Kafka na pobřeží 54- 67
Dopis strčím pod hrnek. Pak vezmu batoh a vyjdu ven z bytu. Klíč
strčím,
tak jak mi to psala, pod rohožku. Uprostřed schodiště
podřimuje černobíle
pruhovaný kocour. Je už asi na lidi zvyklý -jak scházím po schodech, vůbec
se nesnaží vstát. Posadím se vedle a chvilku tu velikou kočku hladím. Skoro
se mi přitom začne stýskat. Kocour přimhouříoči a začne příst. Dlouho tak
sedíme vedle sebe na schodech a těšíme se jeden ze druhého. Nakonec se s
ním rozloučím a vyjdu na ulici. Venku právě
začalo drobounce pršet.
Odhlásil jsem se z laciného hotelu, právě
jsem dal sbohem i Sakuřinu bytu a
dneska večer už opravdu nemám kam jít. Než se setmí, musím bezpodmínečně
sehnat nějakou střechu nad hlavou, pod kterou budu moct přenocovat. Nemám
tušení, kde ji najdu. Ale co tak třeba pro začátek sednout na vlak a zajet
do Kómurova památníku? Až se tam dostanu, zbytek se už třeba nějak vyvrbí.
Jistě
to pochopitelně
nevím. Ale mám takové tušení.
Od té chvíle začne můj osud nabírat opravdu moc divné obrátky.
KAPITOLA 12
19. 10. 1972
"Vážený pane profesore,
jste nejspíš překvapen, že Vám tak nečekaně
píši. Promiňte mi prosím tuto
neomalenost. Mé jméno Vám už nejspíše nebude známo -kdysi před lety jsem
bývala učitelkou na základní škole v městečku ... v Jamanaši. Možná se na
mě
ještě
aspoň
trochu upamatujete, když Vám napíši, že jsem měla na
starosti skupinu dětí, jež během praktických cvičení v přírodě
upadly do
hromadného bezvědomí při nehodě, ke které u nás došlo před koncem války.
Hned po té nehodě
navštívila naše městečko řada vojáků
i pánů
profesorů
z
Tokijské univerzity s Vámi v čele a já tak měla příležitost se s Vámi
několikrát setkat i s Vámi hovořit.
Kdykoliv jsem pak od té doby zahlédla v novinách Vaše slavné jméno, zároveň
s hlubokým obdivem k Vaší záslužné práci se mi vždy vybavily i vzpomínky na
Vás a na rozmluvu, kterou jsme tehdy spolu ve veliké rychlosti vedli.
Přiznávám, že jsem si dovolila také přečíst některá z Vašich děl a pokaždé
jsem byla velmi pohnuta hloubkou Vašeho vhledu do problémů
i velikou šíří
Vašeho rozhledu, které jsem v nich nalezla. Plně
souhlasím s Vaším názorem
na svět jakožto místo pobývání hluboce osamělých lidských individuí, které
spojuje dohromady právě
uvědomění této archetypální osamělosti, a nalézám v
něm hlubokou útěchu. I já sama jsem se během života častokrát přistihla při
podobných úvahách. Ze srdce Vám přeji mnoho úspěchů
v každém dalším bádání.
I po oněch událostech jsem stále pokračovala ve své učitelské práci v
městečku ..., před několika lety se mi však znenadání zhoršilo zdraví
natolik, že jsem musila být dlouhodobě
hospitalizována na poliklinice v
Kófu a na vlastní žádost jsem odešla do důchodu. Přibližně
rok jsem
strávila v opakovaném ústavním i domácím ošetřování a od své
rekonvalescence a propuštění z nemocnice vedu v městečku doučovací kursy
pro školáky základních škol. Mými žáky jsou teď
děti dětí, které jsem kdysi
učila. Nemohu se ubránit povzdechnutí, byť
tolik konvenčnímu, že náš čas
doopravdy plyne jako voda, a dny a měsíce tají jako sníh.
Ta hrozná válka mi vzala milovaného manžela i otce, v bouřlivé době
po
jejím skončení mi rovněž zemřela matka. Během uspěchaných dní manželství
nebylo ani kdy mít děti, a tak jsem se nakonec ocitla na světě
úplně
sama.
Nemohu o sobě
tvrdit, že bych prožila kdovíjak šťastný život, ale mám za
sebou dlouhou dráhu pedagoga, během níž jsem ve třídě
zvládla vychovat řadu
dětí a svým způsobem tak mohla také prožít naplněné dny. Jsem za to osudu
velmi vděčna, protože bez svého učitelského povolání bych život, který jsem
žila, sotva kdy dokázala unést.
Toto vše Vám nyní takto bez obalu píši, neboť
stále ještě
nemohu vypudit z
hlavy onen případ omdlení dětí v horách, jenž se udál na podzim roku 1944.
Od té nehody již minulo více než osmadvacet dlouhých let, já ji však stále
54
vnitřně
prožívám s touž intenzitou, jako by se byla udála teprve včera.
Vzpomínky na ni mne i nadále neopouštějí ani na okamžik. Jsou stále se
mnou, tak jako můj stín. Připravily mi nejednu bezesnou noc a strašívají
mne dokonce i ve snách.
Nemohu než znovu a znovu pociťovat, jak byl můj život tou událostí provždy
poznamenán. Kdykoliv se někde setkám s některým z dětí, které tehdy
postihla (žije jich v městečku ještě
dobrá polovina, a je jim už dosti přes
třicet), musím se stále znovu a znovu ptát, cože to s nimi, i se mnou
samotnou vlastně
udělala. Nehoda jako byla tato na nás nutně
musila
zanechat následky na těle i na duši, cítím, že tomu nemůže být jinak, ač
bohužel nemám ani tuchy, jaké konkrétně
a jakého rozsahu mohou být.
Jak je Vám pane profesore zajisté dobře známo, téměř
vše stran nehody
zůstalo tehdy z vůle armády veřejnosti skryto. Po válce navíc proběhlo
podobně
utajované šetření z iniciativy amerických okupačních vojsk. Mohu-li
být upřímná, připadá mi, že ať
už byla vojska americká nebo japonská,
jejich jednání se v principu téměř
nelišilo. Ani poté, co s koncem americké
okupace ustalo i omezení svobody slova, se o té záležitosti téměř
vůbec
nikde nepsalo. Šlo přece jen o události staré několik let a navíc při nich
nikdo ani nepřišel o život.
Většina lidí proto dnes ani neví, že se něco takového událo. Za války se
dála řada věcí tak hrozných, že o nich nechceme ani slyšet, a miliony lidí
byly nuceny položit své vzácné životy. Nějaké hromadné mdloby dětí ze
základní školy už nikoho nezajímají. Ani u nás se na tu událost už skoro
nikdo nepamatuje. A ti, co pamatují, nevypadají, že by o ní chtěli dvakrát
mluvit. Naše městečko je malé, samotná událost nebyla ani pro účastníky
právě
příjemná a oni sami se nepochybně
snaží na celou věc co možná
zapomenout.
Zapomenuto bylo dnes ostatně
již téměř
všechno. Ta veliká válka, ztracené
životy, které se už nikdy nevrátí, vše je už pouhou vzdálenou minulostí.
Naše srdce žijí shonem každodennosti a většina toho, co je skutečně
důležité, odchází z našeho vědomí jako vyhaslé hvězdy. O tak příliš mnoha
věcech musíme den co den uvažovat, tak příliš mnoho nových poznatků
si
musíme osvojovat. Nové směry, nové znalosti, novou techniku, nová slova...
Současně
ale existují věci, které zapomenuty nebudou, byť
by uplynulo
jakkoli mnoho času a byť
by se dělo cokoliv. Jsou vzpomínky, na které čas
nemá vliv. Existují věci, které si neseme v sobě
jako kameny svorníky,
které završují a drží pohromadě
klenbu pod nimi. Co se onehdy stalo v oněch
lesích je pro mne právě
takovým kamenem.
Bezpochyby už je pozdě
cokoli řešit a Vy si dozajista řeknete, proč
s tím
vším přicházím ještě
teď
po letech. Já Vám však, pane profesore, musím o
tom případu, dokud jsem živa, říci ještě
něco.
