Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kafka na pobřeží 54- 67

 Dopis strčím pod hrnek. Pak vezmu batoh a vyjdu ven z bytu. Klíč 

strčím, 
tak jak mi to psala, pod rohožku. Uprostřed schodiště 
podřimuje černobíle 
pruhovaný kocour. Je už asi na lidi zvyklý -jak scházím po schodech, vůbec 
se nesnaží vstát. Posadím se vedle a chvilku tu velikou kočku hladím. Skoro 
se mi přitom začne stýskat. Kocour přimhouříoči a začne příst. Dlouho tak 
sedíme vedle sebe na schodech a těšíme se jeden ze druhého. Nakonec se s 
ním rozloučím a vyjdu na ulici. Venku právě 
začalo drobounce pršet. 
Odhlásil jsem se z laciného hotelu, právě 
jsem dal sbohem i Sakuřinu bytu a 
dneska večer už opravdu nemám kam jít. Než se setmí, musím bezpodmínečně 
sehnat nějakou střechu nad hlavou, pod kterou budu moct přenocovat. Nemám 
tušení, kde ji najdu. Ale co tak třeba pro začátek sednout na vlak a zajet 
do Kómurova památníku? Až se tam dostanu, zbytek se už třeba nějak vyvrbí. 
Jistě 
to pochopitelně 
nevím. Ale mám takové tušení. 
Od té chvíle začne můj osud nabírat opravdu moc divné obrátky. 
 
KAPITOLA 12 
 
 
19. 10. 1972 
"Vážený pane profesore, 
 
 
jste nejspíš překvapen, že Vám tak nečekaně 
píši. Promiňte mi prosím tuto 
neomalenost. Mé jméno Vám už nejspíše nebude známo -kdysi před lety jsem 
bývala učitelkou na základní škole v městečku ... v Jamanaši. Možná se na 
mě 
ještě 
aspoň 
trochu upamatujete, když Vám napíši, že jsem měla na 
starosti skupinu dětí, jež během praktických cvičení v přírodě 
upadly do 
hromadného bezvědomí při nehodě, ke které u nás došlo před koncem války. 
Hned po té nehodě 
navštívila naše městečko řada vojáků 
i pánů 
profesorů 
Tokijské univerzity s Vámi v čele a já tak měla příležitost se s Vámi 
několikrát setkat i s Vámi hovořit. 
Kdykoliv jsem pak od té doby zahlédla v novinách Vaše slavné jméno, zároveň 
s hlubokým obdivem k Vaší záslužné práci se mi vždy vybavily i vzpomínky na 
Vás a na rozmluvu, kterou jsme tehdy spolu ve veliké rychlosti vedli. 
Přiznávám, že jsem si dovolila také přečíst některá z Vašich děl a pokaždé 
jsem byla velmi pohnuta hloubkou Vašeho vhledu do problémů 
i velikou šíří 
Vašeho rozhledu, které jsem v nich nalezla. Plně 
souhlasím s Vaším názorem 
na svět jakožto místo pobývání hluboce osamělých lidských individuí, které 
spojuje dohromady právě 
uvědomění této archetypální osamělosti, a nalézám v 
něm hlubokou útěchu. I já sama jsem se během života častokrát přistihla při 
podobných úvahách. Ze srdce Vám přeji mnoho úspěchů 
v každém dalším bádání. 
I po oněch událostech jsem stále pokračovala ve své učitelské práci v 
městečku ..., před několika lety se mi však znenadání zhoršilo zdraví 
natolik, že jsem musila být dlouhodobě 
hospitalizována na poliklinice v 
Kófu a na vlastní žádost jsem odešla do důchodu. Přibližně 
rok jsem 
strávila v opakovaném ústavním i domácím ošetřování a od své 
rekonvalescence a propuštění z nemocnice vedu v městečku doučovací kursy 
pro školáky základních škol. Mými žáky jsou teď 
děti dětí, které jsem kdysi 
učila. Nemohu se ubránit povzdechnutí, byť 
tolik konvenčnímu, že náš čas 
doopravdy plyne jako voda, a dny a měsíce tají jako sníh. 
Ta hrozná válka mi vzala milovaného manžela i otce, v bouřlivé době 
po 
jejím skončení mi rovněž zemřela matka. Během uspěchaných dní manželství 
nebylo ani kdy mít děti, a tak jsem se nakonec ocitla na světě 
úplně 
sama. 
Nemohu o sobě 
tvrdit, že bych prožila kdovíjak šťastný život, ale mám za 
sebou dlouhou dráhu pedagoga, během níž jsem ve třídě 
zvládla vychovat řadu 
dětí a svým způsobem tak mohla také prožít naplněné dny. Jsem za to osudu 
velmi vděčna, protože bez svého učitelského povolání bych život, který jsem 
žila, sotva kdy dokázala unést. 
Toto vše Vám nyní takto bez obalu píši, neboť 
stále ještě 
nemohu vypudit z 
hlavy onen případ omdlení dětí v horách, jenž se udál na podzim roku 1944. 
Od té nehody již minulo více než osmadvacet dlouhých let, já ji však stále 
 
54 
 
 
vnitřně 
prožívám s touž intenzitou, jako by se byla udála teprve včera. 
Vzpomínky na ni mne i nadále neopouštějí ani na okamžik. Jsou stále se 
mnou, tak jako můj stín. Připravily mi nejednu bezesnou noc a strašívají 
mne dokonce i ve snách. 
Nemohu než znovu a znovu pociťovat, jak byl můj život tou událostí provždy 
poznamenán. Kdykoliv se někde setkám s některým z dětí, které tehdy 
postihla (žije jich v městečku ještě 
dobrá polovina, a je jim už dosti přes 
třicet), musím se stále znovu a znovu ptát, cože to s nimi, i se mnou 
samotnou vlastně 
udělala. Nehoda jako byla tato na nás nutně 
musila 
zanechat následky na těle i na duši, cítím, že tomu nemůže být jinak, ač 
bohužel nemám ani tuchy, jaké konkrétně 
a jakého rozsahu mohou být. 
Jak je Vám pane profesore zajisté dobře známo, téměř 
vše stran nehody 
zůstalo tehdy z vůle armády veřejnosti skryto. Po válce navíc proběhlo 
podobně 
utajované šetření z iniciativy amerických okupačních vojsk. Mohu-li 
být upřímná, připadá mi, že ať 
už byla vojska americká nebo japonská, 
jejich jednání se v principu téměř 
nelišilo. Ani poté, co s koncem americké 
okupace ustalo i omezení svobody slova, se o té záležitosti téměř 
vůbec 
nikde nepsalo. Šlo přece jen o události staré několik let a navíc při nich 
nikdo ani nepřišel o život. 
Většina lidí proto dnes ani neví, že se něco takového událo. Za války se 
dála řada věcí tak hrozných, že o nich nechceme ani slyšet, a miliony lidí 
byly nuceny položit své vzácné životy. Nějaké hromadné mdloby dětí ze 
základní školy už nikoho nezajímají. Ani u nás se na tu událost už skoro 
nikdo nepamatuje. A ti, co pamatují, nevypadají, že by o ní chtěli dvakrát 
mluvit. Naše městečko je malé, samotná událost nebyla ani pro účastníky 
právě 
příjemná a oni sami se nepochybně 
snaží na celou věc co možná 
zapomenout. 
Zapomenuto bylo dnes ostatně 
již téměř 
všechno. Ta veliká válka, ztracené 
životy, které se už nikdy nevrátí, vše je už pouhou vzdálenou minulostí. 
Naše srdce žijí shonem každodennosti a většina toho, co je skutečně 
důležité, odchází z našeho vědomí jako vyhaslé hvězdy. O tak příliš mnoha 
věcech musíme den co den uvažovat, tak příliš mnoho nových poznatků 
si 
musíme osvojovat. Nové směry, nové znalosti, novou techniku, nová slova... 
Současně 
ale existují věci, které zapomenuty nebudou, byť 
by uplynulo 
jakkoli mnoho času a byť 
by se dělo cokoliv. Jsou vzpomínky, na které čas 
nemá vliv. Existují věci, které si neseme v sobě 
jako kameny svorníky, 
které završují a drží pohromadě 
klenbu pod nimi. Co se onehdy stalo v oněch 
lesích je pro mne právě 
takovým kamenem. 
Bezpochyby už je pozdě 
cokoli řešit a Vy si dozajista řeknete, proč 
s tím 
vším přicházím ještě 
teď 
po letech. Já Vám však, pane profesore, musím o 
tom případu, dokud jsem živa, říci ještě 
něco. 
Když se to vše stalo, byli jsme ve válce, s veškerou její myšlenkovou 
nesvobodou, a některé věci nebylo lze jen tak jednoduše vyslovit. Zvláště 
během našeho krátkého setkání, kdy jsem byla obklopena vojenskými kádry, s 
atmosférou, ve které se nedalo volně 
promluvit. V té době 
jsem také ještě 
nevěděla zhola nic o Vás ani Vaší práci, a jakožto samotná mladá žena jsem 
pochopitelně 
také ani dost málo nechtěla před neznámými muži mluvit o tak 
důvěrných záležitostech. Některé skutečnosti jsem proto ponechala skryty v 
sobě. Jinými slovy, z osobních důvodů 
jsem ve své oficiální svědecké 
výpovědi vědomě 
pozměnila část faktů. Ze strachu a z obav před ostudou jsem 
znovu a znovu opakovala ty samé lži, čímž se vyšetřování té podivné nehody 
jen více a více zaplétalo a Vy jste si pak asi mohli udělat jen víceméně 
pokroucené závěry. A nejspíše nejen mohli, ale také museli. Už velmi dlouho 
mi leží na srdci pocit, že Vám v té věci dlužím velkou omluvu. 
Právě 
proto Vám nyní píši tento sáhodlouhý dopis. Je možné, že Vás jím jen 
obtěžuji ve Vaší zaneprázdněnosti. Pokud by tomu tak bylo, považujte jej 
prosím jen za bezvýznamné skuhrání ženské na prahu stáří, které není nutno 
než přelétnout a zahodit. Jde mi jen o to, abych, dokud ještě 
mohu, někomu 
dokázala předat pravdivé a úplné vylíčení té události. Z choroby, která mne 
prve stihla jsem se dokázala uzdravit, nevím ale, kdy na mne přijde další. 
Pokorně 
Vás proto v této věci žádám o shovívavost. 
 
