Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kafka na pobřeží 27-39

 "Ano prosím, je to jak račte říkat. Vůbec to není zlé," pravil pan Nakata. 

"Neprší tam a nefouká a Nakatovi tam nic neschází. Taky ho občas někde 
požádají, aby jim jako třeba teď 
vyhledal zaběhnutou kočičku. Dostává za to 
odměny. Ale o tom prosím nikomu ani muk. Pan starosta se to nesmí dozvědět. 
Třeba by pak Nakatovi ještě 
vzali potvoru, protože má peněz nazbyt. Odměny, 
co dostává za kočičky, nejsou zrovna největší, ale aspoň 
si Nakata může 
občas dát úhoře. Nakata úhoře moc rád." 
"To jsme dva, kamaráde. I když jsem ho měl jen jednou, a tak dávno, že už 
ti ani nevím, jak to vlastně 
chutnalo." 
"Ano prosím, úhoř 
je moc, moc dobrý. Je to něco jinačího než ostatní jídla. 
Některá jídla se dají nahradit, ale Nakata nezná nic, co by mu nahradilo 
úhoře." 
Po silnici před prázdnou parcelou přešel nějaký mladík se psem labradorem, 
který měl kolem krku uvázaný červený šátek. Pes chvilku po očku pokukoval 
po panu Ócukovi, ale nakonec ho nechal na pokoji. Ti, dva co seděli na 
parcele, se radši na chvilku odmlčeli a čekali, až člověk se psem zmizí z 
dohledu. 
"Říkals, že hledáš zatoulaný kočky?" 
"Ano prosím. Nakata chodí hledat ztracené kočičky. Protože umí s kočičkami 
mluvit, sežene si od nich nejdřív co nejvíc imfornací a pak už snadno 
přijde na to, kam se ta kočička poděla. Takže mu hledání kočiček moc dobře 
jde a každou chvíli ho někde prosí, aby jim našel tu jejich zaběhnutou. V 
poslední době 
už Nakata chodí hledat skoro každý den. Protože za nimi ale 
nemůže vycházet moc daleko, má stanovené, že je bude hledat jenom tady po 
Nakanu. Jinak by se totiž mohl ztratit sám." 
"Teď 
zrovna asi taky nějakou hledáš, co?" 
"Ano prosím, přesně 
tak. Teď 
Nakata hledá jednoroční trojbarevnou kočičku 
Sezamku. Tohle je její obrázek." Pan Nakata vytáhnul z plátěné tašky, co 
mělpřes rameno, barevnou kopii fotografie a ukázal jí panu Ócukovi. 
"Tak prosím, tahle kočička. S takovýmhle hnědým obojkem proti blechám." 
Pan Ócuka natáhl krk a zadíval se na fotografii. Pak zavrtěl hlavou. 
"Hm, tak tu jsem teda fakt neviděl. Znám tu jinak skoro každýho, ale tuhle 
prostě 
ne. Nepotkal jsem jí tu, ani jsem o ní nic nezaslech." 
"Opravdu? To je škoda..." 
"Mimochodem, kamaráde, hledáš jí už dlouho?" 
"Dneska už to prosím bude takové -jeden -dva -tři dny." 
Pan Ócuka se na chvíli zamyslel. Pak řekl tohle: 
"Řekl bych, že to pro tebe nebude žádná novina, ale my kočky jsme tvorové, 
co jen tak snadno neměněj svoje zvyklosti. Většinou žijem hezky podle 
pravidel a neměníme to, pokud se už jó něco nepřihodí. Tím myslím třeba, že 
na jednoho přijdou choutky na ženskou, nebo ňáká nehoda, většinou to 
bejvají tyhle dvě 
dvěci." 
"Ano prosím, to prosím Nakata ví." 
"Jestli jsou za tím choutky, tak se myslím zakrátko vrátí sama, až jí to 
pustí. Víš vlastně, co jsou to choutky?" 
"Ano prosím. Sám na sobě 
to Nakata nezažil, ale většině 
z toho rozumí. Jsou 
to ty záležitosti s pindíkem, viďte?" 
"Správně, kamaráde, záležitosti s pindíkem," zvážněl naráz pan Ócuka. 
"Jenže, jestli v tom je nehoda, bude to s jejím návratem asi horší." 
"Ano prosím, svatá pravda." 
"Je taky možný, že jí popadly chutě, zaběhla se přitom někam daleko a teď 
nezná cestu zpátky." 
"Ani Nakata by nevěděl cestu domů, zaběhnout se někam mimo Nakano." 
"Já sám to párkrát zažil. Ale to už je dávno, to jsem ještě 
bejval mladej," 
zasnil se na chvilku pan Ócuka. "Jo jo, kamaráde, jak nevíš, kudy zpátky, 
zpanikaříš. V tu ránu se ti před očima zatmí a jseš namydlenej. To je na 
houby. S tím sexem jsou stejnak jen samý problémy. Jenže jak tě 
to popadne, 
nemyslíš než na to jedno. Co bude dál, o tom neuvažuješ. To je prostě 
sex. 
Takže je možný, že se ta ztracená -jak jsi říkal, že se jmenuje?" 
"Myslíte Sezamku?" 
 
 
27 
 
 
"Přesně 
tu. Co se mě 
tejká, rád ti jí pomůžu najít. Takovýhle tříbarevný 
roční ucho, který zatím jenom vykrmovali někde v rodině, ještě 
vůbec neví, 
 