Když se to vše stalo, byli jsme ve válce, s veškerou její myšlenkovou
nesvobodou, a některé věci nebylo lze jen tak jednoduše vyslovit. Zvláště
během našeho krátkého setkání, kdy jsem byla obklopena vojenskými kádry, s
atmosférou, ve které se nedalo volně
promluvit. V té době
jsem také ještě
nevěděla zhola nic o Vás ani Vaší práci, a jakožto samotná mladá žena jsem
pochopitelně
také ani dost málo nechtěla před neznámými muži mluvit o tak
důvěrných záležitostech. Některé skutečnosti jsem proto ponechala skryty v
sobě. Jinými slovy, z osobních důvodů
jsem ve své oficiální svědecké
výpovědi vědomě
pozměnila část faktů. Ze strachu a z obav před ostudou jsem
znovu a znovu opakovala ty samé lži, čímž se vyšetřování té podivné nehody
jen více a více zaplétalo a Vy jste si pak asi mohli udělat jen víceméně
pokroucené závěry. A nejspíše nejen mohli, ale také museli. Už velmi dlouho
mi leží na srdci pocit, že Vám v té věci dlužím velkou omluvu.
Právě
proto Vám nyní píši tento sáhodlouhý dopis. Je možné, že Vás jím jen
obtěžuji ve Vaší zaneprázdněnosti. Pokud by tomu tak bylo, považujte jej
prosím jen za bezvýznamné skuhrání ženské na prahu stáří, které není nutno
než přelétnout a zahodit. Jde mi jen o to, abych, dokud ještě
mohu, někomu
dokázala předat pravdivé a úplné vylíčení té události. Z choroby, která mne
prve stihla jsem se dokázala uzdravit, nevím ale, kdy na mne přijde další.
Pokorně
Vás proto v této věci žádám o shovívavost.
55
Noc před tím, než jsme šli s dětmi do hor, se mi zdálo o mém muži. Těsně
před rozedněním. Zjevil se mi tak, jak jej odvedli do války. Byl to velice
živý, velice erotický sen. Občas se vyskytnou sny živé tak, že je obtížné
odlišit je od skutečnosti a tohle byl takový sen.
Několikrát jsme se spolu spojili na skále, rovné jako kuchyňská deska na
krájení. Byla to světle popelavá skála poblíž vrcholku jakési hory. Místa
na ní bylo tak za dvě
rohože tatami, povrch byl kluzký a vlhký. Na obloze
visely mraky a vypadalo to, že se co nevidět spustí prudký liják. Vládlo
bezvětří. Schylovalo se k večeru a ptáci spěchali na hnízdiště. Milovali
jsme se bez jediného slova. Ještě
to nebylo dlouho od svatby, odtrhla nás
od sebe válka a mé tělo po mužovu prudce toužilo.
Pociťovala jsem slovy stěží vyjádřitelnou tělesnou rozkoš. Spojovali jsme
se v mnoha nejrůznějších polohách, ve všech možných úhlech a pocit
vyvrcholení jsem zakusila nesčíslněkrát. Připadalo mi to zvláštní. Byli
jsme totiž oba spíše uzavřené povahy a nikdy jsme příliš nelačnili po
zkoušení mnoha pozic, ani nezažili podobně
prudká vyvrcholení. V tom snu
jsme ale odhodili veškeré zábrany a pářili se dočista jako nějaká zvěř.
Když jsem procitla, bylo všude kolem šero a já se cítila velice divně.Tělo
jsem měla dočista ztěžklé a hluboko v lůně
jsem ještě
cítila přítomnost
mužova pohlaví. Srdce mi bušilo a nemohla jsem popadnout dech. I mé pohlaví
bylo ještě
zvlhlé jako po opravdovém aktu. Cítila jsem to všechno tak živě
a naléhavě, jako by se nejednalo o žádný sen. Stydím se o tom zde
rozepisovat, ale musila jsem se pak sama ukojit. Touha, kterou jsem tehdy
pociťovala, byla příliš silná, a já ji musila nějak utišit.
Sedla jsem potom na kolo, dojela do školy a v čele dětí zamířila na
Owanjamu. Pocity ze soulože jsem na sobě
vnímala ještě
za chůze horskou
stezkou. Se zavřenýma očima jsem zřetelně
cítila mužovu ejakulaci ve své
děloze. Jasně
jsem si uvědomovala jeho semeno, narážející na mou děložní
stěnu. Ze všech sil jsem přitom tiskla jeho záda jako šílená. Kotníky nohou
roztažených do maximální šíře jsem obtáčela kolem mužových stehen. Vedla
jsem děti horskou stezkou vzhůru, ale duchem jako bych byla úplně
mimo.
Vlastně
jsem se ze svého živého snu ještě
vůbec neprobrala.
Právě
když jsme vystoupali nahoru, dorazili do kýženého lesa a všichni se
chystali rozprchnout se na všecky strany za houbami, začala mi zničehonic
perioda. Naprosto mimo předpokládaný termín. Nebylo to totiž ani deset dní,
co mi přestala poslední a já měla menstruace vždy naprosto pravidelné.
Možná, že tuhle nečekanou vyvolalo něco, co spustil ten erotický sen. Na
každý pád to však celé přišlo velmi náhle a já na to nebyla připravená. A
navíc jsme byli právě
v horách.
Řekla jsem dětem, že si uděláme chvilku přestávku, sama pak odešla dozadu
mezi stromy a jako provizorní první pomoci použila ručníčků
tenugui, jež
jsem měla s sebou. Krve ze mne vycházelo tolik, že jsem z toho byla dosti
vyděšená, ale byla jsem rozhodnutá to do návratu do školy nějak vydržet.
Nedokázala jsem se na nic soustředit, natož vymýšlet nějaká opatření. Snad
jsem také měla v hloubi duše pocit viny -nad necudným snem, nad svým
ranním sebeukájením, nad fantasiemi, do kterých jsem se pak pohroužila
přímo uprostřed dětí. Něco takového jsem se vždy snažila co možná potlačit.
Napadlo mne pak nechat děti chvíli sbírat houby, dobu naší praxe v přírodě
co možná zkrátit a sestoupit z hor. Zpátky ve škole se už vždycky najde
řešení. Posadila jsem se a dívala se na děti zabrané do sbírání hub.
Spočetla jsem si je a dávala pozor, aby se žádné nedostalo někam, kde na
něj neuvidím.
Po chvíli jsem však znenadání spatřila, jak jeden z chlapců
cosi nese v
ruce a kráčí směrem ke mně. Byl to hoch, který se jmenoval Nakata. Ano,
přesně
tentýž, který pak ležel takovou dobu v bezvědomí v nemocnici. A to,
co držel v ruce, byly mé ručníčky prosáklé krví. Nasucho jsem polkla.
Nevěřila jsem vlastním očím. Vždyť
jsem je přeci schválně
odnesla a ukryla
pořádně
daleko odtud, kam žádné dítě
nemohlo přijít, a pokud už přece, tedy
je nemohlo jen tak snadno objevit. To bylo přeci samozřejmé. Sotva se najde
56
něco, čeho by se žena více styděla a co by chtěla více utajit před lidskými
zraky. Naprosto jsem netušila, jak to ten kluk mohl nalézt.
Ani jsem nevěděla jak a začala jsem jej, toho Nakatu, bít. Chytnula jsem
jej za rameno a zas a znovu jsem zasypávala jeho obličej pohlavky. Snad
jsem na nějiněco křičela. Byla jsem rozčilená, úplně
bez sebe. Cítila
jsem nesmírný stud a myslím, že jsem byla také trochu v šoku. Bylo to
poprvé, co jsem kdy vztáhla ruku na dítě. Jako bych to už ani nebyla já.
Pak jsem si uvědomila, že mne všechny děti upřeně
pozorují. Některé stály,
některé seděly a dívaly se směrem k nám. Spatřily mne, jak tam stojím
popelavá v tváři, zbitého Nakatu povaleného na zem a ručníčky prosáklé mou
krví. Zůstala jsem chvíli jako opařená. Nikdo se ani nepohnul, nikdo ani
necekl. Dětské obličeje byly absolutně
bez výrazu, jako nějaké bronzové
masky. V lese se rozhostilo hluboké ticho. Bylo slyšet jen pípání ptáků.
Pamatuji si to do detailu ještě
dnes.
Kolik jen pak mohlo uplynout času? Tolik jej zase být nemohlo. Mně
to ale
připadalo jako celá věčnost. Jako bych se v té chvíli ocitla zahnaná na sám
kraj světa. Nakonec jsem ale přišla k sobě. Okolnímu světu se navrátily
barvy. Zakrvácené ručníčky jsem skryla někam dozadu a oběma rukama jsem
začala zvedat Nakatu. Pak jsem ho pevně
stiskla v náručí a prosila jej za
odpuštění. Říkala jsem mu, že je to všechno má vina a ať
mi, jestli může,
promine. I on byl viditelně
v šoku. Pohled měl úplně
prázdný a zdálo se mi,
že vůbec neslyší, co mu říkám. Stále jej objímajíc, obrátila jsem se k
žákůma řekla jim, ať
jen zas sbírají houby. Myslím, že nikdo z nich
nepochopil, co se vlastně
stalo. Všecko to bylo tak podivné, tak příliš
náhlé.