55 
 
 
Noc před tím, než jsme šli s dětmi do hor, se mi zdálo o mém muži. Těsně 
před rozedněním. Zjevil se mi tak, jak jej odvedli do války. Byl to velice 
živý, velice erotický sen. Občas se vyskytnou sny živé tak, že je obtížné 
odlišit je od skutečnosti a tohle byl takový sen. 
Několikrát jsme se spolu spojili na skále, rovné jako kuchyňská deska na 
krájení. Byla to světle popelavá skála poblíž vrcholku jakési hory. Místa 
na ní bylo tak za dvě 
rohože tatami, povrch byl kluzký a vlhký. Na obloze 
visely mraky a vypadalo to, že se co nevidět spustí prudký liják. Vládlo 
bezvětří. Schylovalo se k večeru a ptáci spěchali na hnízdiště. Milovali 
jsme se bez jediného slova. Ještě 
to nebylo dlouho od svatby, odtrhla nás 
od sebe válka a mé tělo po mužovu prudce toužilo. 
Pociťovala jsem slovy stěží vyjádřitelnou tělesnou rozkoš. Spojovali jsme 
se v mnoha nejrůznějších polohách, ve všech možných úhlech a pocit 
vyvrcholení jsem zakusila nesčíslněkrát. Připadalo mi to zvláštní. Byli 
jsme totiž oba spíše uzavřené povahy a nikdy jsme příliš nelačnili po 
zkoušení mnoha pozic, ani nezažili podobně 
prudká vyvrcholení. V tom snu 
jsme ale odhodili veškeré zábrany a pářili se dočista jako nějaká zvěř. 
Když jsem procitla, bylo všude kolem šero a já se cítila velice divně.Tělo 
jsem měla dočista ztěžklé a hluboko v lůně 
jsem ještě 
cítila přítomnost 
mužova pohlaví. Srdce mi bušilo a nemohla jsem popadnout dech. I mé pohlaví 
bylo ještě 
zvlhlé jako po opravdovém aktu. Cítila jsem to všechno tak živě 
a naléhavě, jako by se nejednalo o žádný sen. Stydím se o tom zde 
rozepisovat, ale musila jsem se pak sama ukojit. Touha, kterou jsem tehdy 
pociťovala, byla příliš silná, a já ji musila nějak utišit. 
Sedla jsem potom na kolo, dojela do školy a v čele dětí zamířila na 
Owanjamu. Pocity ze soulože jsem na sobě 
vnímala ještě 
za chůze horskou 
stezkou. Se zavřenýma očima jsem zřetelně 
cítila mužovu ejakulaci ve své 
děloze. Jasně 
jsem si uvědomovala jeho semeno, narážející na mou děložní 
stěnu. Ze všech sil jsem přitom tiskla jeho záda jako šílená. Kotníky nohou 
roztažených do maximální šíře jsem obtáčela kolem mužových stehen. Vedla 
jsem děti horskou stezkou vzhůru, ale duchem jako bych byla úplně 
mimo. 
Vlastně 
jsem se ze svého živého snu ještě 
vůbec neprobrala. 
Právě 
když jsme vystoupali nahoru, dorazili do kýženého lesa a všichni se 
chystali rozprchnout se na všecky strany za houbami, začala mi zničehonic 
perioda. Naprosto mimo předpokládaný termín. Nebylo to totiž ani deset dní, 
co mi přestala poslední a já měla menstruace vždy naprosto pravidelné. 
Možná, že tuhle nečekanou vyvolalo něco, co spustil ten erotický sen. Na 
každý pád to však celé přišlo velmi náhle a já na to nebyla připravená. A 
navíc jsme byli právě 
v horách. 
Řekla jsem dětem, že si uděláme chvilku přestávku, sama pak odešla dozadu 
mezi stromy a jako provizorní první pomoci použila ručníčků 
tenugui, jež 
jsem měla s sebou. Krve ze mne vycházelo tolik, že jsem z toho byla dosti 
vyděšená, ale byla jsem rozhodnutá to do návratu do školy nějak vydržet. 
Nedokázala jsem se na nic soustředit, natož vymýšlet nějaká opatření. Snad 
jsem také měla v hloubi duše pocit viny -nad necudným snem, nad svým 
ranním sebeukájením, nad fantasiemi, do kterých jsem se pak pohroužila 
přímo uprostřed dětí. Něco takového jsem se vždy snažila co možná potlačit. 
Napadlo mne pak nechat děti chvíli sbírat houby, dobu naší praxe v přírodě 
co možná zkrátit a sestoupit z hor. Zpátky ve škole se už vždycky najde 
řešení. Posadila jsem se a dívala se na děti zabrané do sbírání hub. 
Spočetla jsem si je a dávala pozor, aby se žádné nedostalo někam, kde na 
něj neuvidím. 
Po chvíli jsem však znenadání spatřila, jak jeden z chlapců 
cosi nese v 
ruce a kráčí směrem ke mně. Byl to hoch, který se jmenoval Nakata. Ano, 
přesně 
tentýž, který pak ležel takovou dobu v bezvědomí v nemocnici. A to, 
co držel v ruce, byly mé ručníčky prosáklé krví. Nasucho jsem polkla. 
Nevěřila jsem vlastním očím. Vždyť 
jsem je přeci schválně 
odnesla a ukryla 
pořádně 
daleko odtud, kam žádné dítě 
nemohlo přijít, a pokud už přece, tedy 
je nemohlo jen tak snadno objevit. To bylo přeci samozřejmé. Sotva se najde 
 
56 
 
 
něco, čeho by se žena více styděla a co by chtěla více utajit před lidskými 
zraky. Naprosto jsem netušila, jak to ten kluk mohl nalézt. 
Ani jsem nevěděla jak a začala jsem jej, toho Nakatu, bít. Chytnula jsem 
jej za rameno a zas a znovu jsem zasypávala jeho obličej pohlavky. Snad 
jsem na nějiněco křičela. Byla jsem rozčilená, úplně 
bez sebe. Cítila 
jsem nesmírný stud a myslím, že jsem byla také trochu v šoku. Bylo to 
poprvé, co jsem kdy vztáhla ruku na dítě. Jako bych to už ani nebyla já. 
Pak jsem si uvědomila, že mne všechny děti upřeně 
pozorují. Některé stály, 
některé seděly a dívaly se směrem k nám. Spatřily mne, jak tam stojím 
popelavá v tváři, zbitého Nakatu povaleného na zem a ručníčky prosáklé mou 
krví. Zůstala jsem chvíli jako opařená. Nikdo se ani nepohnul, nikdo ani 
necekl. Dětské obličeje byly absolutně 
bez výrazu, jako nějaké bronzové 
masky. V lese se rozhostilo hluboké ticho. Bylo slyšet jen pípání ptáků. 
Pamatuji si to do detailu ještě 
dnes. 
 