o čem je svět. Servat se to neumí, jídlo si to samo nesežene -no jeden by 
zaplakal. Bohužel jsem jí ale fakt nikde neviděl. Řekl bych, že to musíš 
zkusit ještě 
i jinde." 
"Opravdu. Zrovinka jak říkáte, bude třeba zkusit to ještě 
i jinde. Promiňte 
prosím pane Ócuko, že vás Nakata obtěžoval, právě 
když jste si chtěl 
zdřímnout. Nejspíš se tu zase zakrátko ukáže, kdybyste tu mezitím viděl 
Sezamku, dejte pak prosím Nakatovi určitě 
vědět. Snažně 
vás prosí, abyste 
mu co to půjde pomohl. I když to od něj není právě 
zdvořilé." 
"Ale jakýpak omlouvání. Bezvadně 
se s tebou povídalo. Klidně 
se zase 
stav...někdy. Když je hezky, bejvám tu v tuhle hodinu docela často. Když 
prší, zalezu si většinou támhle pod schody do svatyně." 
"Ano prosím. Opravdu mockrát díky, pane Ócuko. Nakata je velice rád, že si 
s vámi mohl popovídat. Říkal sice prve, že dovede mluvit s kočičkami, ale s 
každou mu to takhle pěkně 
nejde. Některé jsou hrozně 
opatrné, a když na ně 
Nakata promluví, hned někam odběhnou. Představte si, stačítřeba jen 
pozdravit." 
"No jó, to víš. Ani lidi nejsou všichni stejný, a kočky...ty už vůbec ne." 
"Svatá pravda prosím, Nakata s vámi jen a jen souhlasí. Lidé jsou různí a 
zrovna tak kočičky." 
Pan Ócuka protáhnul hřbet a zadíval se k nebi. Po parcele rozlévalo svou 
zlatavou záři odpolední slunce. Ve vzduchu už ale visely náznaky deště. To 
pan Ócuka jasně 
cítil. 
"Hele, tys říkal, že se ti, když jsi byl malej, stala nějaká nehoda, po 
který jsi zhloup?" 
"Ano prosím, přesně 
tak to Nakata řekl. Když mu bylo devět, stala se mu 
nehoda." 
"A co to bylo za nehodu?" 
"To se Nakata bohužel nevzpomíná. Podle toho co slyšel, dostal zničehonic 
něco jako úpal a tři týdny byl omdlelý. Ležel v jednom kuse na nemocniční 
posteli a ve spaní mu dávali klapačku. Když se pak konečně 
probral, 
zapomněl úplně 
všechno, co znal předtím. Zapomněl, jak vypadají tatínek s 
maminkou, zapomněl čtení, zapomněl počty, zapomněl, jak to vypadá v domě, 
kde bydlí, zapomněl i jak se sám jmenuje. Všechno se mu prosím vytratilo z 
hlavy, jako když vypustíte vanu. Před tou nehodou byl Nakata třídní 
proviant. Jenže pak najednou padl jako špalek, a když se probral, byl 
hloupý. Nakatova matka -umřela už před drahnou dobou -se proto něco 
naplakala. Tatínek neplakal, ale pořád se zlobil." 
"Ale na druhou stranu teď 
můžeš mluvit s kočkama, ne?" 
"Ano prosím, je to přesně 
tak." 
"Hm." 
"A navíc je Nakata od té doby zdravý, ani jedinkrát nestonal. V puse nemá 
ani jednu bombu. A nepotřebuje brýle." 
"Kamaráde, jak to vidim já, ty blbej rozhodně 
nejsi." 
"Myslíte?" zavrtěl pan Nakata hlavou. "Jenže, pane Ócuko, Nakatovi je teď 
už víc než šedesát. Za tu dobu je už zvyklý, že ho mají za hlupáka a 
neberou ho vážně.Amůže žít i bez ježdění vlakem po městě. Od té doby co 
mu umřel tatínek, už ho ani nikdo nebije. A od té doby, co umřela maminka, 
už nad ním ani nikdo nepláče. Takže by ho asi mnohem víc mrzelo, kdyby mu 
teď 
naráz začali říkat "Hele, ty vůbec nejsi hlupák". To by mu asi pan 
starosta vzal potvoru a nemohl by jezdit městským autobusem pro 
hendykupované. Kdyby na něj pan starosta naráz uhodil: "Tak poslouchej, ty 
vůbec nejsi blbej!", Nakata by vůbec nevěděl, co si počít. Takže má dojem, 
že bude mnohem lepší, když hezky zůstane hloupý jako doposud." 
"Řekl bych, že tvůj problém není v tom, že bys byl blbej," pravil vážně 
pan 
Ócuka. 
"Myslíte?" 
"Tvůj problém podle mě 
je, že máš moc slabej stín. Pozoruju to od první 
chvíle co jsem tě 
viděl: tvůj stín je o dobrou polovičku světlejší než 
stíny jinejch lidí." 
28 
 
 
"Ano?" 
"Já už jsem člověka s takovým stínem jednou viděl." 
Pan Nakata trochu pootevřel ústa a zadíval se na pana Ócuku. "Ráčíte tím 
myslet že jste už viděl člověka jako je Nakata?" 
"Jo, kamaráde. Takže mě 
ani tolik nepřekvapilo, že dovedeš mluvit." 
"A kdypak se to prosím vás stalo?" 
"Už dávno. Ještě 
když jsem byl mladej. Ale neřeknu ti, jak se ten člověk 
jmenoval, ani kde to bylo, a v kolik hodin. Jak už jsem řek, na to kočka 
paměť 
nemá." 
"Ano?" 
"Pamatuju se jen, že i jemu jako by se půl stínu někam zatoulalo. Jeho stín 
byl stejně 
vybledlej jako tvůj." 
"Ano?" 
"Takže si myslím, že než abys pořád někde sháněl zaběhlý kočky, uděláš líp, 
když se pěkně 
poohlídneš, kam se ti poděla zbylá půlka stínu." 
Pan Nakata několikrát zatáhl za štítek své turistické čepice, kterou držel 
v ruce. "Aby vám Nakata řekl pravdu, sám má někdy pocit, jako by ho kus 
scházelo. Tedy, jeho stínu. Jiní si toho na Nakatovi ještě 
nevšimli, ale on 
sám ano." 
"Tak to je dobře," pravil kocour. 
"Jenže, jak už se vám Nakata zmínil, je už starý a co nevidět umře. Maminka 
mu už umřela a tatínek taky. To prosím čeká všechny lidi, jednoho po 
druhém, ať 
jsou chytří nebo hloupí, ať 
umí nebo neumí číst, ať 
mají nebo 
nemají v pořádku stín. Umřou a pak je spálí. A jejich popel pak dají do 
hrobu v místě, co se jmenuje Karasujama. Karasujama je v Setagaji. A když 
člověka dají v Karasujamě 
do hrobu, už asi nemusí dumat vůbec o ničem. 
Nepřemýšlí a nic ho netrápí. Pro Nakatu proto možná bude nejlepší, když 
zůstane, jaký je. A navíc, dokud je na světě, se Nakata rozhodně 
nechce 
vydávat nikam pryč 
z Nakana. Až bude mrtvý, bude muset do Karasujamy, ale 
dřív ne. 
"Jak se rozhodneš, to je ovšem tvoje věc," pravil pan Ócuka. Pak si znovu 
chvilku olizoval tlapku. "Jenomže, kamaráde, nad tím stínem by ses měl 
přece jenom aspoň 
zamyslet. Vždyť 
to i jemu samotnýmu musí dělat těžkou 
hlavu. No já bejt stínem, rozhodně 
bych nechtěl bejt jenom poloviční." 
"Ano," pravil na to pan Nakata "Opravdu, nejspíš to tak bude. Nakata o 
takových věcech ještě 
nikdy nepřemýšlel. Teď 
půjde domů 
a hezky v klidu si 
to promyslí." 
"To uděláš dobře." 
 
Oba dva pak chvíli jen tak mlčeli. Pak pan Nakata tiše vstal a pečlivě 
si 
ometl trávu z kalhot. Znovu si nasadil na hlavu svůj obnošenou turistickou 
čepici. Několikrát si ji na hlavě 
přerovnával, dokud nedostal štítek do 
obvyklé polohy. Přehodil si přes rameno plátěnou tašku. "Děkuji vám 
mnohokrát, pane Ócuko. Vaše rady Nakatovi opravdu velice posloužily. Račte 
se prosím mít i nadále co možná nejlépe." 
"Však i ty, kamaráde." 
Když pan Nakata odešel, natáhnul se pan Ócuka znovu do trávy a zavřel oči. 
Do chvíle, než se objeví mraky a začne pršet, ještě 
zbývá dost času. Hned 
potom se bez jakéhokoli přemýšlení propadl do krátké dřímoty. 
 
KAPITOLA 7 
 
 
V 7 hodin 15 minut si v jídelně 
u recepce dám snídani -tousty a teplé 
mléko a vajíčka se šunkou. Snídaně 
je zahrnutá v ceně 
a ani náhodou mi 
nestačí. Zmizí ve mně, než bys řekl švec, a nemám vůbec dojem, že jsem něco 
snědl. Rozhlédnu se pro jistotu ještě 
jednou kolem sebe. Ale opravdu to 
nevypadá, že by mi tu chtěli přidat toust. 
Povzdechnu si. 
"Smůla, hochu," ozve se Kluk, co se mu říká Vrána. 
Proberu se a uvidím ho sedět naproti sobě 
na opačné straně 
stolu. 
 