Chvilku jsem tak tiskla Nakatu v náruči jako zkamenělá. Chtělo se mi na
místě
umřít. Nebo prostě
najednou zničehonic zmizet. Ve světě
jen docela
nedaleko od nás zuřila zlá válka a umíraly takové spousty lidí. Přestávala
jsem pomalu chápat, co že je vlastně
ještě
správné a co ne, co je pravda a
co lež. Je to, co mám před očima, ještě
vůbec skutečné? Jsou barvy, které
vidím, opravdové nebo falešné, jsou to, co slyším, skutečné hlasy ptáků
z
větví...? Byla jsem na dně
zoufalství, samotná uprostřed lesů, se
spoustami krve, která mi stále proudila z dělohy. Utápěla jsem se ve
směsici zloby, strachu a studu. Plakala jsem. Bezhlesně, tichoulince jsem
plakala.
A pak začaly děti omdlévat.
Chtěla bych z celého srdce doufat, že pochopíte, že jsem něco takového
opravdu nemohla vyprávět vojákům. Bylo to ve válce a žili jsme v ustavičném
"nasazování masek", které mělo zastřít skutečnost. Také proto jsem si tehdy
dovolila Vám vyprávět celý příběh beze zmínky o své periodě
a o Nakatovi,
jenž vzal do rukou ručníčky prosáklé mou krví a jehož jsem pak zbila. Jak
jsem již psala výše, měla jsem od té doby velké obavy, že jsem tím vším
snad zcela zvrátila Vaše vyšetřování a výzkumy. Tím, že o tom teď
mohu
konečně
nepokrytě
mluvit, se uleví i mně
samotné.
Je to skutečně
velmi zvláštní, ale děti celou příhodu vůbec
nezaregistrovaly. Jako by neviděly žádné zakrvácené ručníčky, ani to, že
jsem Nakatu bila. Prostě
jim o tom v mozku úplně
chyběla informace. Všem.
Osobně
jsem se u každého ještě
v tichosti přesvědčovala krátce po nehodě.
Možná, že už na ně
v době, kdy se to celé dělo, začínala působit davová
sugesce.
Jako učitelka, která mívala Nakatu na starosti, bych Vám o něm ráda napsala
ještě
několik svých dojmů. Nemám vůbec tušení, co s ním od té události
bylo. Po válce jsem pak slyšela od důstojníka americké armády, jenž mne
vyslýchal, že prý byl odvezen do tokijské vojenské nemocnice, kde proležel
poměrně
dlouhou dobu v bezvědomí, ze kterého se konečně
po jisté době
dokázal vzpamatovat. Další podrobnosti mi ovšem už důstojník nesvěřil. O
těch ale, domnívám se, bude určitě
více známo Vám, pane profesore.
57
Jak jistě
velice dobře víte, byl Nakata jedním z pěti evakuovaných dětí v
naší třídě, nejlépe z nich prospíval a byl také opravdu chytrý. Byl i hezký
a chodil dobře oblékaný. Byl ale velice tiché povahy a do ničeho se
nepletl. Jaktěživ se například nestalo, že by se byl při vyučování sám od
sebe přihlásil. Byl-li ovšem vyvolán, odpovídal vždy správně
a pokud se jej
kdo dotázal na jeho názory, ukázalo se, že jsou logické a ucelené. V
kterémkoli z předmětů
vždy pochopil vysvětlovanou látku hned napoprvé.
Takové dítě
se zpravidla najde jedno ve třídě. Pilně
se učí, i když jej
nikdo nekontroluje, dostane se na výbornou školu, a svou pozici ve
společnosti si dokáže najít, i když už má školy za sebou. Je prostě
talentované už od narození.
Jako učitelce mi ovšem ten hoch dělával v některých ohledech těžkou hlavu.
Zdával se mi totiž chvílemi takový rezignovaný. Ať
už mělpřed sebou
jakkoli náročnou úlohu, neměl po jejím zdárném vyřešení ze svého úspěchu
téměř
žádnou radost. Nevěděl, co to je supět námahou, neznal bolest marných
pokusů
na cestě
k cíli. Nikdy nevzdychal, ani se nesmál. Jako by prostě
jen
dělal, co bylo třeba, jen vykonával úkoly, které mu život přinášel. Jako
tovární dělník, který má v ruce klíč
a jeden za druhým utahuje předepsané
šrouby dílů, které k němu přináší běžící pás.
Soudila jsem, že to mohlo být způsobeno jeho rodinným prostředím. Jistě,s
jeho rodiči v Tokiu jsem se nikdy přímo nesetkala a mohu se tedy jen a
pouze domýšlet. Během svého pedagogického působení jsem se nicméně
měla
možnost několikrát setkat s podobnými případy. Nadaným dětem se občas
stává, že na ně
dospělí kladou stále větší a větší nároky, které musejí
zvládat. Nezřídka to pak má za následek, že se cítí tak zavaleny množstvím
úkolů, jež je třeba řešit, že se tím jejich svěží cítění a radost z
úspěchu, které by přece jako děti měly docela samozřejmě
mít, postupně
dočista vytratí. Děti žijící v podobném prostředí se nakonec uzavřou do
sebe a naučí se svoje přirozené city skrývat a tajit. Znovu pak takovou
uzavřenou dětskou duši otevřít stojí velikou spoustu času i úsilí. Dětská
mysl je tvárná a lze ji ohýbat do všech stran. Co se však v ní takto jednou
upevnilo, dá se jen těžko vracet zpět. V mnoha případech to už dokonce
nejde vůbec. Něco podobného ovšem Vám, pane profesore, jakožto odborníkovi
nemusím jistě
vysvětlovat.
Ale nešlo jen o to. Jasně
jsem v tom všem cítila i jakýsi stín násilí v
pozadí. Z jistých jeho gest a chování bylo opakovaně
cítit známky strachu.
Jako by ten chlapec byl dlouhou dobu vystaven nějakému násilí a toto byla
jeho bezděčná reakce. O tom, jaké to asi muselo být násilí, jsem se mohla
nejvýš dohadovat. On se dovedl dobře ovládat a svůj "strach" před námi
chytře skrýval. Nedovedl už ale před námi zakrýt, jak pokaždé celý sotva
znatelně
ztuhnul, jakmile jej něco rozrušilo. Osobně
se domnívám, že se
dost možná setkával s násilím doma. Něco takového většinou poznáte,
stýkáte-li se s dětmi den co den.
V takových venkovských domácnostech se nikdy nejednalo v rukavičkách. Téměř
všichni rodiče u nás jsou rolníci kteří se protloukají, jak se dá. Od rána
do večera dřou na polích, k tomu se přidává alkohol, a když se pak
rozhněvají, bývá ruka rychlejší úst. To není vůbec žádné tajemství. Pokud
jde o děti, ty jsou na to povětšině
zvyklé a proto to na nich nezanechává
následky. Tatínek toho hocha, Nakaty byl ale univezitním profesorem. Také
jeho maminka, alespoň
pokud mohu soudit z dopisů, jenž mi ráčila posílat,
byla velmi kultivovaná dáma. Krátce: šlo o velkoměstskou honoraci. Pokud by
už v takové rodině
došlo k násilnostem, zcela určitě
by se bylo muselo
jednat o poněkud jiné násilí, než jaké dnes a denně
doma zažívají venkovské
děti. Nepochybně
by muselo jít o mnohem komplikovanější, mnohem skrytější
formu násilí. O násilí, jenž je s to způsobit, že se dítě
uzavře do sebe.
Tím víc mne proto mrzí, tím víc lituji, že jsem tehdy v horách udělala tak
hroznou věc a jednala s tím chlapcem, byť
ne úmyslně, právě
násilně.
Nemohla jsem udělat už nic horšího. Díky hromadné evakuaci se napůlz
donucení ocitl daleko od domova, v neznámém prostředí, a také proto se
pomalu chystal, že mi začne důvěřovat.
58
Tím, že jsem na něj vztáhla ruku, jsem nejspíše nenapravitelně
poškodila
jakýsi vnitřní prostor, který v sobě
ten hoch měl. Velmi jsem toužila tuto
chybu časem nějak napravit, ale další okolnosti mi bohužel nedopřály tento
úmysl uskutečnit. Nakata byl stále ještě
v bezvědomí odvezen do nemocnice v
Tokiu a já jej už nikdy neviděla. Stále mi to leží na srdci jako balvan.