Kolik jen pak mohlo uplynout času? Tolik jej zase být nemohlo. Mně 
to ale 
připadalo jako celá věčnost. Jako bych se v té chvíli ocitla zahnaná na sám 
kraj světa. Nakonec jsem ale přišla k sobě. Okolnímu světu se navrátily 
barvy. Zakrvácené ručníčky jsem skryla někam dozadu a oběma rukama jsem 
začala zvedat Nakatu. Pak jsem ho pevně 
stiskla v náručí a prosila jej za 
odpuštění. Říkala jsem mu, že je to všechno má vina a ať 
mi, jestli může, 
promine. I on byl viditelně 
v šoku. Pohled měl úplně 
prázdný a zdálo se mi, 
že vůbec neslyší, co mu říkám. Stále jej objímajíc, obrátila jsem se k 
žákůma řekla jim, ať 
jen zas sbírají houby. Myslím, že nikdo z nich 
nepochopil, co se vlastně 
stalo. Všecko to bylo tak podivné, tak příliš 
náhlé. 
Chvilku jsem tak tiskla Nakatu v náruči jako zkamenělá. Chtělo se mi na 
místě 
umřít. Nebo prostě 
najednou zničehonic zmizet. Ve světě 
jen docela 
nedaleko od nás zuřila zlá válka a umíraly takové spousty lidí. Přestávala 
jsem pomalu chápat, co že je vlastně 
ještě 
správné a co ne, co je pravda a 
co lež. Je to, co mám před očima, ještě 
vůbec skutečné? Jsou barvy, které 
vidím, opravdové nebo falešné, jsou to, co slyším, skutečné hlasy ptáků 
větví...? Byla jsem na dně 
zoufalství, samotná uprostřed lesů, se 
spoustami krve, která mi stále proudila z dělohy. Utápěla jsem se ve 
směsici zloby, strachu a studu. Plakala jsem. Bezhlesně, tichoulince jsem 
plakala. 
A pak začaly děti omdlévat. 
 
Chtěla bych z celého srdce doufat, že pochopíte, že jsem něco takového 
opravdu nemohla vyprávět vojákům. Bylo to ve válce a žili jsme v ustavičném 
"nasazování masek", které mělo zastřít skutečnost. Také proto jsem si tehdy 
dovolila Vám vyprávět celý příběh beze zmínky o své periodě 
a o Nakatovi, 
jenž vzal do rukou ručníčky prosáklé mou krví a jehož jsem pak zbila. Jak 
jsem již psala výše, měla jsem od té doby velké obavy, že jsem tím vším 
snad zcela zvrátila Vaše vyšetřování a výzkumy. Tím, že o tom teď 
mohu 
konečně 
nepokrytě 
mluvit, se uleví i mně 
samotné. 
Je to skutečně 
velmi zvláštní, ale děti celou příhodu vůbec 
nezaregistrovaly. Jako by neviděly žádné zakrvácené ručníčky, ani to, že 
jsem Nakatu bila. Prostě 
jim o tom v mozku úplně 
chyběla informace. Všem. 
Osobně 
jsem se u každého ještě 
v tichosti přesvědčovala krátce po nehodě. 
Možná, že už na ně 
v době, kdy se to celé dělo, začínala působit davová 
sugesce. 
 
Jako učitelka, která mívala Nakatu na starosti, bych Vám o něm ráda napsala 
ještě 
několik svých dojmů. Nemám vůbec tušení, co s ním od té události 
bylo. Po válce jsem pak slyšela od důstojníka americké armády, jenž mne 
vyslýchal, že prý byl odvezen do tokijské vojenské nemocnice, kde proležel 
poměrně 
dlouhou dobu v bezvědomí, ze kterého se konečně 
po jisté době 
dokázal vzpamatovat. Další podrobnosti mi ovšem už důstojník nesvěřil. O 
těch ale, domnívám se, bude určitě 
více známo Vám, pane profesore. 
 
57 
 
 
Jak jistě 
velice dobře víte, byl Nakata jedním z pěti evakuovaných dětí v 
naší třídě, nejlépe z nich prospíval a byl také opravdu chytrý. Byl i hezký 
a chodil dobře oblékaný. Byl ale velice tiché povahy a do ničeho se 
nepletl. Jaktěživ se například nestalo, že by se byl při vyučování sám od 
sebe přihlásil. Byl-li ovšem vyvolán, odpovídal vždy správně 
a pokud se jej 
kdo dotázal na jeho názory, ukázalo se, že jsou logické a ucelené. V 
kterémkoli z předmětů 
vždy pochopil vysvětlovanou látku hned napoprvé. 
Takové dítě 
se zpravidla najde jedno ve třídě. Pilně 
se učí, i když jej 
nikdo nekontroluje, dostane se na výbornou školu, a svou pozici ve 
společnosti si dokáže najít, i když už má školy za sebou. Je prostě 
talentované už od narození. 
Jako učitelce mi ovšem ten hoch dělával v některých ohledech těžkou hlavu. 
Zdával se mi totiž chvílemi takový rezignovaný. Ať 
už mělpřed sebou 
jakkoli náročnou úlohu, neměl po jejím zdárném vyřešení ze svého úspěchu 
téměř 
žádnou radost. Nevěděl, co to je supět námahou, neznal bolest marných 
pokusů 
na cestě 
k cíli. Nikdy nevzdychal, ani se nesmál. Jako by prostě 
jen 
dělal, co bylo třeba, jen vykonával úkoly, které mu život přinášel. Jako 
tovární dělník, který má v ruce klíč 
a jeden za druhým utahuje předepsané 
šrouby dílů, které k němu přináší běžící pás. 
Soudila jsem, že to mohlo být způsobeno jeho rodinným prostředím. Jistě,s 
jeho rodiči v Tokiu jsem se nikdy přímo nesetkala a mohu se tedy jen a 
pouze domýšlet. Během svého pedagogického působení jsem se nicméně 
měla 
možnost několikrát setkat s podobnými případy. Nadaným dětem se občas 
stává, že na ně 
dospělí kladou stále větší a větší nároky, které musejí 
zvládat. Nezřídka to pak má za následek, že se cítí tak zavaleny množstvím 
úkolů, jež je třeba řešit, že se tím jejich svěží cítění a radost z 
úspěchu, které by přece jako děti měly docela samozřejmě 
mít, postupně 
dočista vytratí. Děti žijící v podobném prostředí se nakonec uzavřou do 
sebe a naučí se svoje přirozené city skrývat a tajit. Znovu pak takovou 
uzavřenou dětskou duši otevřít stojí velikou spoustu času i úsilí. Dětská 
mysl je tvárná a lze ji ohýbat do všech stran. Co se však v ní takto jednou 
upevnilo, dá se jen těžko vracet zpět. V mnoha případech to už dokonce 
nejde vůbec. Něco podobného ovšem Vám, pane profesore, jakožto odborníkovi 
nemusím jistě 
vysvětlovat. 
Ale nešlo jen o to. Jasně 
jsem v tom všem cítila i jakýsi stín násilí v 
pozadí. Z jistých jeho gest a chování bylo opakovaně 
cítit známky strachu. 
Jako by ten chlapec byl dlouhou dobu vystaven nějakému násilí a toto byla 
jeho bezděčná reakce. O tom, jaké to asi muselo být násilí, jsem se mohla 
nejvýš dohadovat. On se dovedl dobře ovládat a svůj "strach" před námi 
chytře skrýval. Nedovedl už ale před námi zakrýt, jak pokaždé celý sotva 
znatelně 
ztuhnul, jakmile jej něco rozrušilo. Osobně 
se domnívám, že se 
dost možná setkával s násilím doma. Něco takového většinou poznáte, 
stýkáte-li se s dětmi den co den. 
V takových venkovských domácnostech se nikdy nejednalo v rukavičkách. Téměř 
všichni rodiče u nás jsou rolníci kteří se protloukají, jak se dá. Od rána 
do večera dřou na polích, k tomu se přidává alkohol, a když se pak 
rozhněvají, bývá ruka rychlejší úst. To není vůbec žádné tajemství. Pokud 
jde o děti, ty jsou na to povětšině 
zvyklé a proto to na nich nezanechává 
následky. Tatínek toho hocha, Nakaty byl ale univezitním profesorem. Také 
jeho maminka, alespoň 
pokud mohu soudit z dopisů, jenž mi ráčila posílat, 
byla velmi kultivovaná dáma. Krátce: šlo o velkoměstskou honoraci. Pokud by 
už v takové rodině 
došlo k násilnostem, zcela určitě 
by se bylo muselo 
jednat o poněkud jiné násilí, než jaké dnes a denně 
doma zažívají venkovské 
děti. Nepochybně 
by muselo jít o mnohem komplikovanější, mnohem skrytější 
formu násilí. O násilí, jenž je s to způsobit, že se dítě 
uzavře do sebe. 
Tím víc mne proto mrzí, tím víc lituji, že jsem tehdy v horách udělala tak 
hroznou věc a jednala s tím chlapcem, byť 
ne úmyslně, právě 
násilně. 
Nemohla jsem udělat už nic horšího. Díky hromadné evakuaci se napůlz 
donucení ocitl daleko od domova, v neznámém prostředí, a také proto se 
pomalu chystal, že mi začne důvěřovat. 
 
58 
 
 
Tím, že jsem na něj vztáhla ruku, jsem nejspíše nenapravitelně 
poškodila 
jakýsi vnitřní prostor, který v sobě 
ten hoch měl. Velmi jsem toužila tuto 
chybu časem nějak napravit, ale další okolnosti mi bohužel nedopřály tento 
úmysl uskutečnit. Nakata byl stále ještě 
v bezvědomí odvezen do nemocnice v 
Tokiu a já jej už nikdy neviděla. Stále mi to leží na srdci jako balvan. 
Dosud si pamatuji jak se na mne díval, když jsem jej bila. Jasně 
mám před 
očima jeho obličej, tolik plný nezměrné hrůzy a zoufalství. 
 
