěném místě 
ve druhém čóme tam a tam pana Ócuku a 
popovídal si s ním." 
"Já ti nevim" řekl černý kocour. "Jméno, to není nic pro kočku. Takhle něco 
co voní, nebo se na to dá šáhnout, to bych bral spíš. S tím problémy 
nemívám." 
"Ano prosím, tomu Nakata dobře rozumí. Jenže, pane Ócuko, člověk, ten je 
prosím jiný. Musí vědět kolikátého je a jak se kdo jmenuje, aby si mohl 
pamatovat nejrůznější věci." 
Kocour jen odfrknul. "To máte pěkně 
blbý, jen co je pravda." 
"Je to prosím přesně 
tak. Že je tolik věcí, co si člověk musí pamatovat, to 
je zatrápená věc. Takový Nakata například si musí pamatovat, jak se jmenuje 
pan starosta, jaké má číslo autobus, všechno. Na každý pád, pane kocoure, 
mohl by vám Nakata říkat pane Ócuko? Ale vám to je asi nepříjemné?" 
"Že bych z toho byl zrovna u vytržení, to se říct nedá. Ale na druhou 
stranu mě 
to ani nesloží. Takže klidně,třeba i Ócuka, když chceš. I když 
nemám dojem, že by to ke mě 
dvakrát patřilo." 
"Pane kocoure, jste velice laskav a Nakata je vám opravdu zavázán. Uctivé 
díky, pane Ócuko." 
"Poslechni, ty ale mluvíš i na člověka vážně 
dost divně, víš to?" opáčil 
pan Ócuka. 
"Ano, to prosím Nakata slyší každou chvíli. Nakata to ale jinak neumí. 
Takhle to dopadne vždycky, když promluví. Je totiž hloupý. Dřív hloupý 
nebyl, ale když byl malý, stala se mu prosím nehoda a zhloupnul. Ani psát 
neumí. Nepřečte si ani knížku ani noviny." 
"To neumím ani já -ne že bych se tím chtělnějak chlubit," řekl kocour a 
několikrát si olíznul polštářky na pravé přední tlapce. "Ale myslí mi to 
normálně, a psaní mi nijak neschází." 
"Ano pane kocoure, mezi vámi kočkami to ráčí být přesně 
tak," pravil pan 
Nakata. "Jenže člověk, co neumí psát, je hloupý. Když někdo neumí číst 
noviny a knížky, tak je pro ostatní hlupák. Je to už tak zařízené. 
Podívejte se třeba na Nakatova otce, umřel už sice před dlouhou dobou, ale 
byl to vážený pan učitel na vysoké škole a učil tam žáky předmět teroryje 
financí. Pak má ještě 
Nakata dva mladší bratry, oba dva moc chytré. Jeden 
dělá vycep rezydenta v jednom místě 
co se jmenuje Itóčú Korkorejšn, a druhý 
pracuje v minizderstvu mezináhrobního odchodu a průjmyslu. Oba dva bydlí ve 
velikém domě 
amůžou si dávat k jídlu úhoře. To jen Nakata je hloupý." 
"Ale dovedeš přece mluvit s kočkama, nebo ne?" 
"Ano," řekl na to pan Nakata. 
"To přece jen tak někdo neumí." 
"To máte, prosím, pravdu." 
"Takže nemůžeš bejt zas takovej hlupák." 
"Ano, vlastně 
ne, totiž, takovým věcem Nakata nerozumí. Ale už odmala mu 
všichni v jednom kuse říkají, že je hloupý a hloupý, takže si už neumí 
představit že by to tak nebylo. Nepřečte si ani název stanice, takže si ani 
nemůže koupit lístek a jet vlakem. Jen občas se může svézt po městě 
speciálním autobusem pro hendykupované, pokud mu ho ukážou." 
"Aha," řekl na to kocour, i když tomu zrovna dvakrát nerozuměl. 
"A navíc ho nikde nevezmou do práce, když neumí psát." 
"Z čeho teda prosímtě 
žiješ?" 
"Nakata dostal potvoru." 
"Potvoru?" 
"Dostává peníze od pana starosty. Bydlí v Nogatě 
v pokojíku jednoho bytu v 
domě, co se jmenuje Šóejsó. Třikrát denně 
se nají." 
"Tak to se nemáš tak zle... aspoň 
teda podle mě."