Dosud si pamatuji jak se na mne díval, když jsem jej bila. Jasně
mám před
očima jeho obličej, tolik plný nezměrné hrůzy a zoufalství.
Vím, napsala jsem Vám toho už víc než dost, přesto mi dovolte zmínit ještě
jednu, poslední věc. Když koncem války padl na Filipínách můj manžel,
nebyla jsem tím tolik zasažena. Cítila jsem tehdy jen naprostou
bezbrannost. Ne zoufalství, ani hněv. Neuronila jsem jedinou slzu. Bylo to
proto, že mi bylo už dopředu jasné, že nejspíš položí svůj mladý život na
nějakém bojišti. Od chvíle, co se mi rok předtím zdál sen o divokém
milování s ním, co mi začala nepředvídaná perioda, co jsme vystoupali do
hor, kde jsem pak v rozrušení ztloukla toho chlapce Nakatu a co děti upadly
do záhadného bezvědomí, jsem to považovala za předem danou věc, za
skutečnost. Oznámení mužovy smrti pro mne bylo již pouhým potvrzením. Část
mé duše pořád zůstává v těch lesích. Tam, kde jsem završila míru svého
života
Dovolte, pane profesore, abych Vám na závěr dopisu popřála mnoho úspěchů
do
Vašich dalších výzkumů. Dávejte na sebe prosím pozor.
Vaše
KAPITOLA 13
Když krátce po poledni jím oběd a dívám se přitom do zahrady, přijde pan
Óšima a posadí se vedle mě. Dnes tu kromě
mě
žádní jiní čtenáři nejsou.
Obědvám jako vždycky nejlevnější bentó, které vedou v prodejně
na nádraží.
Sem tam prohodíme pár slov. Pan Óšima mi nabídne polovinu sendviče, co má
sám k jídlu. Říká, že ho dnes kvůli mě
připravil schválně
víc.
"Nerad bych se tě
dotknul, ale jak tě
tak pozoruju, zdá se mi, že moc dobře
nejíš."
"Já si zmenšuju žaludek," vysvětluju.
"Schválně?"
Kývám.
"A to z nějakých úsporných důvodů?"
Znovu kývám.
"No, nechci ti do toho moc mluvit, ale řekl bych, že tobě
určitě
chuť
k
jídlu nechybí. Takže by ses měl dosyta najíst, kdykoliv to jen trochu jde.
Jsi právě
v období, kdy potřebuješ pořádnou stravu. Ve všech smyslech toho
slova. "
Ten sendvič, co mi nabízí, vypadá vážně
lákavě. Poděkuju a vezmu si. Uzený
losos a řeřicha a listy salátu v měkkém bílém chlebu. Chleba má křupavou
kůrku. Křen a máslo.
"To jste dělal vy sám, pane Óšimo?"
"No, nikdo jiný to za mě
neudělá," odpovídá on.
Nalije si z konvice černou kávu a napije se. Já si otevřu krabici mléka,
kterou jsem si přinesl s sebou.
"Co to tu vlastně
pořád tak usilovně
studuješ?"
"Teď
zrovna Sósekiho sebrané spisy," odpovídám. "Pořád ještě
zbývá pár děl,
co jsem od nějvůbec nečetl, takže bych to teď
chtěl napravit."
"Takže tobě
se Sóseki líbí tak, že ho chceš přečíst úplně
celého,"
konstatuje pan Óšima.
Kývám.
Z hrnku, co pan Óšima drží v ruce, stoupá bílá pára. Obloha je pořád ještě
temná jako noc, ale déšť
alespoň
pro tuhle chvíli ustal.
"A co už jsi stačil přečíst za tu dobu co sem chodíš?"
"Teď
právě
Vlčí mák a předtím Havíře.
59
"Tak Havíře?" opakuje pan Óšima, jako by se snažil vybavit si nějakou už
dost vybledlou vzpomínku. "To bylo o tom studentovi z Tokia, co se nějakou
náhodou dostane k práci v dole a po hrozných zkušenostech, co tam nadělá
mezi horníky, se zase vrátí do světa venku, ne? Kdysi dávno jsem tu novelu
četl. Obsahem vůbec nevypadá na Sósekiho dílo, i styl je dost drsný. Obecně
se považuje za jednu z nejhorších Sósekiho věcí vůbec. Co se ti na ní
líbí?"
Pokouším se svoje pocity z té knihy, dosud vágní a neurčité, formulovat do
přesných slov. Na něco takového ovšem potřebuju k ruce Kluka, co se mu říká
Vrána. Už ho tu máme, zničehonic se objevil a doširoka roztahuje křídla, má
pro mě
slova, která potřebuju. Mluvím.
"Protagonistou té knihy je synek z bohaté rodiny, který prožije neúspěšný
milostný románek, následně
se mu všechno zprotiví a on odejde z domu. Jak
se tak toulá bez cíle, potká divného člověka, který ho přemluví, aby se
stal havířem. On se s ním chvíli jen tak potuluje a pak se dá najmout na
práci v měďných dolech v Ašio. Zahrabe se hluboko pod zem a zažije věci,
nad kterými zůstává rozum stát. Rozmazlený naivka se tak naráz octne na
samém dně
společnosti."
Napiju se mléka a hledám další slova. Než se s nimi Kluk co se mu říká
Vrána vrátí, chvíli to trvá. Pan Óšima ale trpělivěčeká.
"Tomu člověku jde o holé přežití. Pak se odtamtud nějak dostane, a vrátí se
ke starému životu na povrchu. My se ale vůbec nedozvíme, jestli si
protagonista ze svých zkušeností vzal nějaké ponaučení, jestli se napravil,
jestli začal víc přemýšlet o životě, nebo pochybovat o stavu společnosti.
Nepíše se tam nic o tom, jestli jako člověknějak vyzrál, nebo ne. Po
dočtení jsem tu knihu odložil s podivným pocitem. Ptal jsem se sám sebe, co
tím vším vlastně
chtěl autor říct. Jenže, kupodivu právě
tohle, právě
nezodpovězená otázka "co tím vlastně
chtěl básník říci" mi zvláštně
silně
uvízla v mysli. Líp vám to asi už nevysvětlím."
"Ty chceš vlastněříct, že se Havíř
strukturou naprosto liší od takzvaných
moderních výchovných románů, jako je třeba Sanširó?"
Kývám. "Jo. Nevím, jestli jsem vás pochopil úplně
správně, ale řekl bych,
že to tak asi je. Sanširó v průběhu vyprávění zraje. Naráží na zdi, upřímně
o tom přemýšlí a snaží se to všecko nějak překonat. Aspoň
myslím. Jenže
protagonista "Havíře" je úplně
jiný. Co se před ním odehrává, to on jen
pozoruje a pozoruje, a bere to tak, jak to je. Jistěže se občas v náznacích
dozvíme, co si myslí, ale to nikdy nejsou moc hluboké úvahy. Spíš se pořád
jen trápí tou svou nešťastnou láskou. A minimálně
navenek to vypadá, že
vychází z díry na povrch naprosto nezměněný. Pro něj celá ta záležitost
téměř
vůbec nepředstavuje něco, co si měl sám zvážit, nebo co si vybral. On
je, no, hrozně
pasivní. Jenže já si myslím, že to člověk nemá tak
jednoduché, že by si nemohl volit pomocí vlastních schopností."
"Takže by ses třeba sám mohl k protagonistovi Havířepřirovnat?"
Vrtím hlavou. "To ne. To mě
ani nenapadlo."
"Člověk ale má vždycky něco, čeho se drží," povídá pan Óšima. "Jinak to
prostě
nejde. To platí i pro tebe, i když o tom třeba sám nevíš. Jak řekl
Goethe, veškeré stvoření je metafora."
Zkusím se nad tím zamyslet.
Pan Óšima si lokne z hrnku kávy a pokračuje. "Tvůj názor na Sósekiho Havíře
je ale každopádně
moc zajímavý. Zvlášť
když ho člověk slyší od někoho, kdo
opravdu utekl z domu. To je pak všechno ještě
mnohem přesvědčivější. Skoro
mám chuť
si tu věcpřečíst ještě
jednou."
Dojím sendvič, který mi pan Óšima připravil. Krabici od mléka zmačkám a
zahodím do koše na odpadky.
"Pane Óšimo, já mám takový problém a nemůžu se o něm poradit s nikým jiným
než s vámi," vypálím naráz od boku.