Vím, napsala jsem Vám toho už víc než dost, přesto mi dovolte zmínit ještě 
jednu, poslední věc. Když koncem války padl na Filipínách můj manžel, 
nebyla jsem tím tolik zasažena. Cítila jsem tehdy jen naprostou 
bezbrannost. Ne zoufalství, ani hněv. Neuronila jsem jedinou slzu. Bylo to 
proto, že mi bylo už dopředu jasné, že nejspíš položí svůj mladý život na 
nějakém bojišti. Od chvíle, co se mi rok předtím zdál sen o divokém 
milování s ním, co mi začala nepředvídaná perioda, co jsme vystoupali do 
hor, kde jsem pak v rozrušení ztloukla toho chlapce Nakatu a co děti upadly 
do záhadného bezvědomí, jsem to považovala za předem danou věc, za 
skutečnost. Oznámení mužovy smrti pro mne bylo již pouhým potvrzením. Část 
mé duše pořád zůstává v těch lesích. Tam, kde jsem završila míru svého 
života 
 
Dovolte, pane profesore, abych Vám na závěr dopisu popřála mnoho úspěchů 
do 
Vašich dalších výzkumů. Dávejte na sebe prosím pozor. 
 
Vaše 
 
 
KAPITOLA 13 
 
 
Když krátce po poledni jím oběd a dívám se přitom do zahrady, přijde pan 
Óšima a posadí se vedle mě. Dnes tu kromě 
mě 
žádní jiní čtenáři nejsou. 
Obědvám jako vždycky nejlevnější bentó, které vedou v prodejně 
na nádraží. 
Sem tam prohodíme pár slov. Pan Óšima mi nabídne polovinu sendviče, co má 
sám k jídlu. Říká, že ho dnes kvůli mě 
připravil schválně 
víc. 
"Nerad bych se tě 
dotknul, ale jak tě 
tak pozoruju, zdá se mi, že moc dobře 
nejíš." 
"Já si zmenšuju žaludek," vysvětluju. 
"Schválně?" 
Kývám. 
"A to z nějakých úsporných důvodů?" 
Znovu kývám. 
"No, nechci ti do toho moc mluvit, ale řekl bych, že tobě 
určitě 
chuť 
jídlu nechybí. Takže by ses měl dosyta najíst, kdykoliv to jen trochu jde. 
Jsi právě 
v období, kdy potřebuješ pořádnou stravu. Ve všech smyslech toho 
slova. " 
Ten sendvič, co mi nabízí, vypadá vážně 
lákavě. Poděkuju a vezmu si. Uzený 
losos a řeřicha a listy salátu v měkkém bílém chlebu. Chleba má křupavou 
kůrku. Křen a máslo. 
"To jste dělal vy sám, pane Óšimo?" 
"No, nikdo jiný to za mě 
neudělá," odpovídá on. 
Nalije si z konvice černou kávu a napije se. Já si otevřu krabici mléka, 
kterou jsem si přinesl s sebou. 
"Co to tu vlastně 
pořád tak usilovně 
studuješ?" 
"Teď 
zrovna Sósekiho sebrané spisy," odpovídám. "Pořád ještě 
zbývá pár děl, 
co jsem od nějvůbec nečetl, takže bych to teď 
chtěl napravit." 
"Takže tobě 
se Sóseki líbí tak, že ho chceš přečíst úplně 
celého," 
konstatuje pan Óšima. 
Kývám. 
Z hrnku, co pan Óšima drží v ruce, stoupá bílá pára. Obloha je pořád ještě 
temná jako noc, ale déšť 
alespoň 
pro tuhle chvíli ustal. 
"A co už jsi stačil přečíst za tu dobu co sem chodíš?" 
"Teď 
právě 
Vlčí mák a předtím Havíře. 
 
 
59 
 
 
"Tak Havíře?" opakuje pan Óšima, jako by se snažil vybavit si nějakou už 
dost vybledlou vzpomínku. "To bylo o tom studentovi z Tokia, co se nějakou 
náhodou dostane k práci v dole a po hrozných zkušenostech, co tam nadělá 
mezi horníky, se zase vrátí do světa venku, ne? Kdysi dávno jsem tu novelu 
četl. Obsahem vůbec nevypadá na Sósekiho dílo, i styl je dost drsný. Obecně 
se považuje za jednu z nejhorších Sósekiho věcí vůbec. Co se ti na ní 
líbí?" 
Pokouším se svoje pocity z té knihy, dosud vágní a neurčité, formulovat do 
přesných slov. Na něco takového ovšem potřebuju k ruce Kluka, co se mu říká 
Vrána. Už ho tu máme, zničehonic se objevil a doširoka roztahuje křídla, má 
pro mě 
slova, která potřebuju. Mluvím. 
"Protagonistou té knihy je synek z bohaté rodiny, který prožije neúspěšný 
milostný románek, následně 
se mu všechno zprotiví a on odejde z domu. Jak 
se tak toulá bez cíle, potká divného člověka, který ho přemluví, aby se 
stal havířem. On se s ním chvíli jen tak potuluje a pak se dá najmout na 
práci v měďných dolech v Ašio. Zahrabe se hluboko pod zem a zažije věci, 
nad kterými zůstává rozum stát. Rozmazlený naivka se tak naráz octne na 
samém dně 
společnosti." 
Napiju se mléka a hledám další slova. Než se s nimi Kluk co se mu říká 
Vrána vrátí, chvíli to trvá. Pan Óšima ale trpělivěčeká. 
"Tomu člověku jde o holé přežití. Pak se odtamtud nějak dostane, a vrátí se 
ke starému životu na povrchu. My se ale vůbec nedozvíme, jestli si 
protagonista ze svých zkušeností vzal nějaké ponaučení, jestli se napravil, 
jestli začal víc přemýšlet o životě, nebo pochybovat o stavu společnosti. 
Nepíše se tam nic o tom, jestli jako člověknějak vyzrál, nebo ne. Po 
dočtení jsem tu knihu odložil s podivným pocitem. Ptal jsem se sám sebe, co 
tím vším vlastně 
chtěl autor říct. Jenže, kupodivu právě 
tohle, právě 
nezodpovězená otázka "co tím vlastně 
chtěl básník říci" mi zvláštně 
silně 
uvízla v mysli. Líp vám to asi už nevysvětlím." 
"Ty chceš vlastněříct, že se Havíř 
strukturou naprosto liší od takzvaných 
moderních výchovných románů, jako je třeba Sanširó?" 
Kývám. "Jo. Nevím, jestli jsem vás pochopil úplně 
správně, ale řekl bych, 
že to tak asi je. Sanširó v průběhu vyprávění zraje. Naráží na zdi, upřímně 
 
 
o tom přemýšlí a snaží se to všecko nějak překonat. Aspoň 
myslím. Jenže 
protagonista "Havíře" je úplně 
jiný. Co se před ním odehrává, to on jen 
pozoruje a pozoruje, a bere to tak, jak to je. Jistěže se občas v náznacích 
dozvíme, co si myslí, ale to nikdy nejsou moc hluboké úvahy. Spíš se pořád 
jen trápí tou svou nešťastnou láskou. A minimálně 
navenek to vypadá, že 
vychází z díry na povrch naprosto nezměněný. Pro něj celá ta záležitost 
téměř 
vůbec nepředstavuje něco, co si měl sám zvážit, nebo co si vybral. On 
je, no, hrozně 
pasivní. Jenže já si myslím, že to člověk nemá tak 
jednoduché, že by si nemohl volit pomocí vlastních schopností." 
"Takže by ses třeba sám mohl k protagonistovi Havířepřirovnat?" 
Vrtím hlavou. "To ne. To mě 
ani nenapadlo." 
"Člověk ale má vždycky něco, čeho se drží," povídá pan Óšima. "Jinak to 
prostě 
nejde. To platí i pro tebe, i když o tom třeba sám nevíš. Jak řekl 
Goethe, veškeré stvoření je metafora." 
Zkusím se nad tím zamyslet. 
Pan Óšima si lokne z hrnku kávy a pokračuje. "Tvůj názor na Sósekiho Havíře 
je ale každopádně 
moc zajímavý. Zvlášť 
když ho člověk slyší od někoho, kdo 
opravdu utekl z domu. To je pak všechno ještě 
mnohem přesvědčivější. Skoro 
mám chuť 
si tu věcpřečíst ještě 
jednou." 
Dojím sendvič, který mi pan Óšima připravil. Krabici od mléka zmačkám a 
zahodím do koše na odpadky. 
"Pane Óšimo, já mám takový problém a nemůžu se o něm poradit s nikým jiným 
než s vámi," vypálím naráz od boku. 
On jen rozpřáhne obě 
ruce, jako by říkal: "Tak sem s ním". 
"Když to všecko zkrátím, jak to nejvíc jde: nemám dnes večer kde přespat. 
Spacák mám. Takže nepotřebuju ani futon ani postel. Stačí mi střecha nad 
hlavou. Kdekoliv. Nevíte tu někde v okolí o něčem?" 
"Jak tak hádám, hotely a rjokany můžeme z výběru rovnou vyloučit, co?" 
60 
 