 
29 
 
 
"Už nejsi v situaci, kdy by sis mohl jíst co a jak se ti zlíbí, chlapče. 
Nezapomeň, že jsi utekl z domova. Hezky si to koukej vtlouct do hlavy. 
Dodneška jsi se jednoduše brzo ráno probouzel a dosyta snídával. S tím je 
teď 
konec. Teď 
budeš hezky jíst, co ti dají. Určitě 
jsi už slyšel to 
úsloví, jak se břicho roztahuje podle množství jídla, ne? Teď 
si ho budeš 
moct ozkoušet v praxi. Však ono se ti břicho zmenší, jen se neboj. I když 
to možná bude chvilku trvat. Ale co bys ty nevydržel." 
"Bez obav," odpovím mu. 
"Ono ti nic jinýho ani nezbude," opáčí Kluk, co se mu říká Vrána. "Když už 
jseš jednou ten nejdrsnější patnáctiletej kluk na světě." 
Kývnu. 
"Tak jen mi tu nekoukej do zblbnutí na prázdnej talíř. Hezky šup do další 
práce." 
A tak poslušně 
vstávám a šup, pouštím se do další práce. 
Nejdřív ze všeho zajdu na recepci a zkusím trochu usmlouvat podmínky 
ubytování. Jsem středoškolák z Tokia a přijel jsem, abych tu v Kómurově 
památníku shromáždil materiály (takhle se to ve škole, kam jsem doposud 
chodil, vážně 
dělalo) pro napsání maturitní práce. Těch materiálů 
prozkoumání je ale mnohem víc, než jsem si původně 
myslel a budu proto 
muset zůstat v Takamacu celý týden. Jenže mám bohužel omezený rozpočet. 
Takže bych chtěl poprosit, jestli by mě 
tu nenechali bydlet za lacinější 
cenu pro YMCU po celý pobyt namísto stanovených tří dnů. Zaplatím to 
vždycky řádně 
den předem. 
Nasadím lehce zkroušený výraz dobře vychovaného chlapce, kterého trápí 
nějaký problém, pak přejdu ke slečně 
co má dnes ranní a stručně 
jí vylíčím 
svou (jako)situaci. Nemám ani obarvené vlasy, ani kroužek v uchu. Mám na 
sobě 
bílé Polo triko s límečkem, značkové Ralph Lauren, pak krémově 
bílé 
bavlněné kalhoty, jistěže taky od Ralpha Laurena, na nohách fungl nové 
tenisky Top-sidery. Zuby mám bílé a je ze mě 
cítit mýdlo a šampón. Umím 
dokonce i mluvit uctivě 
přesně 
tak, jak se to má. Dovedu zkrátka dělat 
dojem na starší, pokud se mi chce. 
Slečna mě 
mlčky vyslechne, pak trochu přivře rty a kývne. Je spíš menší, 
oblečená do bílé halenky a zeleného hotelového kostýmku, a jak kmitá sem 
tam za svými ranními povinnostmi, vypadá trochu nevyspale. Věkem by to tak 
zhruba mohla být moje sestra. 
Prý chápe, oč 
jde, ale jí samotné bohužel nepřísluší rozhodovat o podobných 
věcech, ohledně 
poplatků 
za ubytování se zkusí poradit s vedoucím a 
výsledek by měl být zřejmý kolem oběda, odpovídá slečna profesionálním 
tónem (který ale, zdá se, zní současně 
i povzbudivě). Pak si poznamená moje 
jméno a číslo pokoje. Nedokážu posoudit, jestli bylo moje vyjednávání 
úspěšné. Možná že jsem si naopak pohoršil a oni teď 
budou chtít vidět moji 
školní legitimaci. Nebo informovat rodiče (telefonní číslo které jsem uvedl 
do knihy hostů 
je ale samozřejmě 
vymyšlené). Přes všechny tyhle rizika ale 
celá akce měla smysl už jen proto, že jsem to zkusil. Peněz totiž rozhodně 
nemám na rozhazování. 
Ve zlatých stránkách v hale si vyhledám veřejnosti přístupné fitness 
centrum, zavolám tam a poptám se, jak mají vybavenou posilovnu. Stroje, na 
kterých mi záleží, mají skoro všechny. Poplatek 600 jenů.Přeptám se na 
adresu, nechám si vysvětlit, jak se tam dostanu z nádraží, poděkuju a 
zavěsím. 
Vrátím se do pokoje, hodím si na záda ruksak a vyrazím. Mohl bych si 
samozřejmě 
nechat věci v pokoji. Mohl bych si i nechat uložit peníze do 
hotelového trezoru. Možná by to tak bylo bezpečnější. Já ale chci co to jen 
půjde mít všechny svoje věci hezky při sobě. Už ke mě 
tak jako tak skoro 
neoddělitelně 
patří. 
Na terminálu před nádražím nasednu do autobusu a vyrazím do fitnessu. 
Pochopitelně 
že jsem vystresovaný. Cítím, jak mám obličej celý ztuhlý. 
Kluka jako já, který si ve všední den jen tak sám přijde během dne do 
posilovny, si musí každý všimnout. Tohleto město navíc ani trochu neznám. 
Zatím nemám ani tušení, co se tu asi tak lidem honí hlavou. Nikdo si mě 
ale 
nevšímá. Až si málem připadám, jako bych zprůsvitněl, či co. U vchodu mlčky 
 
30 
 
 
zaplatím a mlčky si převezmu klíček od skřínky. V šatně 
se převleču do 
trenek a trička, a pustím se do protahovacích cviků,během kterých se 
konečně 
trochu uklidním. Jsem zase hezky zpátky ve své kůži. Všechno se teď 
ve mě 
zas s tichým cvakáním vrací kam má a zapadá pěkně 
do sebe. Je to OK. 
Jsem zase tam, kde to znám. 
A teď 
hezky zahájíme kruhový trénink. S muzikou Prince puštěnou do 
sluchátek MD walkmanu, poctivou hodinu, všech sedm strojů 
pěkně 
v obvyklém 
pořadí. Ve veřejné tělocvičně 
na takovém venkově 
jsem čekal spíš muzeální 
kusy, ale místní vybavení je překvapivě 
kvalitní. Ve vzduchu ještě 
visí 
pach zbrusu nové oceli. První sérii odcvičím jen s menší zátěží, pak si 
naložím pořádně 
a zacvičím druhou. Nic si nikam nezapisuju. Váhy i počet 
opakování, které mi nejlíp sedí, mám už dávno vtlučené do hlavy. Pot se ze 
mě 
okamžitě 
jen tak leje. Několikrát musím přestat a jít doplnit tekutiny. 
Napiju se vody z chladicího tanku a kousnu si citrónu, co jsem si koupil 
cestou sem. 
Když odcvičím stanovené rundy, jdu si dát horkou sprchu, umyju se 
přineseným mýdlem a pak si šamponem umyju hlavu. Ohrnu předkožku a co 
nejpečlivěji si umyju penis. Stejně 
tak podpaždí, šourek a konečník. Pak se 
zvážím a postávám ještě 
chvíli bez šatů 
před zrcadlem a zkoumám, jak mám 
vypracované svaly. Propocené trenýrky a tričko vymáchám v umyvadle, pořádně 
vyždímu a strčím do igelitového sáčku. 
Pak odejdu z fitness centra, vrátím se autobusem zpátky na nádraží, a ve 
stejné jídelně 
jako včera si dám horký udon. Jím pomalu a dívám se přitom 
oknem do ulice. Nádražím prochází velká spousta lidí. Mají na sobě 
nejrůznější oblečení, v rukou zavazadla, spěchají sem tam, nejspíš každý 
míří za nějakým svým cílem. Chvíli se na ně 
tak dívám. Pak mě 
zčistajasna 
napadne, jaké to asi bude za sto let. 
Ode dneška za sto let tu už nejspíš všichni ti lidé (včetně 
mě) dávno 
nebudou. Bude z nás prach a popel. Jak o tom tak přemýšlím, přijde mi to 
čím dál víc zvláštní. Všechno mi naráz začíná připadat jako nějaká prázdná 
iluze. Stačí, aby se do toho trochu opřel vítr a všechno se rozletí 
kdovíkam. Podívám se do svých rozevřených dlaní. Na co se vlastně 
teď 
takhle dřu a plahočím? Proč 
musím žít takovouhle mizérii? 
Nakonec ale zavrtím hlavou a přestanu se dívat ven. Přestanu i dumat, jaké 
to bude za sto let. Teď 
se bude přemýšlet výhradně 
opřítomnosti. V 
knihovně 
jsou knížky, co bych mělpřečíst, v posilovně 
stroje, na kterých 
bych měl cvičit. Teď 
prostě 
nemám kdy na řešení nějaké vzdálené 
budoucnosti. 
"Přesně 
tak hochu," povídá Kluk, co se mu říká Vrána. "Teď 
jsi přece 
nejdrsnější patnáctiletej kluk na světě." 
 