On jen rozpřáhne obě
ruce, jako by říkal: "Tak sem s ním".
"Když to všecko zkrátím, jak to nejvíc jde: nemám dnes večer kde přespat.
Spacák mám. Takže nepotřebuju ani futon ani postel. Stačí mi střecha nad
hlavou. Kdekoliv. Nevíte tu někde v okolí o něčem?"
"Jak tak hádám, hotely a rjokany můžeme z výběru rovnou vyloučit, co?"
60
Kývám. "To jsou ty úsporné důvody. A pak se taky co nejmíň
chci ukazovat
lidem na očích."
"A už nejmíň
ze všeho policistům z oddělení pro mladistvé, že?"
"Možná."
Pan Óšima se na chvilku zamyslí. "Tak můžeš přespávat třeba tady," říká.
"Tady v knihovně?"
"Jo. Střecha nad hlavou by tu byla, dokonce jsou tu i volné pokoje. A v
noci sem nikdo nechodí."
"A to by něco takového prošlo?"
"Samozřejmě
by se to muselo trochu zaonačit. Ale možné by to bylo. Nebo by
to aspoň
nebylo úplně
nemožné. Myslím, že bych v tom směru mohl něco
podniknout."
"Tím myslíte..."
"Čteš kvalitní knihy, dovedeš uvažovat vlastní hlavou. Nevšiml jsem si, že
bys byl nějak nemocný, jsi i samostatný. Vedeš pravidelnou životosprávu, a
když na to přijde, dovedeš se i uskrovnit v jídle. Zkusím vyjednat se
slečnou Saeki, jestli by ses nemohl stát mým pomocníkem a bydlet v některé
volné místnosti."
"Já vašim pomocníkem?"
"Nešlo by o nic složitého. Nanejvýš tak pomáhat s otvíráním a zavíráním
knihovny. Na velký úklid chodí v domluvené termíny profesionální služba a
počítače má na starosti odborný správce sítě. Nic moc jiného tu na práci
ani není, takže by sis pak mohl číst, jak by se ti zachtělo. Kulantní
nabídka, ne?" podívá se po mně
pan Óšima.
"To tedy ano, ale..." Co vlastně
chci říct? Sám nevím.
"Ale mě
se zdá, že tohle přece slečna Saeki nemůže v životě
povolit? Vždyť
je mi teprve patnáct, nikdo mě
nezná a utekl jsem z domova."
"Slečna Saeki, víš... no, jak bych ti to řekl," začne pan Óšima. Divně
ale
váhá a hledá slova. "Je prostě
taková neobvyklá."
"Neobvyklá?"
"No, jednoduše řečeno, ona neposuzuje věci podle běžných standardů."
Kývám. Jenže tomu stejně
vůbec nerozumím. Neposuzuje věci podle běžných
standardů?
"To jako že je zvláštní člověk?"
Pan Óšima vrtí hlavou. "Nene, tak jsem to nemyslel. Zvláštní člověk bych
byl spíš já. Ona se prostě
jenom nenechává svazovat rozumem."
Vůbec mi není jasné, jaký v tom je rozdíl, když je někdo neobvyklý a když
je zvláštní. Ale mám tak dojem, že se už radši nebudu na nic ptát. Alespoň
ne teď.
Pan Óšima se na chvilku odmlčí. Pak řekne: "Na každý pád by asi nebylo
úplně
vhodné, kdybys tu začal zničehonic nocovat už odedneška. Takže tě
pro
začátek zavezu jinam. Dva tři dny si tam pobudeš, než to tady vyjednám.
Doufám, že ti to nebude vadit. Je to odsud trochu z ruky."
Říkám, že mi to nevadí.
"Knihovna zavírá v pět," pokračuje pan Óšima. "Pak se ještě
trochu uklízí a
vyjet bychom odsud mohli tak v půl šesté. Naložím tě
do auta a odvezu až na
místo. Nikdo tam teď
není. A střechu to má."
"Děkuju."
"Děkování si nechej, dokud tam nebudeme. Ono to totiž stejně
je trochu jiné
místo, než si ty asi představuješ."
Vrátím se do studovny a dál si čtu "Vlčí mák". Nikdy jsem nebyl žádný
rychlý čtenář. S každým řádkem si dávám pěkně
na čas. Pěkně
si text užívám.
Co si užít nemůžu, to ani nedočtu do konce. Krátce před pátou už mám román
přečtený. Vrátím ho do regálu, posadím se na sofa, zavřuoči a jen tak si
vybavuju minulou noc. Sakuru. Její pokoj. Všecko, co se mnou dělala. Co
může, se mění a plyne kupředu jako o závod.
Vpůl šesté jdu čekat do předsíně, dokud se neobjeví pan Óšima. Obejdeme
spolu budovu až k parkovišti vzadu a tam mě
usadí na sedadlo spolujezdce do
zeleného sporťáku. Mazda Roadster. Skládací střecha je zvednutá. Kabriolet
61
je to tedy elegantní, ale má jen dvě
sedadla a kufr skoro žádný. Můj batoh
se tam nedá strčit a musíme ho uvázat provazem na rošt.
"Čeká nás dlouhá jízda, tak se ještě
cestou stavíme někde na večeři,"
povídá pan Óšima. Pak otočí klíčkem zapalování a nastartuje.
"Kam až pojedeme?"
"Do Kóči," odpoví mi. "Už jsi tam někdy byl?"
Zavrtím hlavou. "Je to daleko?"
"Až na místo možná tak dvě
hodiny. Přes hory a pak dolů
na jih."
"A vám nevadí jet takovou dálku?"
"Ani trochu. Vede tam přímá silnice, ještě
se nesetmělo a nádrž mám plnou
po okraj."
Projedeme večerně
se šeřícím městem a najedeme nejdřív na dálnici směrem na
západ. Suverénně
střídá pruhy a proplétá se mezi auty. Dlaní levé ruky
obratněřadí. Jde mu to úplně
hladce. Zvuku motoru se přitom vždycky
malinko změní. Hodí tam rychlost, sešlápne plyn k podlaze a rázem uháníme
přes 140 v hodině.
"Motor je upravený. Perfektní akcelerace. Docela jiná než u normálního
roadsteru. Vyznáš se v autech?"
Vrtím hlavou. Nevím o nich absolutně
nic.
"Vy řídíte rád, pane Óšimo?"
"Doktor mi zakázal dělat nebezpečné sporty. Tak místo toho řídím auto.
Kompenzační chování."
"Vy jste nějak nemocný?"
"To by bylo na dlouho. Jednoduše řečeno, mám jeden druh hemofilie," říká
pan Óšima jakoby nic. "Víš, co to je, ne?"
"Zhruba jo," odpovím. Brali jsme to v biologii. "Že se nezastavuje
krvácení. Vlivem dědičnosti se nesráží krev."
"Přesně
tak. Hemofilie má navíc spoustu druhů
a já mám poměrně
vzácný typ.
Nemám tak těžkou formu, ale stejně
si musím dávat dobrý pozor, abych se
nezranil. Jak jednou začnu krvácet, musím okamžitě
do nemocnice. Navíc, jak
sám určitě
dobře víš, s krevními zásobami z normálních nemocnic je spousta
problémů. A já nějakou nákazu AIDSem a pomalý rozpad prostě
nemám na
programu. Takže mám ve městě, co se krve týká, speciální konexi. Ze všech
těchhle důvodů
taky ani necestuju. Krom toho, že pravidelně
dojíždím do
fakultní nemocnice v Hirošimě, nevytáhnu skoro paty ven. Ani mi to moc
nevadí, sport a cestování mi zas až tak neschází. Horší je to s vařením.
Dost mě
mrzí, že nemůžu vzít do ruky nůžapřipravovat jídlo jak se patří."
"Ale řízení je přece taky docela rizikový sport, ne?" zeptám se.
"To je jiný druh rizika. Když sedím v autě, jedu vždycky co možná největší
rychlostí. Pokud ve velké rychlosti způsobíš nehodu, rozhodně
to neskončí
jen nějakým říznutím do prstu. A při ztrátách velkého množství krve už není
v ohrožení na životě
mezi hemofilikem a zdravým člověkem až tak velký
rozdíl. Je to rovná šance. Takže kdyby něco, můžu si klidně
umřít bez
přemýšlení o nějaké srážlivosti a podobných nepříjemnostech."
"Aha."
"Žádný strach," zasměje se pan Óšima. "Já tak snadno nehody nemívám. V
tomhle ohledu jsem hodně
opatrný a dávám si pozor. Auto je perfektně
seřízené. A navíc, až to přijde, chci umřít sám a v klidu."