 
Kývám. "To jsou ty úsporné důvody. A pak se taky co nejmíň 
chci ukazovat 
lidem na očích." 
"A už nejmíň 
ze všeho policistům z oddělení pro mladistvé, že?" 
"Možná." 
Pan Óšima se na chvilku zamyslí. "Tak můžeš přespávat třeba tady," říká. 
"Tady v knihovně?" 
"Jo. Střecha nad hlavou by tu byla, dokonce jsou tu i volné pokoje. A v 
noci sem nikdo nechodí." 
"A to by něco takového prošlo?" 
"Samozřejmě 
by se to muselo trochu zaonačit. Ale možné by to bylo. Nebo by 
to aspoň 
nebylo úplně 
nemožné. Myslím, že bych v tom směru mohl něco 
podniknout." 
"Tím myslíte..." 
"Čteš kvalitní knihy, dovedeš uvažovat vlastní hlavou. Nevšiml jsem si, že 
bys byl nějak nemocný, jsi i samostatný. Vedeš pravidelnou životosprávu, a 
když na to přijde, dovedeš se i uskrovnit v jídle. Zkusím vyjednat se 
slečnou Saeki, jestli by ses nemohl stát mým pomocníkem a bydlet v některé 
volné místnosti." 
"Já vašim pomocníkem?" 
"Nešlo by o nic složitého. Nanejvýš tak pomáhat s otvíráním a zavíráním 
knihovny. Na velký úklid chodí v domluvené termíny profesionální služba a 
počítače má na starosti odborný správce sítě. Nic moc jiného tu na práci 
ani není, takže by sis pak mohl číst, jak by se ti zachtělo. Kulantní 
nabídka, ne?" podívá se po mně 
pan Óšima. 
"To tedy ano, ale..." Co vlastně 
chci říct? Sám nevím. 
"Ale mě 
se zdá, že tohle přece slečna Saeki nemůže v životě 
povolit? Vždyť 
je mi teprve patnáct, nikdo mě 
nezná a utekl jsem z domova." 
"Slečna Saeki, víš... no, jak bych ti to řekl," začne pan Óšima. Divně 
ale 
váhá a hledá slova. "Je prostě 
taková neobvyklá." 
"Neobvyklá?" 
"No, jednoduše řečeno, ona neposuzuje věci podle běžných standardů." 
Kývám. Jenže tomu stejně 
vůbec nerozumím. Neposuzuje věci podle běžných 
standardů? 
"To jako že je zvláštní člověk?" 
Pan Óšima vrtí hlavou. "Nene, tak jsem to nemyslel. Zvláštní člověk bych 
byl spíš já. Ona se prostě 
jenom nenechává svazovat rozumem." 
Vůbec mi není jasné, jaký v tom je rozdíl, když je někdo neobvyklý a když 
je zvláštní. Ale mám tak dojem, že se už radši nebudu na nic ptát. Alespoň 
ne teď. 
Pan Óšima se na chvilku odmlčí. Pak řekne: "Na každý pád by asi nebylo 
úplně 
vhodné, kdybys tu začal zničehonic nocovat už odedneška. Takže tě 
pro 
začátek zavezu jinam. Dva tři dny si tam pobudeš, než to tady vyjednám. 
Doufám, že ti to nebude vadit. Je to odsud trochu z ruky." 
Říkám, že mi to nevadí. 
"Knihovna zavírá v pět," pokračuje pan Óšima. "Pak se ještě 
trochu uklízí a 
vyjet bychom odsud mohli tak v půl šesté. Naložím tě 
do auta a odvezu až na 
místo. Nikdo tam teď 
není. A střechu to má." 
"Děkuju." 
"Děkování si nechej, dokud tam nebudeme. Ono to totiž stejně 
je trochu jiné 
místo, než si ty asi představuješ." 
 
 
Vrátím se do studovny a dál si čtu "Vlčí mák". Nikdy jsem nebyl žádný 
rychlý čtenář. S každým řádkem si dávám pěkně 
na čas. Pěkně 
si text užívám. 
Co si užít nemůžu, to ani nedočtu do konce. Krátce před pátou už mám román 
přečtený. Vrátím ho do regálu, posadím se na sofa, zavřuoči a jen tak si 
vybavuju minulou noc. Sakuru. Její pokoj. Všecko, co se mnou dělala. Co 
může, se mění a plyne kupředu jako o závod. 
Vpůl šesté jdu čekat do předsíně, dokud se neobjeví pan Óšima. Obejdeme 
spolu budovu až k parkovišti vzadu a tam mě 
usadí na sedadlo spolujezdce do 
zeleného sporťáku. Mazda Roadster. Skládací střecha je zvednutá. Kabriolet 
 
 
61 
 
 
je to tedy elegantní, ale má jen dvě 
sedadla a kufr skoro žádný. Můj batoh 
se tam nedá strčit a musíme ho uvázat provazem na rošt. 
"Čeká nás dlouhá jízda, tak se ještě 
cestou stavíme někde na večeři," 
povídá pan Óšima. Pak otočí klíčkem zapalování a nastartuje. 
"Kam až pojedeme?" 
"Do Kóči," odpoví mi. "Už jsi tam někdy byl?" 
Zavrtím hlavou. "Je to daleko?" 
"Až na místo možná tak dvě 
hodiny. Přes hory a pak dolů 
na jih." 
"A vám nevadí jet takovou dálku?" 
"Ani trochu. Vede tam přímá silnice, ještě 
se nesetmělo a nádrž mám plnou 
po okraj." 
Projedeme večerně 
se šeřícím městem a najedeme nejdřív na dálnici směrem na 
západ. Suverénně 
střídá pruhy a proplétá se mezi auty. Dlaní levé ruky 
obratněřadí. Jde mu to úplně 
hladce. Zvuku motoru se přitom vždycky 
malinko změní. Hodí tam rychlost, sešlápne plyn k podlaze a rázem uháníme 
přes 140 v hodině. 
"Motor je upravený. Perfektní akcelerace. Docela jiná než u normálního 
roadsteru. Vyznáš se v autech?" 
Vrtím hlavou. Nevím o nich absolutně 
nic. 
"Vy řídíte rád, pane Óšimo?" 
"Doktor mi zakázal dělat nebezpečné sporty. Tak místo toho řídím auto. 
Kompenzační chování." 
"Vy jste nějak nemocný?" 
"To by bylo na dlouho. Jednoduše řečeno, mám jeden druh hemofilie," říká 
pan Óšima jakoby nic. "Víš, co to je, ne?" 
"Zhruba jo," odpovím. Brali jsme to v biologii. "Že se nezastavuje 
krvácení. Vlivem dědičnosti se nesráží krev." 
"Přesně 
tak. Hemofilie má navíc spoustu druhů 
a já mám poměrně 
vzácný typ. 
Nemám tak těžkou formu, ale stejně 
si musím dávat dobrý pozor, abych se 
nezranil. Jak jednou začnu krvácet, musím okamžitě 
do nemocnice. Navíc, jak 
sám určitě 
dobře víš, s krevními zásobami z normálních nemocnic je spousta 
problémů. A já nějakou nákazu AIDSem a pomalý rozpad prostě 
nemám na 
programu. Takže mám ve městě, co se krve týká, speciální konexi. Ze všech 
těchhle důvodů 
taky ani necestuju. Krom toho, že pravidelně 
dojíždím do 
fakultní nemocnice v Hirošimě, nevytáhnu skoro paty ven. Ani mi to moc 
nevadí, sport a cestování mi zas až tak neschází. Horší je to s vařením. 
Dost mě 
mrzí, že nemůžu vzít do ruky nůžapřipravovat jídlo jak se patří." 
"Ale řízení je přece taky docela rizikový sport, ne?" zeptám se. 
"To je jiný druh rizika. Když sedím v autě, jedu vždycky co možná největší 
rychlostí. Pokud ve velké rychlosti způsobíš nehodu, rozhodně 
to neskončí 
jen nějakým říznutím do prstu. A při ztrátách velkého množství krve už není 
v ohrožení na životě 
mezi hemofilikem a zdravým člověkem až tak velký 
rozdíl. Je to rovná šance. Takže kdyby něco, můžu si klidně 
umřít bez 
přemýšlení o nějaké srážlivosti a podobných nepříjemnostech." 
"Aha." 
"Žádný strach," zasměje se pan Óšima. "Já tak snadno nehody nemívám. V 
tomhle ohledu jsem hodně 
opatrný a dávám si pozor. Auto je perfektně 
seřízené. A navíc, až to přijde, chci umřít sám a v klidu." 
"Vy nějaké zatahování cizích lidí do vlastní smrti prostě 
nemáte na 
programu." 
"Přesně 
tak." 
 