Zrovna tak jako včera si ve stánku před nádražím koupím bentó a vezmu si ho 
s sebou do vlaku. Do Kómurova památníku dorazím v 11:30. Za pultem u vchodu 
zas sedí pan Óšima. Knoflíčky modré košile z umělého hedvábí má zapnuté až 
ke krku, k tomu bílé džíny a bílé tenisky. Na stole před sebou má právě 
rozečtenou nějakou tlustou knihu. Vedle ní leží žlutá tužka, je 
(pravděpodobně) stejně 
dlouhá jako včera. Ofina mu padá do čela. Když 
vstoupím, zvedne hlavu, usměje se a přebere ode mě 
batoh. 
"Do školy se ti, jak jak se zdá, ještě 
nechtělo?" 
"Víte, já se tam už nevrátím," řeknu popravdě. 
"Knihovna, to není tak špatná alternativa," povídá pan Óšima. Ohlédne se na 
hodiny za sebou. Pak se zase vrátí ke své knize. 
Jdu do studovny a pokračuju ve čtení Burtonovy Tisíce a jedné noci. Stejně 
jako pokaždé, jakmile se jednou posadím a začnu obracet stránky, nejde už 
přestat. Příběhy jsou stejné jako ty z dětského vydání Burtona, které jsem 
četl ve staré knihovně 
u nás, jenže jsou delší, je v nich daleko víc epizod 
a podrobností, takže výsledný dojem je úplně 
jiný. Je to vážně 
fascinující 
čtení. Spousta nechutností, násilí, sexu, i příběhů, jejichž smysl mi 
nadobro uniká. Ale je v tom všem (úplně 
stejně 
jako byl v kouzelné lampě 
džin) uzavřená taková svoboda a vitalita, že z toho úplněčiší, a já jí 
nedokážu odolat. Absurdní, vymyšlené příběhy, napsané před víc jak tisícem 
 
31 
 
 
let, v sobě 
mají mnohem víc síly a naléhavosti než než všechny ty anonymí 
davy na nádraží. Jak je něco takového možné? Nejde mi to na rozum. 
V jednu zas vyjdu ven a na verandě 
se pustím do svého bentó. Mám v sobě 
sotva půlku, když se ukáže pan Óšima a říká, že prý mám telefon. 
"Telefon?" ptám se ohromeně. "Já?" 
"Pokud se jmenuješ Kafka Tamura, tak ano." 
Zrudnu, vstanu a vezmu si sluchátko bezdrátového telefonu, co mi podává. 
Je to ta slečna z hotelu. Že by si chtěla ověřit, jestli skutečně 
provádím 
v Kómurově 
památníku svoje výzkumy? Skoro se zdá, že si oddechla, že jsem 
jí nelhal. Bavili se prý s ředitelem o té mé záležitosti. Ještě 
tu takový 
případ neměli, ale s přihlédnutím k mému věku a všem okolnostem se vedení 
rozhodlo, že u nich můžu ještě 
nějaký čas bydlet za sníženou sazbu YMCY. 
Teď 
zrovna není hotel tak vytížený, takže si podobnou pomoc dovolit můžou. 
Pan ředitel mi prý vzkazuje, že je Kómurův památník velice slavná knihovna, 
a tak se nemám vůbec nijak ostýchat a mám si pro své bádání klidně 
dopřát 
tolik času, kolik bude potřeba, dodává ještě 
slečna. 
Uleví se mi a netajím se s uznáním. Hezky jí poděkuju. Ne že by mi bylo 
úplně 
lehko u srdce z toho, že jsem tak lhal, ale už se nedá nic dělat. 
Kvůli přežití musí jeden zkusit všechno, co se dá. Zavěsím a vrátím 
sluchátko panu Óšimovi. 
"Myslel jsem si, že to bude pro tebe. Žádné jiné středoškoláky tu totiž 
momentálně 
nemáme," říká mi. "Řekl jsem jí, že si tu každý den od rána do 
večera jako o život čteš knížky. Což je přece pravda." 
"Děkuju," odpovídám mu. 
"A co ten Kafka Tamura?" 
"Tak se jmenuju." 
"To je vážně 
dost zvláštní jméno." 
"Možná, ale jméno to je," trvám si na svém já. 
"Doufám, že sis od skutečného Franze Kafky aspoň 
něco přečetl?" 
Kývám. "Zámek a Proces a Proměnu, a pak ještě 
tu povídku s tím zvláštním 
popravovacím strojem." 
"V kárném táboře," doplní pan Óšima. "To je moje oblíbená. Na světě 
jsou 
spousty spisovatelů, ale na takovou povídku měl jenom Kafka." 
"Já jí mám taky ze všech nejradši." 
"Opravdu?" 
Kývám. 
"A co se ti na ní líbí nejvíc?" 
Zamyslím se nad tím. Trvá mi to docela dlouho. 
"Že se Kafka nesnaží popsat naší situaci, ale místo toho čistě 
mechanicky 
popisuje ten stroj. Jenže..." A znovu se zamyslím. "Jenže tím právě 
tu naší 
situaci popíše mnohem líp než všichni ostatní. Tím, jak místo psaní o 
okolnostech radši popíše do detailu stroj." 
"To je pravda," řekne pan Óšima. A pak mi položí ruku na rameno. Nějak z 
toho cítím, že to se mnou myslí dobře. 
"Myslím, že i sám Franz Kafka by s tebou asi souhlasil." 
S telefonem v ruce se vrátí do budovy. Já ještě 
chvíli obědvám, popíjím k 
tomu vodu a pozoruju ptáky co se slétají do zahrady. Možná že jsou to ti 
samí, co jsem tu vidělvčera. Obloha je rovnoměrně 
pokrytá řídkými mračny. 
Nebe není vidět. 
Panu Óšimovi se moje odpověď 
ke Kafkovým románům možná líbila. Možná, že 
ano. Ale já jsem ve skutečnosti chtěl říct něco docela jiného. Já tu totiž 
nevyslovoval nějaké abstraktní teorie, ale naopak velice věcně 
zmiňoval 
velmi konkrétní věci. Ten složitý, slepě 
pracující stroj, totiž není 
výmysl. Opravdu jsem v něm byl. A ne v nějakém metaforickém nebo 
alegorickém smyslu. Ale to by asi nepochopil nikdo a nejspíš ani pan Óšima. 
Vrátím se do studovny, posadím na sofa a znova se ponořím do světa 
Burtonovy Tisíce a jedné noci. Svět kolem začne postupně 
mizet, jako když 
se zatmívá filmové plátno. Jsem sám samojediný a pomalu klesám do světa 
mezi stránkami. Ten pocit mám radši, než co jiného. 
Když v pět hodin vycházím z knihovny, sedí pan Óšima zase za pultem a čte 
si stejnou knihu jako prve. Košili má stejně 
jako prve bez jediného záhybu. 
 