"Vy nějaké zatahování cizích lidí do vlastní smrti prostě
nemáte na
programu."
"Přesně
tak."
V resturaci na dálničním odpočívadle si dáme večeři. Já kuře a salát, on
plody moře na kari a salát. Jídlo, které zasytí hladové břicho. Účet platí
on. Pak zas nasedneme do auta. Kolem už je úplná tma. Když šlápne na plyn,
ručička otáčkoměru jen tak vyletí nahoru.
"Nebude ti vadit, když pustím hudbu?" ptá se pan Óšima.
Říkám, že ne.
Stiskne PLAY knoflík CD přehrávače. Rozezní se klasická klavírní hudba.
Chvíli poslouchám a tipuju. Beethoven to není, Schuman taky ne. Co do
období to bude tak někde uprostřed.
62
"Schubert?" zeptám se.
"Přesně
ten," povídá on. A pak, s oběma rukama na volantu v poloze 10 hodin
10 minut, se na mě
na okamžik zadívá. "Ty máš rád Schubertovu hudbu?"
Odpovídám, že ani ne.
Pan Óšima přikývne. "Já si Schubertovy klavírní sonáty často pouštím při
řízení. Pěkně
nahlas. Víš proč?"
"To vážně
nevím," říkám já.
"Protože zahrát dokonale Schubertovu klavírní sonátu je jedna z
nejobtížnějších věcí na světě. Zvlášť
tuhle sonátu D dur. Pekelně
těžký
kousek. Jsou pianisté, kteří ti jakž takž bravurně
zahrají výběr jedné dvou
samostatných vět z té skladby. Ale zahrát všechny čtyřivěty tak, abys při
pozorném poslechu neztratil pocit jednoty, to, co já vím, zatím nedokázal
nikdo. Pokoušelo se o to už pěkných pár slavných pianistů, ale všechny
jejich přednesy měly zřetelné vady na kráse. U žádného si neřekneš: To je
ono! A víš proč?"
"Nemám tušení," říkám já.
"Protože už sama ta skladba je nedokonalá. Sám Robert Schumann, jinak velký
znalec Schubertovy klavírní hudby, tuhle sonátu označil za "rajskou nudu".
"Když je ale ta skladba, jak říkáte, nedokonalá, proč
se o ní tedy už
pokoušely ty spousty pianistů?"
"Dobrá otázka," řekne pan Óšima. A pak na chvilku zmlkne. Do ticha se line
hudba. "Opravdu přesnou odpověď
sám neznám. Jedno ti ale říct můžu. A to,
že díla, která v sobě
mají nedokonalost jistého druhu, dokážou lidi
uchvátit právě
tím, že jsou nedokonalá -tedy alespoň
lidi jistého druhu.
Tebe třeba takhle uchvátil Havíř
od Sósekiho. Má v sobě
totiž něco, co
dokonalým dílům, jako je třeba Kokoro nebo Sanširó, schází. Ty sis tu knihu
pro sebe objevil. Nebo by možná bylo lepší říct, že si ta kniha objevila
tebe. Stejné je to se Schubertovou Sonátou D dur. Rozechvěje ti srdce tak,
jak to žádná jiná skladba nedokáže."
"Takže," pokračuju já, "když se tedy vrátíme k původní otázce -proč
tedy
vy osobně
posloucháte Schubertovy sonáty? A zvlášť
při řízení auta?"
"Zahrát Schubertovy sonáty, a zvlášť
sonátu D dur, popořadě
tak jak leží a
běží, není žádné umění. Jak už poukázal Schumann, je moc pastorální a taky
dlouhá, a technicky naprosto primitivní. Pokud něco takového prostě
jen
zahraješ tak, jak je to napsané, výsledkem bude vysušená, zatuchlá
starožitnost. Takže si pianista musí vymýšlet různé finty. Trochu si s tím
pohrát. Třeba teď, slyšíš, jak zdůraznil členění? Nebo tam hodí rubato.
Přidá na tempu. Zahraje to víc živě. Jinak by se mu to sesypalo. Musí to
celé ale zároveň
dělat hrozně
opatrně, protože když to překombinuje, zničí
skladbu. Už to nebude Schubert. Pianisté, kteří si s touhle sonátou D dur
začnou, se všichni bez výjimky ocitnou v takové pasti."
Zaposlouchá se do hudby. Pobrukuje si melodii. Pak pokračuje:
"A proto při řízení tak rád poslouchám Schuberta. Jak už jsem říkal,
provedení je skoro vždycky v některém směru nedokonalé. Kvalitní, hutná
nedokonalost ale lidi vzrušuje, probouzí jejich pozornost. Kdybych řídil za
nějaké přesně
nalinkované, dokonale napsané a interpretované hudby, asi
bych za chvíli dobrovolně
zavřel očia čekal, až to budu mít za sebou. Ale
já si pouštím Sonátu D dur a slyším, jak omezené je ve skutečnosti lidské
snažení. Poznávám, že svého druhu dokonalost se nedá ztvárnit jinak, než
jako nikdy neuzavřený soubor nedokonalostí. A v tom je útěcha. Rozumíš, co
tím chci říct?"
"Tak zhruba jo."
"Pardon," omlouvá se pan Óšima. "Jak se jednou zaberu do těchhle řečí,
vůbec nevím, kdy přestat."
"Těch nedokonalostí, o kterých mluvíte, je ale přece spousta druhů? A navíc
různě
intenzivních?" navrhuju já.
"Samozřejmě."
"Koho teda vy osobně
považujete, aspoň
v relativním smyslu, za nejlepšího
interpreta Sonáty D dur, kterého jste kdy slyšel?"
"To je dost náročná otázka," říká pan Óšima.
63
Na chvilku se nad tím zamyslí. Podřadí a vjede do předjížděcího pruhu,
rychle předjede velikánský mrazírenský kamión nějaké dopravní společnosti,
pak zase přeřadí a vrátí se do vnitřního pruhu.
"Nechci tě
nijak děsit, ale zelený roadster je na noční dálnici jedno z
nejhůř
viditelných aut vůbec. Je nízký a zelená barva se ve tmě
ztratí.
Obzvlášť
špatně
je vidět z kamiónů
s návěsem. Když člověk nedává opravdu
dobře pozor, je to strašně
nebezpečné. Zvlášť
v tunelech. Všechny sportovní
vozy by správně
měly být červené. To je mnohem nápadnější. Proto je taky
tolik červených Ferrari," vysvětluje. "Jenže já mám radši zelenou. I když
je třeba nebezpečná. Zelená, to je barva lesů. Červená je krev."
Podívá se na hodinky. Pak si zase začne pobrukovat do hudby.
"Když to vezmeme obecně, mají nejucelenější přednes snad Brendel a
Ashkenazy. Já osobně
je ale zas tak rád nemám. Nechytá mě
to za srdce.
Schubertova hudba, to je podle mě
takový útok na zaběhnutý řád věcí. Což je
přesně
podstatou romantismu a v tom smyslu je Schubertova hudba přímo
výkvět romantismu."
Na chvíli se do té Schubertovy sonáty zaposlouchám.
"Tak co, nuda, viď?"
"Dost," připustím upřímně.
"Pochopit Schuberta chce dlouhý tréning. Taky se mi zdál nudný, když jsem
ho slyšel poprvé. To je pro někoho ve tvém věku naprosto normální. Jenže
víš, teď
už jsem pochopil jednu věc. Na tomhle světě
lidi nejdřív ze všeho
omrzí právě
to, co není nudné. Co se naopak neomrzí, jsou většinou právě
nudné věci. Tak je to. A dejme tomu, že mám v životě
kdy, abych se nudil,
ale naprosto nemám čas na nějakou omrzelost. Což ale většina lidí skoro
nerozlišuje."
"Vy jste o sobě
dneska říkal, pane Óšimo, že jste zvláštní člověk. Tím jste
myslel tu svoji hemofilii?"
"Tu taky," povídá pan Óšima. Pak se na mě
zadívá a usměje se. Má ten úsměv
v sobě
něco až ďábelského. "Tu taky. Ale nejen ji."
Když dozní Schubertova rajsky dlouhá sonáta, už si další hudbu nepustíme.