 
V resturaci na dálničním odpočívadle si dáme večeři. Já kuře a salát, on 
plody moře na kari a salát. Jídlo, které zasytí hladové břicho. Účet platí 
on. Pak zas nasedneme do auta. Kolem už je úplná tma. Když šlápne na plyn, 
ručička otáčkoměru jen tak vyletí nahoru. 
"Nebude ti vadit, když pustím hudbu?" ptá se pan Óšima. 
Říkám, že ne. 
Stiskne PLAY knoflík CD přehrávače. Rozezní se klasická klavírní hudba. 
Chvíli poslouchám a tipuju. Beethoven to není, Schuman taky ne. Co do 
období to bude tak někde uprostřed. 
 
 
62 
 
 
"Schubert?" zeptám se. 
"Přesně 
ten," povídá on. A pak, s oběma rukama na volantu v poloze 10 hodin 
10 minut, se na mě 
na okamžik zadívá. "Ty máš rád Schubertovu hudbu?" 
Odpovídám, že ani ne. 
Pan Óšima přikývne. "Já si Schubertovy klavírní sonáty často pouštím při 
řízení. Pěkně 
nahlas. Víš proč?" 
"To vážně 
nevím," říkám já. 
"Protože zahrát dokonale Schubertovu klavírní sonátu je jedna z 
nejobtížnějších věcí na světě. Zvlášť 
tuhle sonátu D dur. Pekelně 
těžký 
kousek. Jsou pianisté, kteří ti jakž takž bravurně 
zahrají výběr jedné dvou 
samostatných vět z té skladby. Ale zahrát všechny čtyřivěty tak, abys při 
pozorném poslechu neztratil pocit jednoty, to, co já vím, zatím nedokázal 
nikdo. Pokoušelo se o to už pěkných pár slavných pianistů, ale všechny 
jejich přednesy měly zřetelné vady na kráse. U žádného si neřekneš: To je 
ono! A víš proč?" 
"Nemám tušení," říkám já. 
"Protože už sama ta skladba je nedokonalá. Sám Robert Schumann, jinak velký 
znalec Schubertovy klavírní hudby, tuhle sonátu označil za "rajskou nudu". 
"Když je ale ta skladba, jak říkáte, nedokonalá, proč 
se o ní tedy už 
pokoušely ty spousty pianistů?" 
"Dobrá otázka," řekne pan Óšima. A pak na chvilku zmlkne. Do ticha se line 
hudba. "Opravdu přesnou odpověď 
sám neznám. Jedno ti ale říct můžu. A to, 
že díla, která v sobě 
mají nedokonalost jistého druhu, dokážou lidi 
uchvátit právě 
tím, že jsou nedokonalá -tedy alespoň 
lidi jistého druhu. 
Tebe třeba takhle uchvátil Havíř 
od Sósekiho. Má v sobě 
totiž něco, co 
dokonalým dílům, jako je třeba Kokoro nebo Sanširó, schází. Ty sis tu knihu 
pro sebe objevil. Nebo by možná bylo lepší říct, že si ta kniha objevila 
tebe. Stejné je to se Schubertovou Sonátou D dur. Rozechvěje ti srdce tak, 
jak to žádná jiná skladba nedokáže." 
"Takže," pokračuju já, "když se tedy vrátíme k původní otázce -proč 
tedy 
vy osobně 
posloucháte Schubertovy sonáty? A zvlášť 
při řízení auta?" 
"Zahrát Schubertovy sonáty, a zvlášť 
sonátu D dur, popořadě 
tak jak leží a 
běží, není žádné umění. Jak už poukázal Schumann, je moc pastorální a taky 
dlouhá, a technicky naprosto primitivní. Pokud něco takového prostě 
jen 
zahraješ tak, jak je to napsané, výsledkem bude vysušená, zatuchlá 
starožitnost. Takže si pianista musí vymýšlet různé finty. Trochu si s tím 
pohrát. Třeba teď, slyšíš, jak zdůraznil členění? Nebo tam hodí rubato. 
Přidá na tempu. Zahraje to víc živě. Jinak by se mu to sesypalo. Musí to 
celé ale zároveň 
dělat hrozně 
opatrně, protože když to překombinuje, zničí 
skladbu. Už to nebude Schubert. Pianisté, kteří si s touhle sonátou D dur 
začnou, se všichni bez výjimky ocitnou v takové pasti." 
Zaposlouchá se do hudby. Pobrukuje si melodii. Pak pokračuje: 
"A proto při řízení tak rád poslouchám Schuberta. Jak už jsem říkal, 
provedení je skoro vždycky v některém směru nedokonalé. Kvalitní, hutná 
nedokonalost ale lidi vzrušuje, probouzí jejich pozornost. Kdybych řídil za 
nějaké přesně 
nalinkované, dokonale napsané a interpretované hudby, asi 
bych za chvíli dobrovolně 
zavřel očia čekal, až to budu mít za sebou. Ale 
já si pouštím Sonátu D dur a slyším, jak omezené je ve skutečnosti lidské 
snažení. Poznávám, že svého druhu dokonalost se nedá ztvárnit jinak, než 
jako nikdy neuzavřený soubor nedokonalostí. A v tom je útěcha. Rozumíš, co 
tím chci říct?" 
"Tak zhruba jo." 
"Pardon," omlouvá se pan Óšima. "Jak se jednou zaberu do těchhle řečí, 
vůbec nevím, kdy přestat." 
"Těch nedokonalostí, o kterých mluvíte, je ale přece spousta druhů? A navíc 
různě 
intenzivních?" navrhuju já. 
"Samozřejmě." 
"Koho teda vy osobně 
považujete, aspoň 
v relativním smyslu, za nejlepšího 
interpreta Sonáty D dur, kterého jste kdy slyšel?" 
"To je dost náročná otázka," říká pan Óšima. 
 
63 
 
 
Na chvilku se nad tím zamyslí. Podřadí a vjede do předjížděcího pruhu, 
rychle předjede velikánský mrazírenský kamión nějaké dopravní společnosti, 
pak zase přeřadí a vrátí se do vnitřního pruhu. 
"Nechci tě 
nijak děsit, ale zelený roadster je na noční dálnici jedno z 
nejhůř 
viditelných aut vůbec. Je nízký a zelená barva se ve tmě 
ztratí. 
Obzvlášť 
špatně 
je vidět z kamiónů 
s návěsem. Když člověk nedává opravdu 
dobře pozor, je to strašně 
nebezpečné. Zvlášť 
v tunelech. Všechny sportovní 
vozy by správně 
měly být červené. To je mnohem nápadnější. Proto je taky 
tolik červených Ferrari," vysvětluje. "Jenže já mám radši zelenou. I když 
je třeba nebezpečná. Zelená, to je barva lesů. Červená je krev." 
Podívá se na hodinky. Pak si zase začne pobrukovat do hudby. 
"Když to vezmeme obecně, mají nejucelenější přednes snad Brendel a 
Ashkenazy. Já osobně 
je ale zas tak rád nemám. Nechytá mě 
to za srdce. 
Schubertova hudba, to je podle mě 
takový útok na zaběhnutý řád věcí. Což je 
přesně 
podstatou romantismu a v tom smyslu je Schubertova hudba přímo 
výkvět romantismu." 
Na chvíli se do té Schubertovy sonáty zaposlouchám. 
"Tak co, nuda, viď?" 
"Dost," připustím upřímně. 
"Pochopit Schuberta chce dlouhý tréning. Taky se mi zdál nudný, když jsem 
ho slyšel poprvé. To je pro někoho ve tvém věku naprosto normální. Jenže 
víš, teď 
už jsem pochopil jednu věc. Na tomhle světě 
lidi nejdřív ze všeho 
omrzí právě 
to, co není nudné. Co se naopak neomrzí, jsou většinou právě 
nudné věci. Tak je to. A dejme tomu, že mám v životě 
kdy, abych se nudil, 
ale naprosto nemám čas na nějakou omrzelost. Což ale většina lidí skoro 
nerozlišuje." 
"Vy jste o sobě 
dneska říkal, pane Óšimo, že jste zvláštní člověk. Tím jste 
myslel tu svoji hemofilii?" 
"Tu taky," povídá pan Óšima. Pak se na mě 
zadívá a usměje se. Má ten úsměv 
v sobě 
něco až ďábelského. "Tu taky. Ale nejen ji." 
 