 
32 
 
 
Do čela mu stejně 
jako vždycky padá několik pramenů 
ofiny. Na zdi za jeho 
zády otáčejí zatím elektrické hodiny hladce a bez jediného zvuku dopředu 
svoje ručičky. Kolem pana Óšimy se úplně 
všechno odehrává v tichu a 
čistotě. Vypadá to skoro, že se ani nikdy nepotí, neškytá ani nic jiného. 
Zvedne hlavu a předá mi batoh. Když ho zvedá, zamračí se: je mu evidentně 
těžký. 
"Jezdíš sem z města vlakem?" 
Kývnu. 
"Jestli sem budeš chodit každý den, vezmi si tohle." A podává mi list 
papíru, asi tak půlku formátu A4. Je to kopie jízdního řádu vlaků 
mezi 
nádražím v Takamacu a stanicí u Kómurova památníku. 
"Většinou to jezdí jak je to tu napsáno." 
"Děkuju," řeknu a vezmu si arch. 
"Poslechni, Kafko Tamuro, není mi nic do toho, odkud jsi přišel a co tu 
děláš, ale v tom hotelu přece nemůžeš bydlet donekonečna, nemyslíš?" 
Opatrně 
volí slova. Pak prsty levé ruky zkontroluje, jestli mají tužky dost 
ostré tuhy. Tuhy jsou jedna jako druhá ostré tak, že je to kontrola čistě 
formální. 
Neříkám nic. 
"Nechci ti nijak mluvit do života. Jen se ptám, protože mě 
to zajímá. Děti 
ve tvém věku to nemají snadné někde, kde je nikdo nezná." 
Kývám. 
"Vydáš se někam dál? Nebo zůstaneš tady?" 
"Já ještě 
nevím. Myslím, že tu asi chvíli zůstanu. Stejně 
nemám kam jinam 
jít," přiznám popravdě. 
Panu Óšimovi se, mám ten dojem, dá aspoň 
trochu věřit. Zdá se, že má pro 
mou situaci pochopení. Nevypadá, jako by mi chtěldělat nějaká kázání nebo 
vnucovat rozumné názory. Ale takhle nad nezbytnou míru jsem se zatím nikomu 
svěřovat nechtěl. Nejsem vůbec zvyklý někomu něco svěřovat, nebo sdělovat 
svoje pocity. 
"Zvládneš to nějakou dobu sám?" zeptá se pan Óšima. 
Kývám. 
"Tak hodně 
štěstí," popřeje mi. 
 
 
Podobným stylem to -tedy až na maličkosti -bude pokračovat ještě 
sedm 
dní. V šest ráno mě 
vzbudí budík na rádiu, pak si v hotelové jídelně 
dám 
nějakou tu náznakovitou snídani. Pokud bude v recepci na ranní ta slečna s 
kaštanovými vlasy, zamávám jí na pozdrav. Ona nepatrně 
přikývne, usměje se 
a pozdrav mi vrátí. Zdá se, že si mě 
oblíbila. I já ji. Možná, že to třeba 
je moje sestra. 
Na pokoji se trochu protáhnu a až přijde čas, vyrazím do posilovny na svůj 
kruhový trénink. Stejná zátěž, stejný počet opakování. Ani o trochu míň, 
ani o trochu víc. Dám si sprchu a dám si přitom záležet, abych si pečlivě 
umyl úplně 
celé tělo. Zvážím se, abych se ujistil, že se mi nemění váha. 
Před polednem se vydám vlakem do Kómurova památníku. Při ukládání a 
vyzvedávání batohu prohodím pár slov s panem Óšimou. Budu obědvat na 
verandě, číst knížky (až dočtu Burtona, pustím se do sebraných spisů 
Nacume 
Sósekiho, od kterého mi ještě 
zbývá přečíst několik věcí) a v pět odcházet 
z knihovny. Den strávím skoro celý v posilovně 
a knihovně, kde nebudu 
nikomu nápadný, protože to rozhodně 
nejsou místa, kam chodí záškoláci. 
Večeřet budu v jídelně 
před nádražím. Budu jíst co nejvíc zeleniny. Sem tam 
si v zelinářství koupím i nějaké to ovoce, které si oloupu nožem z otcovy 
pracovny. Koupené okurky a celer budu oplachovat v hotelovém umyvadle a 
jíst jen tak s majonézou. Pro mléko půjdu vždycky do nedalekého konbini a 
dám si ho s cereáliemi. 
Po návratu do hotelu si u stolu povedu deník, pustím si z walkmanu 
Radiohead, učtu kus knížky a v 11 půjdu spát. Před spaním si sem tam 
zaonanuju. Budu přitom myslet na tu slečnu z recepce, představu, že je to 
moje sestra, ale před tím vždycky někam zaženu. Na televizi se skoro 
nepodívám a noviny číst nebudu. 
 
 
33 
 
 
Osmého dne večer (stejně 
by to muselo dřív nebo později přijít) se tenhle 
můj pravidelný, usedlý a jednoduchý život nadobro zhroutí. 
 
KAPITOLA 8 
 
 
Hlášení Armádní zpravodajské služby Spojených států 
amerických (MIS). 
Datum vyhotovení: 12. 5. 1946 
Název: RICE BOWL HILL INCIDENT, 1944: REPORT 
Pořadové číslo: PTYX -722-8936745-42216-WWN 
 
Interview se Šigenorim Cukajamou (52), profesorem na katedře psychiatrie 
lékařské fakulty Tokijské Císařské Univerzity, probíhalo po dobu přibližně 
tří hodin na půdě 
tokijského Nejvyššího velitelství sil spojených mocností. 
K záznamu byl použit magnetofonový pásek. Referenční číslo materiálu je 
PTYX-722-SQ-267 až 297. (Pozor: materiály č. 271 a 278 schází.) 
 
Poznámka vyšetřujícího poručíka Roberta O´Connella. 
Profesor Cukajama si stále zachovává věcný, nevzrušený přístup jak se sluší 
na odborníka. Na poli psychiatrie je uznávanou japonskou kapacitou a 
publikoval už řadu vynikajících prací. Na rozdíl od většiny ostatních 
Japonců 
se vyhýbá nejednoznačným výrazům, také jasně 
rozlišuje mezi 
hypotézou a faktem. Před válkou pobýval jako hostující profesor na Stanford 
University a jeho angličtina je velice slušná. Na většinu lidí nejspíš bude 
působit důvěryhodným a sympatickým dojmem. 
 