Odmlčíme se a ponoříme do ticha, spřádaného neúnavně
z našich nesouvislých
úvah. Nepřítomně
pozoruju dálniční návěstidla, která se jedno po druhém
objevují a zase mizí. Když na křižovatce zahneme k jihu, začne silnice
stoupat do hor a jeden za druhým přicházejí dlouhé tunely. Pan Óšima se
soustředí na předjíždění. Silnice je plná pomalých velkých aut, která
většinou necháme daleko za sebou. Když takové obry míjíme, hjuuúúúú, zahučí
nám pokaždé do uší pořádná vlna proudícího vzduchu. Zní to, jako by někdo
nebo něco vypouštělo duši. Ohlížím se občas dozadu, abych se ujistil, že
batoh ještě
drží.
"Místo, kam teď
máme namířeno, leží hluboko v horách a nečeká tě
tam žádný
luxus. Dost možná, že tam budeš celou dobu úplně
sám. Není tam ani rádio,
ani televize, ani telefon," říká pan Óšima. "Nebude ti to vadit?"
Říkám, že nebude.
"Ty už jsi na samotu zvyklý, co?"
Kývám.
"Nezapomeň
ale, že i samoty je víc druhů. Možná, že jsou mezi nimi i takové
druhy, jaké si ani neumíš představit."
"Jako třeba?"
Pan Óšima si prstem posune můstek brýlí. "To se nedá dopředu říct. Liší se
podle toho, jaký jsi ty sám."
Sjedeme z dálnice na obyčejnou okresní silnici. Kousek za sjezdem jsou u
cesty nějaké domy a mezi nimi i malý supermarket. Pan Óšima u něj zastaví a
nakoupí tolik tašek potravin, že je málem sám nepobere. Zelenina a ovoce,
sušenky, mléko a minerálky, konzervy, pečivo, hotové jídlo zatavené v
sáčcích, čili samé potraviny, které se skoro nemusí vařit a dají se jíst
bez velkých příprav. Zase to zaplatí sám. Když začnu vytahovat peníze,
mlčky zavrtí hlavou.
Zas nasedneme do auta a jede se dál. Sedím na sedadle spolujezdce, obložený
taškami, které se už nedaly dát do kufru. Projedeme obcí a silnice se
64
ponoří do naprosté tmy. Nemíjíme už jediný dům, jediné auto, a silnice se
zúží tak, že jet proti nám nějaké, měli bychom co dělat, abychom se mu
vůbec vyhnuli. Pan Óšima ale stále svítí dálkovými reflektory a téměř
nesnižuje rychlost. Má teď
plno práce s plynem a brzdou, řadicí páka kmitá
mezi dvojkou a trojkou. Obličej má pan Óšima úplně
bez výrazu. Je naprosto
soustředěný na řízení. Rty má sevřené, oči upřené do jediného bodu někde
vepředu ve tmě. Pravou ruku má na volantu, levou na krátké řadicí páce.
Nakonec se vlevo od cesty objeví pořádný skalní sráz. Vypadá to, že někde
dole pod ním teče horská bystřina. Zatáčky jsou pořádně
ostré, povrch
vozovky nejistý. Zadek auta podkluzuje a dělá pořádný rambajz. Zakazuju si
ale myslet na nebezpečí. Způsobit právě
tady nějakou dopravní nehodu nemá
pan Óšima doufejme v plánu.
Ručičky hodinek ukazují k deváté. Když pootevřu okno, vlije se dovnitř
studený vzduch. Také zvuk se tu nese docela jinak. Jsme hluboko v horách a
míříme ještě
hloub. Silnice se konečně
vymotá ze srázů
(trochu se mi tím
uleví) a zamíří do lesa. Jako kouzlem se kolem nás naráz tyčí vysoké
stromy. Světlo reflektorů
jeden po druhém olizuje tlusté kmeny. Silnice už
dávno není asfaltovaná, zpod kol odletuje štěrk a kamínky ťukají o
karosérii. Kola na rozbité cestě
tancují jako opřekot. Hvězdy ani měsíc
nevidím. Na přední sklo občas zabubnuje drobný déšť.
"Jezdíte sem často?" zkusím se zeptat.
"Teď
už moc ne. Kvůli práci a tak. Můj starší bratr sem občas zajede a
přenocuje tu. On je surfař
a bydlí v Kóči u moře. Má tam obchůdek se
surfařrským zbožím a vyrábí prkna. Surfuješ?"
Přiznám, že jsem to ještě
nikdy nezkoušel.
"Jestli bude příležitost, bratr tě
to může naučit. Umí surfovat opravdu
dobře," pokračuje pan Óšima. "Jestli se s ním někdy setkáš, možná tě
překvapí, jak jsme každý úplně
jiný. On je vysoký a moc toho nenamluví. Je
to spíš bručoun, je opálený, má rád pivo a na poslech nerozpozná Schuberta
od Wagnera. Ale mám ho moc rád."
Pokračujeme pořád dál lesní cestou, několikrát ještě
jedeme hustým lesem a
pak už jsme u cíle. Pan Óšima zastaví auto, ani nevypne motor, a jde k
nějaké bráně
z drátěného pletiva, kterou odemkne a otevře dokořán. Zase
nastoupí a jedeme ještě
kousek po kroutící se rozbité cestě. Za chviličku
auto vyjede na malou mýtinu, na které cesta končí. Pan Óšima zastaví a
ještě
za volantem si oddechne a oběma rukama přihladí vlasy z čela dozadu,
pak otočí klíčkem a vypne motor. Zatáhne ruční brzdu.
Jakmile motor ztichne, rozhostí se tíživé ticho. Do toho ticha je slyšet
jen šelest chladicího větráku, který se otáčí, aby k horkému motoru vpustil
trochu vzduchu zvenku. Z kapoty stoupá pára. Slyším, jak někde velice
blízko tiše teče voda, nejspíš nějaký potok. Někde vysoko nad našimi
hlavami občas přízračně
zavyje vítr. Otevřu dveře auta a vylezu ven. Vzduch
je tu už docela studený Vytahuju zip jachtařské bundy, oblečené přes triko,
až úplně
ke krku.
Před sebou máme nějakou mrňavou stavbu. Vypadá trochu jako horská bouda,
ale je moc tma na to, abych mohl vidět detaily. Na pozadí lesa vystupují
jen černé obrysy. Pan Óšima nechal rozsvícené reflektory a s baterkou v
ruce jde k chatě, vystoupá pár schůdků
u verandy, vytáhne z kapsy klíčea
odemkne dveře. Vejde dovnitř, škrtne sirkou a rozsvítí lampu. S lampou v
ruce pak vyjde na verandu a zavolá na mě. "Tak buď
vítán!" Vypadá úplně
jako na ilustraci z nějakého starého příběhu.
Vyjdu po schůdcích na verandu a vejdu dovnitř. Pan Óšima zapálí velikou
lampu na stropě. V chajdě
je jediná místnost připomínající krabici. Mrňavá
postel v koutě. Dále kuchyňský stůl a dvě
dřevěné židle. Dosti starožitná
pohovka. Na zemi beznadějně
vyšisovaný koberec. Všecko to vypadá jak staré
krámy z několika domácností, které sem někdo naházel, jak mu to zrovna
přišlo pod ruku. Ještě
jedoduchá knihovnička z tlustých prken a hranolů
av
ní spousty knih. Hřbety obálek jsou zašlé, pořádně
očtené. Na oblečení tu
mají starodávnou bednu. Na vaření jednoduchý kuchyňský kout. Je tu linka,
malý plynový sporák a dokonce dřez. Ale bez vodovodu. Místo toho tu na vodu
65
mají hliníkový sud. Hrnce a konvice jsou srovnané na polici. Pánve pověšené
na zdi. A přesně
uprostřed místnosti černá železná kamna na dřevo.
"Tenhle srub skoro celý postavil bratr. Přebudoval a rozšířil dřevorubeckou
boudu, co tu stávala dřív. On je vážně
dost šikovný. Já byl tehdy ještě
malý, ale trochu jsem mu s tím pomáhal, i když jen tak, abych se nezranil.
Ne že bych se tím vším chtělnějak vytahovat, udělali jsme to celé dost
fušersky. Jak jsem řekl, není tu elektřina. Ani vodovod. Ani záchod. Jediná
jakás takás civilizační vymoženost, kterou tu máme, je tenhle plynový
sporák."
Pan Óšima vezme konvici, trochu ji vypláchne minerálkou a postaví ji na
sporák.
"Tyhle lesy byly dřív našeho dědečka. To byl veliký boháč
z Kóči a patřila
mu spousta majetku a pozemků. Umřel asi před deseti lety a lesy pak
připadly mě
a bratrovi. Je to tu samý kopec a ostatní příbuzní o něco
takového neměli vůbec zájem. Místo je to odlehlé a ekonomicky nemá skoro
žádnou hodnotu. Aby se to dalo využít jako les, bylo by třeba sehnat
spoustu lidí na údržbu a to by stálo moc peněz."