 
Když dozní Schubertova rajsky dlouhá sonáta, už si další hudbu nepustíme. 
Odmlčíme se a ponoříme do ticha, spřádaného neúnavně 
z našich nesouvislých 
úvah. Nepřítomně 
pozoruju dálniční návěstidla, která se jedno po druhém 
objevují a zase mizí. Když na křižovatce zahneme k jihu, začne silnice 
stoupat do hor a jeden za druhým přicházejí dlouhé tunely. Pan Óšima se 
soustředí na předjíždění. Silnice je plná pomalých velkých aut, která 
většinou necháme daleko za sebou. Když takové obry míjíme, hjuuúúúú, zahučí 
nám pokaždé do uší pořádná vlna proudícího vzduchu. Zní to, jako by někdo 
nebo něco vypouštělo duši. Ohlížím se občas dozadu, abych se ujistil, že 
batoh ještě 
drží. 
"Místo, kam teď 
máme namířeno, leží hluboko v horách a nečeká tě 
tam žádný 
luxus. Dost možná, že tam budeš celou dobu úplně 
sám. Není tam ani rádio, 
ani televize, ani telefon," říká pan Óšima. "Nebude ti to vadit?" 
Říkám, že nebude. 
"Ty už jsi na samotu zvyklý, co?" 
Kývám. 
"Nezapomeň 
ale, že i samoty je víc druhů. Možná, že jsou mezi nimi i takové 
druhy, jaké si ani neumíš představit." 
"Jako třeba?" 
Pan Óšima si prstem posune můstek brýlí. "To se nedá dopředu říct. Liší se 
podle toho, jaký jsi ty sám." 
Sjedeme z dálnice na obyčejnou okresní silnici. Kousek za sjezdem jsou u 
cesty nějaké domy a mezi nimi i malý supermarket. Pan Óšima u něj zastaví a 
nakoupí tolik tašek potravin, že je málem sám nepobere. Zelenina a ovoce, 
sušenky, mléko a minerálky, konzervy, pečivo, hotové jídlo zatavené v 
sáčcích, čili samé potraviny, které se skoro nemusí vařit a dají se jíst 
bez velkých příprav. Zase to zaplatí sám. Když začnu vytahovat peníze, 
mlčky zavrtí hlavou. 
Zas nasedneme do auta a jede se dál. Sedím na sedadle spolujezdce, obložený 
taškami, které se už nedaly dát do kufru. Projedeme obcí a silnice se 
 
 
64 
 
 
ponoří do naprosté tmy. Nemíjíme už jediný dům, jediné auto, a silnice se 
zúží tak, že jet proti nám nějaké, měli bychom co dělat, abychom se mu 
vůbec vyhnuli. Pan Óšima ale stále svítí dálkovými reflektory a téměř 
nesnižuje rychlost. Má teď 
plno práce s plynem a brzdou, řadicí páka kmitá 
mezi dvojkou a trojkou. Obličej má pan Óšima úplně 
bez výrazu. Je naprosto 
soustředěný na řízení. Rty má sevřené, oči upřené do jediného bodu někde 
vepředu ve tmě. Pravou ruku má na volantu, levou na krátké řadicí páce. 
Nakonec se vlevo od cesty objeví pořádný skalní sráz. Vypadá to, že někde 
dole pod ním teče horská bystřina. Zatáčky jsou pořádně 
ostré, povrch 
vozovky nejistý. Zadek auta podkluzuje a dělá pořádný rambajz. Zakazuju si 
ale myslet na nebezpečí. Způsobit právě 
tady nějakou dopravní nehodu nemá 
pan Óšima doufejme v plánu. 
Ručičky hodinek ukazují k deváté. Když pootevřu okno, vlije se dovnitř 
studený vzduch. Také zvuk se tu nese docela jinak. Jsme hluboko v horách a 
míříme ještě 
hloub. Silnice se konečně 
vymotá ze srázů 
(trochu se mi tím 
uleví) a zamíří do lesa. Jako kouzlem se kolem nás naráz tyčí vysoké 
stromy. Světlo reflektorů 
jeden po druhém olizuje tlusté kmeny. Silnice už 
dávno není asfaltovaná, zpod kol odletuje štěrk a kamínky ťukají o 
karosérii. Kola na rozbité cestě 
tancují jako opřekot. Hvězdy ani měsíc 
nevidím. Na přední sklo občas zabubnuje drobný déšť. 
"Jezdíte sem často?" zkusím se zeptat. 
"Teď 
už moc ne. Kvůli práci a tak. Můj starší bratr sem občas zajede a 
přenocuje tu. On je surfař 
a bydlí v Kóči u moře. Má tam obchůdek se 
surfařrským zbožím a vyrábí prkna. Surfuješ?" 
Přiznám, že jsem to ještě 
nikdy nezkoušel. 
"Jestli bude příležitost, bratr tě 
to může naučit. Umí surfovat opravdu 
dobře," pokračuje pan Óšima. "Jestli se s ním někdy setkáš, možná tě 
překvapí, jak jsme každý úplně 
jiný. On je vysoký a moc toho nenamluví. Je 
to spíš bručoun, je opálený, má rád pivo a na poslech nerozpozná Schuberta 
od Wagnera. Ale mám ho moc rád." 
Pokračujeme pořád dál lesní cestou, několikrát ještě 
jedeme hustým lesem a 
pak už jsme u cíle. Pan Óšima zastaví auto, ani nevypne motor, a jde k 
nějaké bráně 
z drátěného pletiva, kterou odemkne a otevře dokořán. Zase 
nastoupí a jedeme ještě 
kousek po kroutící se rozbité cestě. Za chviličku 
auto vyjede na malou mýtinu, na které cesta končí. Pan Óšima zastaví a 
ještě 
za volantem si oddechne a oběma rukama přihladí vlasy z čela dozadu, 
pak otočí klíčkem a vypne motor. Zatáhne ruční brzdu. 
Jakmile motor ztichne, rozhostí se tíživé ticho. Do toho ticha je slyšet 
jen šelest chladicího větráku, který se otáčí, aby k horkému motoru vpustil 
trochu vzduchu zvenku. Z kapoty stoupá pára. Slyším, jak někde velice 
blízko tiše teče voda, nejspíš nějaký potok. Někde vysoko nad našimi 
hlavami občas přízračně 
zavyje vítr. Otevřu dveře auta a vylezu ven. Vzduch 
je tu už docela studený Vytahuju zip jachtařské bundy, oblečené přes triko, 
až úplně 
ke krku. 
Před sebou máme nějakou mrňavou stavbu. Vypadá trochu jako horská bouda, 
ale je moc tma na to, abych mohl vidět detaily. Na pozadí lesa vystupují 
jen černé obrysy. Pan Óšima nechal rozsvícené reflektory a s baterkou v 
ruce jde k chatě, vystoupá pár schůdků 
u verandy, vytáhne z kapsy klíčea 
odemkne dveře. Vejde dovnitř, škrtne sirkou a rozsvítí lampu. S lampou v 
ruce pak vyjde na verandu a zavolá na mě. "Tak buď 
vítán!" Vypadá úplně 
jako na ilustraci z nějakého starého příběhu. 
Vyjdu po schůdcích na verandu a vejdu dovnitř. Pan Óšima zapálí velikou 
lampu na stropě. V chajdě 
je jediná místnost připomínající krabici. Mrňavá 
postel v koutě. Dále kuchyňský stůl a dvě 
dřevěné židle. Dosti starožitná 
pohovka. Na zemi beznadějně 
vyšisovaný koberec. Všecko to vypadá jak staré 
krámy z několika domácností, které sem někdo naházel, jak mu to zrovna 
přišlo pod ruku. Ještě 
jedoduchá knihovnička z tlustých prken a hranolů 
av 
ní spousty knih. Hřbety obálek jsou zašlé, pořádně 
očtené. Na oblečení tu 
mají starodávnou bednu. Na vaření jednoduchý kuchyňský kout. Je tu linka, 
malý plynový sporák a dokonce dřez. Ale bez vodovodu. Místo toho tu na vodu 
 