Ty děti jsme na základě 
armádních rozkazů 
ve značném spěchu vyšetřili a 
provedli s nimi pohovory. Bylo to v listopadu 1944. Podobné žádosti a 
rozkazy nám od armády přicházely jen velice zřídka. Jak jistě 
sám víte, 
armádní organizace disponovala svou vlastní, poměrně 
dosti velkou 
medicínskou sekcí, a jakožto struktura už ze samé podstaty uzavřená a 
bazírující na dokonalém utajení se zpravidla snažila řešit veškeré problémy 
výhradně 
vlastními prostředky. Na civilní lékaře a výzkumníky se obraceli 
pouze v případě, že potřebovali konkrétní speciální znalosti a dovednosti 
nějakého odborníka. 
Když se proto obrátili na nás, bylo nám vcelku jasné, že jde o takzvaný 
speciální případ. Upřímněřečeno, ono pracovat na základě 
instrukcí od 
vojska pro nás nebyl vůbec žádný med. Jim totiž skoro nikdy nešlo o nějaké 
erudované poznatky, ale hlavně 
o čistě 
utilitární potvrzení vlastních 
ideologií. S nějakou logikou u nich nikdy nikdo nepochodil. Jenže zkuste 
odporovat za války vojákům. Nezbývalo než mlčet a dělat, co nám řekli. 
I s americkými bombardéry nad hlavami jsme se do té doby v univerzitní 
laboratoři snažili jak se dalo pokračovat ve svých výzkumech. Studenty i 
výzkumníky nám skoro všechny odvedli na frontu a univerzita doslova zela 
prázdnotou. Pro studující psychiatrie neplatily u odvodů 
úlevy. Pak jsme 
dostali rozkaz, přerušili rozpracovaný výzkum a vydali se do města ... v 
Jamanaši. Já, ještě 
jeden kolega z psychiatrie, a tři badatelé v oblasti 
neurochirurgie, se kterými jsme úzce spolupracovali. 
Hned po příjezdu jsme byli důrazně 
upozorněni, že budeme mít co do činění s 
tajnou vojenskou záležitostí a jsme proto vázáni naprostým mlčením. Pak nám 
pověděli o nehodě, která se měla stát začátkem toho měsíce. 16 dětí údajně 
upadlo v horách do bezvědomí a 15 z nich se z něj pak zase samo od sebe 
probralo, aniž by si vzpomínaly, co se s nimi mezitím dělo. Jednomu chlapci 
se ale vědomí doposud nevrátilo a pořád ještě 
leží v komatu na lůžku v 
tokijské vojenské nemocnici. 
Lékař, který děti vyšetřoval bezprostředně 
po nehodě, nám potom podrobně 
popsal jejich stav z pohledu interní medicíny. Jmenoval se Tójama a byl 
vojenským lékařem s hodností majora. Ačkoli mezi podobnými vojenskými 
doktory bývá nemálo ouřadů, kterým nejde o nic jiného, než se takzvaně 
zašít někam do bezpečí, v jeho případě 
se naštěstí jednalo o výtečného, 
praktického lékaře. Přestože jsme rozhodně 
nebyli kolegové, nijak se nad 
nás nevyvyšoval a jednal s námi naprosto vstřícně. Objektivně, konkrétně 
 
34 
 
 
detailně 
nám osvětlil všechna potřebná základní fakta. Předložil nám k 
nahlédnutí i karty. Všechno nasvědčovalo, že mu jde především o odhalení 
pravdy. Byl nám tím velmi sympatický. 
To nejdůležitější, co jsme z materiálů 
od vojenských lékařů 
vyčetli, byl 
fakt, že z lékařského hlediska nezanechala celá událost na dětech vůbec 
žádné stopy. Žádný z testů, prováděných nepřetržitě 
od doby těsně 
po 
nehodě, neodhalil jakékoli abnormality v tělesném stavu dětí, ať 
už po 
stránce vnější nebo vnitřní. Stav dětí byl naprosto stejný jako před 
nehodou, byly dokonale zdravé. Opravdu podrobné testy prokázaly u některých 
dětí přítomnost parazitů, ale jinak vůbec nic, co by bylo třeba zvlášť 
zmiňovat. Nebyly pozorovány žádné bolesti hlavy, nevolnost, bolesti, 
nechutenství, nespavost, apatie, průjem, noční můry, ani jiné příznaky. 
Jen ty dvě 
hodiny, strávené v bezvědomí v horách, se dětem dočista 
vytratily z paměti. Všem bez rozdílu. Nikdo si nepamatoval, že by omdlel. 
Tahle část jejich vědomí prostě 
beze zbytku scházela. A spíš než o "ztrátu" 
paměti tu šlo o její naprosté "zmizení". To nejsou odborné výrazy, užívám 
je tu pouze pro usnadnění, ale přesto je mezi nimi velký rozdíl. Jako 
jednoduchý příklad si představte třeba takový nákladní vlak, jedoucí po 
kolejích, jehož jeden celý vagón je prázdný. Takový prázdný vagón bez 
nákladu, to je "ztráta". Pokud neschází pouze náklad, ale rovnou celý 
vagón, můžeme mluvit o "zmizení". 
Debatovali jsme pak o možnosti, že ty děti vdechly nějaký jedovatý plyn. 
"Takovou alternativu jsme přirozeně 
vzali do úvahy," sdělil nám major 
Tójama. "Proto se ostatně 
také celou záležitostí zabývá armáda. Jenže, 
realisticky vzato, v současném stadiu šetření nám nezbývá než označit 
takovou možnost za téměř 
nepravděpodobnou. O tom, co vám teďřeknu, se 
prosím nikde nešiřte, je to vnitřní vojenská záležitost..." 
V souhrnu potom jeho vyprávění pokračovalo zhruba takto: 
"Armáda pochopitelně 
provádí utajený vývoj chemických zbraní jako jsou 
otravné plyny nebo zbraně 
biologické. Ten se ale v naprosté většině 
odehrává v rámci základen speciálních jednotek na čínské pevnině, ne v 
Japonsku. Provádět podobné výzkumy v zemi, kde žije tolik lidí na tak malé 
ploše, by byl nebezpečný hazard. Nemohu se tu před vámi pouštět do 
detailních výkladů 
o tom, zda se takové zbraně 
v zemi nalézají, nebo ne, 
ale mohu se vám zaručit, že alespoň 
na území prefektury Jamanaši momentálně 
žádné nejsou." 
 
Jinými slovy, popřel, že by v prefektuře Jamanaši byly uloženy speciální 
zbraně 
schopné uvolnit otravný plyn. 
 
Ano. Řekl to docela jasně. My jsme neměli jinou volbu než mu věřit, a navíc 
to, co říkal, znělo docela věrohodně. Krátce poté jsme vyloučili jako 
nepravděpodobnou i možnost, že by šlo o plyn rozptýlený americkou armádou z 
letounů 
B 29. Pokud by totiž už vyvinuli podobnou zbraň 
a rozhodli se ji 
použít, svrhli by ji přeci nejprve někam nad město, kde způsobí co největší 
škody. Svrhnout ji z výšky na pár míst v tak odlehlých horách by znamenalo 
úplně 
přijít o možnost ověřit si výsledek. Nehledě 
na to, že otravný plyn, 
který, byť 
zředěný rozptylem, nedokáže víc, než zbavit děti na dvě 
hodiny 
vědomí a pak bez všech následků 
vyprchat, nemá z vojenského hlediska žádný 
význam. 
A navíc, jedovatý plyn, ať 
už uměle vyrobený nebo samovolně 
vzniklý v 
přírodě, který nezanechává opravdu žádné fyziologické následky, si ani 
nikdo z nás nedokázal představit. Zvlášť 
vpřípadě 
citlivějšího dětského 
organismu s nižší obranyschopností by se nutně 
musela projevit nějaká 
reakce například v očích nebo na sliznici. Z tohoto důvodu jsme nakonec 
vyloučili i možnost otravy něčím snědeným. 
Tím se okruh možných příčin omezil už jen na problémy psychologické, nebo 
spjaté s centrální nervovou soustavou. Pokud podobnou nehodu zaviní takové 
vnitřní příčiny, je samozřejmě 
velmi obtížné dopátrat se následků 
metodami 
klasické chirurgie nebo interny. Reakce nejsou vidět a nedají se 
statisticky vyčíslit. Už nám bylo jasné, proč 
si nás armáda zavolala. 
 