Poodhrnu záclonu na okně. Není za ním ale nic než hradba hluboké,
černočerné tmy.
"Když mi bylo zrovna tolik, co teď
tobě," pokračuje pan Óšima, zatímco dává
do konvice sáček heřmánkového čaje, "několikrát jsem tu pobýval, úplně
sám.
Nikoho jsem tu tehdy nepotkal a s nikým nepromluvil slovo. Vlastně
mě
k
tomu napůl donutil bratr. Pokud je někdo nemocný jako já, správně
by něco
takového vůbec neměldělat. Je dost nebezpečné, abych se octnul úplně
sám.
Ale toho si bratr nevšímal."
Opírá se o kuchyňskou linku a čeká, až se začne vařit voda.
"Ne snad proto, že by mě
chtělnějak spartánsky vychovávat. To ho ani
nenapadlo. On byl prostě
přesvědčený, že je to pro mě
nutnost. Každopádně
to rozhodně
stálo za to. Pobyt tady byl pro mě
opravdu neocenitelná
zkušenost. Přečetl jsem si spousty knížek, a hezky v klidu promyslel řadu
věcí. Abych řekl pravdu, od té doby jsem už skoro nechodil do školy. Neměl
jsem to tam rád, a ani mě
tam moc rádi neměli. Na to jsem se trochu moc
odlišoval od ostatních. Čistě
ze soucitu mě
nechali dodělat druhý stupeň
a
dál už jsem se protloukal sám. Stejně
jako teď
ty. To jsem ti myslím ještě
neříkal?"
Zavrtím hlavou. "Takže proto se ke mě
teď
chováte tak laskavě?"
"Taky," povídá on. "Ale nejen proto."
Pan Óšima mi podá hrnek s čajem a sám se taky napije. Horký heřmánkový čaj
příjemně
uklidňuje rozčilení z dlouhé cesty.
Pan Óšima se podívá na hodinky. "Už budu muset jet, takže už jen pár slov.
Kousek odsud teče potůček, kde můžeš nabírat vodu. Tady přímo i pramení,
takže z nějmůžeš bez problému pít. Je to lepší voda než všechny tyhle
minerálky dohromady. Dříví je naskládané vzadu za chatou, takže pokud by se
ochladilo, zatop si v kamnech. A tady bývá pořádná zima. Občas jsem musel
topit i v srpnu. Je tu sporák, na kterém si můžeš něco jednoduššího uvařit.
Kdybys potřeboval nějaké nástroje nebo nářadí, najdeš je v kůlně
za srubem.
V bedně
jsou bratrovy šaty, cokoliv z nich můžeš kdykoliv použít. Jemu to
vadit nebude."
Pan Óšima se s rukama v bok ještě
naposled rozhlédne po místnosti.
"Jak jsi už asi pochopil, tohle není žádná chata pro romantiky. Pro
jednoduché živobytí ale není zas tak nepohodlná. Ještě
jedna rada: do lesů
okolo se radši moc nepouštěj. Jsou hrozně
hluboké a nejsou v nich skoro
žádné cesty. Kdykoliv budeš muset jít do lesa, snaž se nechodit dál než na
dohled od srubu. Pokud by ses pustil dál, hrozí, že zabloudíš a tady člověk
jen hodně
těžko hledá cestu zpátky. O tom bych ti mohl vyprávět. Půl dne
jsem marně
bloudil sem a tam na místě
jen pár set metrů
odsud. Japonsko
sice nakrásně
může být země, kde je všechno namačkané na sebe, takže se ti
zdá, že se tu nedá zabloudit, ale koho místní lesy schvátí, ten z nich jen
tak nevyjde."
Zapíšu si tu radu za uši.
66
"Dál, pokud se nebude dít něco opravdu vážného, nepokoušej se scházet dolů
z hor. K lidem je to odsud opravdu hodně
daleko. Zůstaň
prosímtě
tady, já
se pro tebe vrátím. Přijedu tak za dva za tři dny. Zásob máš dost. Jo
mimochodem, máš mobil?"
Říkám, že mám. Začnu prohledávat batoh.
On se jen tak usmívá.
"Tak ho můžeš klidně
nechat v batohu. Tady je ti nanic. Není tu vůbec žádný
signál. Nechytneš tu ani rádio. Jinými slovy, jsi dokonale odříznutý ood
světa. Zbývají ti akorát ty knížky."
Najednou mě
napadne taková realistická otázka. "Když tu teda není záchod,
kam mám teda chodit na stranu?"
Pan Óšima jen doširoka rozpřáhne ruce. "Milý příteli, k dispozici jsou ti
celé širé lesy."
KAPITOLA 14
Pan Nakata chodil na prázdnou parcelu za plotem několik dalších dní.
Vynechal jen jednou, když od rána hrozně
pršelo. Tehdy zůstal doma a kutil
se dřevem. Všechny ostatní dny proseděl v trsu trávy na parcele a čekal,
jestli se tam neukáže zatoulaná trojbarevná kočička, nebo neobjeví chlap v
divném klobouku. Všecko dočista bez výsledku.
Se setměním šel pan Nakata obvykle do domu, kde si ho objednali, podat
denní hlášení -jaké získal informace potřebné k nalezení ztracené kočičky,
kde se přes den pohyboval a co tam dělal. Lidé, co si ho objednali, mu pak
dávali odměnu za celodenní námahu, zpravidla 3000 jenů. Taková byla tržní
cena pana Nakaty. Oficiálně
ji vlastně
nikdy nikdo nestanovil, ale jak se o
panu Nakatovi po celém okolí rozneslo, že je "kapacita na zaběhnuté kočky",
naráz tu byla i pevná suma 3000 jenů, které prý pobírá za den. Samotné
peníze ale nestačí, ještě
je mu k tomu vždycky třeba něco přidat. Třeba
potraviny nebo oblečení. A když pan Nakata ztracenou kočičku nakonec
opravdu objevil, dostal navíc na ruku ještě
deset tisíc jenů
nálezného.
Pan Nakata ovšem nehledal kočičky každý den. Veškeré nutné platby za něj
proto vyřizoval jeho mladší bratr, pověřený správou peněz, co pan Nakata
podědil po rodičích (nešlo ale o nijak velkou sumu) a jeho skrovných úspor.
Od města navíc pan Nakata dostával jako podporu starobní a invalidní
důchod. Tahle podpora mu zajišťovala všechno potřebné k životu. S penězi za
pátrání po kočičkách si proto mohl dělat, co uznal za vhodné, a připadal si
jako opravdový boháč
(i když svůj kapitál nikdy neinvestoval jinak, než že
si tu a tam dopřál k jídlu úhoře). Co neutratil, schovával ve svém pokoji
pod tatami. Jelikož neuměl číst a psát, nechodil ani do banky ani na poštu.
Tam se totiž musí na všecko vypisovat do formulářů
jména a adresy.
To, že umí s kočičkami mluvit, si pan Nakata raději nechával pro sebe.
Kromě
kočiček to věděl už jen on sám. Kdyby to řekl ostatním lidem, ještě
by si o něm pomysleli, že se zbláznil. Že je hloupý, to byl fakt, který
všichni věděli. Jenže i když o někom všichni vědí, že je hloupý, nemusí ho
ještě
k tomu mít za blázna.
Když se někde u cesty zabral s nějakou kočičkou do řeči, občas ho tak viděl
někdo, kdo šel právě
kolem. Nikdy to ale nevzbudilo nejmenší pozornost.
Nikoho přece nepřekvapí, když uvidí staříka, který něco vypráví kočce.
Takže i když pana Nakatu všichni obdivovali, jak to jen dělá, že se v těch
kočkách tak vyzná, a jestli snad nerozumí jejich řeči, on sám na to nikdy
neřekl ani tak ani tak a jen se mile usmíval. Pan Nakata byl slušný člověk,
a jelikož se stále choval způsobně
a tvářil přívětivě, získal si velice
dobrou reputaci mezi místními paničkami. Nemálo mu k ní přispívalo i to, že
chodil vždy velmi úpravně
oblečen. Pan Nakata možná neměl peníze nazbyt,
velice rád se ale koupal a pral sioblečení, a navíc od klientů
za hledání
koček dostával kromě
hotovosti i spousty nepotřebných ale zbrusu nových
šatů. Lososově
růžový golfový kostýmek (originál Jack Nicklaus) sice na
panu Nakatovi vypadal poněkud odvážně,sněčím takovým si však pan Nakata
opravdu nedělal těžkou hlavu.
67