65 
 
 
mají hliníkový sud. Hrnce a konvice jsou srovnané na polici. Pánve pověšené 
na zdi. A přesně 
uprostřed místnosti černá železná kamna na dřevo. 
"Tenhle srub skoro celý postavil bratr. Přebudoval a rozšířil dřevorubeckou 
boudu, co tu stávala dřív. On je vážně 
dost šikovný. Já byl tehdy ještě 
malý, ale trochu jsem mu s tím pomáhal, i když jen tak, abych se nezranil. 
Ne že bych se tím vším chtělnějak vytahovat, udělali jsme to celé dost 
fušersky. Jak jsem řekl, není tu elektřina. Ani vodovod. Ani záchod. Jediná 
jakás takás civilizační vymoženost, kterou tu máme, je tenhle plynový 
sporák." 
Pan Óšima vezme konvici, trochu ji vypláchne minerálkou a postaví ji na 
sporák. 
"Tyhle lesy byly dřív našeho dědečka. To byl veliký boháč 
z Kóči a patřila 
mu spousta majetku a pozemků. Umřel asi před deseti lety a lesy pak 
připadly mě 
a bratrovi. Je to tu samý kopec a ostatní příbuzní o něco 
takového neměli vůbec zájem. Místo je to odlehlé a ekonomicky nemá skoro 
žádnou hodnotu. Aby se to dalo využít jako les, bylo by třeba sehnat 
spoustu lidí na údržbu a to by stálo moc peněz." 
Poodhrnu záclonu na okně. Není za ním ale nic než hradba hluboké, 
černočerné tmy. 
"Když mi bylo zrovna tolik, co teď 
tobě," pokračuje pan Óšima, zatímco dává 
do konvice sáček heřmánkového čaje, "několikrát jsem tu pobýval, úplně 
sám. 
Nikoho jsem tu tehdy nepotkal a s nikým nepromluvil slovo. Vlastně 
mě 
tomu napůl donutil bratr. Pokud je někdo nemocný jako já, správně 
by něco 
takového vůbec neměldělat. Je dost nebezpečné, abych se octnul úplně 
sám. 
Ale toho si bratr nevšímal." 
Opírá se o kuchyňskou linku a čeká, až se začne vařit voda. 
"Ne snad proto, že by mě 
chtělnějak spartánsky vychovávat. To ho ani 
nenapadlo. On byl prostě 
přesvědčený, že je to pro mě 
nutnost. Každopádně 
to rozhodně 
stálo za to. Pobyt tady byl pro mě 
opravdu neocenitelná 
zkušenost. Přečetl jsem si spousty knížek, a hezky v klidu promyslel řadu 
věcí. Abych řekl pravdu, od té doby jsem už skoro nechodil do školy. Neměl 
jsem to tam rád, a ani mě 
tam moc rádi neměli. Na to jsem se trochu moc 
odlišoval od ostatních. Čistě 
ze soucitu mě 
nechali dodělat druhý stupeň 
dál už jsem se protloukal sám. Stejně 
jako teď 
ty. To jsem ti myslím ještě 
neříkal?" 
Zavrtím hlavou. "Takže proto se ke mě 
teď 
chováte tak laskavě?" 
"Taky," povídá on. "Ale nejen proto." 
Pan Óšima mi podá hrnek s čajem a sám se taky napije. Horký heřmánkový čaj 
příjemně 
uklidňuje rozčilení z dlouhé cesty. 
Pan Óšima se podívá na hodinky. "Už budu muset jet, takže už jen pár slov. 
Kousek odsud teče potůček, kde můžeš nabírat vodu. Tady přímo i pramení, 
takže z nějmůžeš bez problému pít. Je to lepší voda než všechny tyhle 
minerálky dohromady. Dříví je naskládané vzadu za chatou, takže pokud by se 
ochladilo, zatop si v kamnech. A tady bývá pořádná zima. Občas jsem musel 
topit i v srpnu. Je tu sporák, na kterém si můžeš něco jednoduššího uvařit. 
Kdybys potřeboval nějaké nástroje nebo nářadí, najdeš je v kůlně 
za srubem. 
V bedně 
jsou bratrovy šaty, cokoliv z nich můžeš kdykoliv použít. Jemu to 
vadit nebude." 
Pan Óšima se s rukama v bok ještě 
naposled rozhlédne po místnosti. 
"Jak jsi už asi pochopil, tohle není žádná chata pro romantiky. Pro 
jednoduché živobytí ale není zas tak nepohodlná. Ještě 
jedna rada: do lesů 
okolo se radši moc nepouštěj. Jsou hrozně 
hluboké a nejsou v nich skoro 
žádné cesty. Kdykoliv budeš muset jít do lesa, snaž se nechodit dál než na 
dohled od srubu. Pokud by ses pustil dál, hrozí, že zabloudíš a tady člověk 
jen hodně 
těžko hledá cestu zpátky. O tom bych ti mohl vyprávět. Půl dne 
jsem marně 
bloudil sem a tam na místě 
jen pár set metrů 
odsud. Japonsko 
sice nakrásně 
může být země, kde je všechno namačkané na sebe, takže se ti 
zdá, že se tu nedá zabloudit, ale koho místní lesy schvátí, ten z nich jen 
tak nevyjde." 
Zapíšu si tu radu za uši. 
 
66 
 
 
"Dál, pokud se nebude dít něco opravdu vážného, nepokoušej se scházet dolů 
z hor. K lidem je to odsud opravdu hodně 
daleko. Zůstaň 
prosímtě 
tady, já 
se pro tebe vrátím. Přijedu tak za dva za tři dny. Zásob máš dost. Jo 
mimochodem, máš mobil?" 
Říkám, že mám. Začnu prohledávat batoh. 
On se jen tak usmívá. 
"Tak ho můžeš klidně 
nechat v batohu. Tady je ti nanic. Není tu vůbec žádný 
signál. Nechytneš tu ani rádio. Jinými slovy, jsi dokonale odříznutý ood 
světa. Zbývají ti akorát ty knížky." 
Najednou mě 
napadne taková realistická otázka. "Když tu teda není záchod, 
kam mám teda chodit na stranu?" 
Pan Óšima jen doširoka rozpřáhne ruce. "Milý příteli, k dispozici jsou ti 
celé širé lesy." 
 
 
KAPITOLA 14 
 
 
Pan Nakata chodil na prázdnou parcelu za plotem několik dalších dní. 
Vynechal jen jednou, když od rána hrozně 
pršelo. Tehdy zůstal doma a kutil 
se dřevem. Všechny ostatní dny proseděl v trsu trávy na parcele a čekal, 
jestli se tam neukáže zatoulaná trojbarevná kočička, nebo neobjeví chlap v 
divném klobouku. Všecko dočista bez výsledku. 
Se setměním šel pan Nakata obvykle do domu, kde si ho objednali, podat 
denní hlášení -jaké získal informace potřebné k nalezení ztracené kočičky, 
kde se přes den pohyboval a co tam dělal. Lidé, co si ho objednali, mu pak 
dávali odměnu za celodenní námahu, zpravidla 3000 jenů. Taková byla tržní 
cena pana Nakaty. Oficiálně 
ji vlastně 
nikdy nikdo nestanovil, ale jak se o 
panu Nakatovi po celém okolí rozneslo, že je "kapacita na zaběhnuté kočky", 
naráz tu byla i pevná suma 3000 jenů, které prý pobírá za den. Samotné 
peníze ale nestačí, ještě 
je mu k tomu vždycky třeba něco přidat. Třeba 
potraviny nebo oblečení. A když pan Nakata ztracenou kočičku nakonec 
opravdu objevil, dostal navíc na ruku ještě 
deset tisíc jenů 
nálezného. 
Pan Nakata ovšem nehledal kočičky každý den. Veškeré nutné platby za něj 
proto vyřizoval jeho mladší bratr, pověřený správou peněz, co pan Nakata 
podědil po rodičích (nešlo ale o nijak velkou sumu) a jeho skrovných úspor. 
Od města navíc pan Nakata dostával jako podporu starobní a invalidní 
důchod. Tahle podpora mu zajišťovala všechno potřebné k životu. S penězi za 
pátrání po kočičkách si proto mohl dělat, co uznal za vhodné, a připadal si 
jako opravdový boháč 
(i když svůj kapitál nikdy neinvestoval jinak, než že 
si tu a tam dopřál k jídlu úhoře). Co neutratil, schovával ve svém pokoji 
pod tatami. Jelikož neuměl číst a psát, nechodil ani do banky ani na poštu. 
Tam se totiž musí na všecko vypisovat do formulářů 
jména a adresy. 
To, že umí s kočičkami mluvit, si pan Nakata raději nechával pro sebe. 
Kromě 
kočiček to věděl už jen on sám. Kdyby to řekl ostatním lidem, ještě 
by si o něm pomysleli, že se zbláznil. Že je hloupý, to byl fakt, který 
všichni věděli. Jenže i když o někom všichni vědí, že je hloupý, nemusí ho 
ještě 
k tomu mít za blázna. 
Když se někde u cesty zabral s nějakou kočičkou do řeči, občas ho tak viděl 
někdo, kdo šel právě 
kolem. Nikdy to ale nevzbudilo nejmenší pozornost. 
Nikoho přece nepřekvapí, když uvidí staříka, který něco vypráví kočce. 
Takže i když pana Nakatu všichni obdivovali, jak to jen dělá, že se v těch 
kočkách tak vyzná, a jestli snad nerozumí jejich řeči, on sám na to nikdy 
neřekl ani tak ani tak a jen se mile usmíval. Pan Nakata byl slušný člověk, 
a jelikož se stále choval způsobně 
a tvářil přívětivě, získal si velice 
dobrou reputaci mezi místními paničkami. Nemálo mu k ní přispívalo i to, že 
chodil vždy velmi úpravně 
oblečen. Pan Nakata možná neměl peníze nazbyt, 
velice rád se ale koupal a pral sioblečení, a navíc od klientů 
za hledání 
koček dostával kromě 
hotovosti i spousty nepotřebných ale zbrusu nových 
šatů. Lososově 
růžový golfový kostýmek (originál Jack Nicklaus) sice na 
panu Nakatovi vypadal poněkud odvážně,sněčím takovým si však pan Nakata 
opravdu nedělal těžkou hlavu. 
 
 
67