35 
 
 
Provedli jsme tedy pohovory se všemi dětmi, kterých se nehoda týkala. 
Vyslechli jsme i jejich třídní učitelku a ošetřujícího lékaře, to vše za 
účasti majora Tójamy. Nedozvěděli jsme se ale téměř 
nic, co bychom už 
nevěděli. Pouze se potvrdily informace které nám armáda už poskytla. Ani 
jedno dítě 
si na nehodu nepamatovalo. Zahlédli prý na vysoko na obloze 
svítit něco jako letadlo. Pak vyšplhali na Owanjamu a začali tam v lese 
sbírat houby. Pak nastává výpadek a to jediné, co se jim dál vybaví, je, 
jak leží na zemi v hloučku vyděšených učitelů 
a policistů. Není jim přitom 
nijak zvlášť 
zle a nic je nebolí. Cítí se docela dobře, jsou jen trochu 
zmatené, asi jako když se člověk ráno probudí. Nic jiného. Takhle to uvedly 
všechny bez rozdílu, skoro jako podle šablony. 
Když byly rozhovory u konce, napadla nás pochopitelně 
všechny jako 
pravděpodobná příčina davová sugesce. Příznaky, které na dětech pozorovala 
během mdlob jejich učitelka a školní lékař 
takové hypotéze vcelku 
nasvědčovaly. Pravidelné pohyby očí, pokles dechové i tepové frekvence a 
tělesné teploty, absence vzpomínek -všechno zhruba odpovídalo. A z faktu, 
že třídní učitelka vědomí neztratila, se dalo vyvozovat, že něco, co 
davovou sugesci spustilo, z jakéhosi důvodu nemá účinek na dospělého 
člověka. 
Co ale bylo to něco, jsme zatím neuměli specifikovat. Mohli jsme se jen 
opírat o obecný fakt, že je ke spuštění davové sugesce třeba dvou 
nezbytných činitelů. Jedním z nich je silná homogenita skupiny a 
limitovanost podmínek, ve kterých se její členové nacházejí. Další 
podmínkou je přítomnost tzv. spouštěcího mechanismu. Tato "spoušť" musí 
zapůsobit zhruba ve stejnou dobu na všechny členy skupiny. V případě 
naší 
nehody mohlo pravděpodobně 
jít o záblesk zmíněného tělesa podobného 
letadlu, které všichni spatřili před vstupem do lesa. To opravdu zahlédli 
všichni současně.Oněkolik desítek vteřin později už nastala ztráta 
vědomí. Jedná se pochopitelně 
o pouhou hypotézu, žádné bližší okolnosti 
nejsou známy, ale pravděpodobně 
se stalo něco, co zapříčinilo uvedenou 
reakci. S výhradou, že jde jen o naprosto nepodloženou hypotézu jsem 
nakonec majoru Tójamovi navrhl jako možné řešení davovou sugesci. S tím 
víceméně 
souhlasili i oba moji kolegové. Náhodou se jednalo o problematiku, 
která byla, byť 
jen nepřímo, spjata s naším vlastním výzkumným tématem. 
"To zní docela logicky," vyslovil se k návrhu major Tójama po krátkém 
přemýšlení. "Jde o záležitost mimo můj obor, ale vaše řešení se mi jeví 
jako nejpravděpodobnější. Jedno mi tu ovšem stále není jasné, a sice 
otázka, co pak vlastně 
tuto davovou sugesci zase uvolnilo? V podobném 
případě 
by přeci musela existovat i konkrétní "kontraspoušť". 
Po pravdě 
jsem mu přiznal, že mu neumím odpovědět, že se v této chvíli 
bohužel mohu o skutečném stavu věcí sám jen dohadovat. Vyslovil jsem 
hypotézu, že tu "pravděpodobně 
šlo o mechanismus, který po uplynutí 
patřičné doby samočinně 
odezní". Jinými slovy, že je možná náš lidský 
obranný systém sám o sobě 
natolik silný, že i při dočasném extrémním 
vnějším působení jiného systému dokáže po uplynutí jisté doby spustit 
pomyslný alarm a aktivovat program záchranné činnosti, která má tento 
cizorodý element -v našem případě 
sugesci, blokující náš přirozený obranný 
systém, za úkol odstranit. 
Vysvětlil jsem pak majoru Tójamovi, že s sebou bohužel nemám podklady, 
takže mu nemohu uvést přesná čísla, ale že už bylo v minulosti v zahraničí 
hlášeno několik případů 
podobných tomu našemu. Všechny jsou uváděny jako 
tzv. "záhadné", bez jakéhokoli logického vysvětlení. Množství dětí při nich 
současně 
ztrácí vědomí a po několika hodinách se probírá, aniž by se na 
cokoli z toho pamatovalo. 
Náš případ tedy, jakkoli je neobvyklý, rozhodně 
není jediným svého druhu. 
Například v anglickém hrabství Devonshire se okolo roku 1930 stala na kraji 
jedné malé vesnice podivná událost. Třicet středoškolských studentů, 
jdoucích v řadě 
polní cestou, se náhle bez zjevného důvodu jeden po druhém 
skácelo v bezvědomí na zem. Všichni se ale po uplynutí několika hodin 
probrali a jako by se vůbec nic nestalo se po svých vrátili zpátky do 
 
36 
 
 
školy. Všechny je okamžitě 
vyšetřil lékař, ale nebyla zjištěna žádná 
anomálie v lékařském smyslu. A nikdo z nich si nepamatoval, co se stalo. 
Případ stejného druhu zaznamenali i koncem minulého století v Austrálii. Na 
předměstí města Adelain omdlelo během výletu privátní dívčí školy na 15 
žákyň 
ve věku mezi 10 a 15ti lety. Zakrátko se ovšem zase probraly, bez 
jakýchkoli viditelných zranění či pozdějších chorobných příznaků. Soudilo 
se, že šlo nejspíš o úžeh, ale záhadou zůstávaly současná ztráta i 
znovunabytí vědomí u všech postižených, což naprosto nejsou příznaky na 
úžeh ukazující. A existuje i zpráva, že prý toho dne ani nebylo nijak 
zvlášť 
horko. Nejspíš pro nedostatek jiných vysvětlení se ale hypotéza o 
úžehu nakonec ponechala. 
Společným rysem všech těchto případů 
byla pokaždé skupinka mladých chlapců 
či dívek, kteří se ocitli mimo školní budovu, všichni pak současně 
ztratili 
vědomí, a všem se jim posléze ve stejnou dobu i navrátilo bez jakýchkoli 
dalších příznaků. To platilo pro všechny uváděné příklady bez rozdílu. U 
dospělých, co děti provázeli, jsou naopak uváděny případy jak ztráty, tak 
plného zachování vědomí. To bylo pokaždé odlišné. 
Podobných příkladů 
je k dispozici ještě 
mnoho, ale tyto dva slouží jako 
reprezentativní vzorek, poněvadž se nám u nich dochovala dokumentace, nebo 
alespoň 
jasný a vědecky průkazný záznam. Jenže náš případ z Jamanaši se od 
nich v jednom ohledu výrazně 
lišil: jeden z postižených chlapců 
se totiž ze 
ztráty vědomí neprobral. Pochopitelně 
jsme to vzali do úvahy jako možný 
hlavní klíč 
k celé události. Ukončili jsme místní šetření, vrátili jsme se 
do Tokia a zamířili do vojenské nemocnice, kde byl ten hoch hospitalizován. 
 
Lze tedy říci, že se armáda o celý případ zajímala pouze jako o možnost, že 
jde o působení nějakého bojového otravného plynu? 
 
Já si to tak vysvětluji. Ale řekl bych, že to by vám asi lépe než já 
objasnil major Tójama. 
 
Major Tójama zahynul ve službě 
během bombardování Tokia v březnu 1945. 
 
Skutečně? To je mi tedy líto. Tahle válka stála život mnoho talentovaných 
lidí. 
 
Armáda nicméně 
nakonec usoudila, že se v případě 
uvedené nehody nejedná o 
působení tzv chemické zbraně.Příčiny události jsou dosud neznámé, ale její 
vliv na válečné dění byl nulový, že? 
 
Ano. Tak tomu alespoň 
rozumím já. V tomto bodě 
armáda vyšetřování ukončila. 
Ten chlapec, Nakata, stále ležel v bezvědomí ve vojenské nemocnici, čistě 
proto, že major Tójama měl soukromě 
o jeho případ zájem a k tomu tehdy 
navíc i právo do jisté míry v nemocnici rozhodovat. Tak se stalo, že jsme 
nakonec denně 
docházeli do vojenské nemocnice, nebo tam střídavě 
nocovali, 
a z nejrůznějších hledisek zkoumali stav toho hocha. 
Až na ztrátu vědomí fungovaly všechny jeho tělesné funkce docela normálně. 
Výživu dostával infúzí, pravidelně 
vyměšoval. Když v noci na pokoji zhasli 
světlo, zavřel oči a spal, ráno zase oči otevřel. Vědomí se mu nevracelo, 
ale jinak se zdál být po zdravotní stránce v naprostém pořádku. Vypadalo to 
ovšem, že se mu během spánku vůbec nic nezdá. Pokud se člověku zdá sen, 
projeví se to na něm například pohybem očních bulev nebo změnou výrazu 
tváře. Vědomí tehdy zpracovává nabyté zkušenosti a v souladu s tím stoupá i 
tepová frekvence. Nic z toho se ovšem na Nakatovi pozorovat nedalo. Jeho 
tep, dýchání i tělesná teplota byly poněkud pod normálem, ale jinak až 
pozoruhodně 
stabilní. 
Co řeknu teď 
bude možná znít zvláštně, ale skoro to vypadalo, jako by nám 
tu zůstalo jen tělo, jako prázdná nádoba, která tu čeká připravená, různé 
životní funkce postupně 
snížené a udržované na nejnižší úrovni nutné pro 
přežití, a člověk sám byl zatím někde docela jinde a zabýval se tam úplně 
jinými záležitostmi. Na mysl mi přišel výraz "tělo bez duše". Znáte ho? 
 
37 
 
 
Často se objevuje v japonských pohádkách. Duše v nich načas opustí tělo, 
překoná tisíce mil, vykoná nějaký důležitý úkol a pak se zase vrací zpátky 
do těla. Nebo si vezměte všechny ty různé "přízraky žijících" v Příběhu 
prince Gendžiho. Duše neopouští jen tělo zemřelého, ale může stejným 
způsobem opustit i tělo živého člověka, pokud ten má dostatečně 
pevný 
úmysl. Pravděpodobně 
jde o původní způsoby nahlížení na duši, zakořeněné v 
Japonsku už odedávna. Něco takového se ovšem samozřejmě 
vůbec nedá vědecky 
dokázat a nemohu si ani dovolit navrhovat to jakožto hypotézu. 
Na praktické úrovni jsme pochopitelně 
usilovali především o to, abychom 
toho chlapce probrali z kómatu. Abychom jej přivedli zpátky k vědomí. Ze 
všech sil jsme se snažili vyhmátnout tu pravou "kontraspoušť", která uvolní 
hypnózu, v níž se chlapec nalézal. Vyzkoušeli jsme opravdu všechno, nač 
jsme jen přišli. Přivedli jsme jeho rodiče a nechali je volat ho nahlas 
jménem. A to po několik dní. Ale bez výsledku. Také jsme vyzkoušeli všechny 
triky, kterých se používá při hypnotizování. Různé druhy sugescí, i 
všelijaké máchání rukama před obličejem. Pouštěli jsme mu hudbu, na kterou 
byl zvyklý, předčítali mu do ucha učebnice. Nechali jsme ho přivonětk 
oblíbeným jídlům. Přivedli jsme jejich kočku, tu prý měl moc rád. Ve snaze 
navrátit jej zpátky do reálného světa jsme prostě 
udělali všechno, co se 
dalo. Výsledky však byly doslova a do písmene rovny nule. 
Po dvou týdnech od zahájení našich pokusů, právě 
když jsme začínali být s 
nápady v koncích, ztrácet sebedůvěru a být nadobro vyčerpaní, se však 
chlapec zničehonic probral. Neměli jsme na tom naprosto žádnou zásluhu. 
Prostě 
se náhle bez jakéhokoli varování probral k vědomí, jako by přišel 
stanovený čas. 
 
Dělo se v ten den něco výjimečného? 
 
Nic, co by stálo zvlášť 
za zmínku. Den probíhal stejně 
jako všechny 
ostatní. Zhruba v deset hodin dopoledne provedla ošetřovatelka chlapci 
odběr krve. Vzápětí se údajně 
hoch zakuckal a nabraná krev měla vytéct na 
prostěradlo. Prý jí nebylo tolik, a prostěradlo hned vyměnili. To bylo tak 
všechno, co se toho dne stalo neobvyklého. Hoch se probral asi půl hodiny 
poté. Zničehonic se na posteli zvedl, protáhl se a rozhlédl kolem sebe. Byl 
opětpři sobě 
a z lékařského hlediska bez zjevných potíží. Zanedlouho se 
ale ukázalo, že ho úplně 
opustila paměť. Nepamatoval si ani, jak se 
jmenuje. Neuměl číst. Nevěděl, že se nachází v Japonsku a na planetě 
Zemi. 
Neměl dokonce ani zdání, co ty dva pojmy znamenají. Vrátil se zpátky do 
našeho světa s hlavou nadobro vymetenou, čistý jako nepopsaný list. 
 
KAPITOLA 9 
 
 
Když se proberu z bezvědomí, jsem uprostřed nějakého křoví. Ležím jako 
špalek přímo v blátě 
na zemi. Kolem není nic než tma tak hluboká, že si 
nevidím ani na špičku nosu. 
S hlavou opřenou o pichlavé větve keřů 
se zkusím nadechnout. Ucítím noční 
rostliny. A hlínu. A taky, ale jen docela slabě,iněco jako psí hovno. 
Nahoře ve větvích se objeví noční nebe. Měsíc ani hvězdy nejsou vidět, 
přesto je ale obloha podivně 
jasná. Pokrytá mraky je teď 
jako plátno, na 
které se promítá světlo ze země. Slyším sirénu nějaké sanitky. Pomalu se 
blíží a pak se zas začíná vzdalovat. Když napnu uši, zaslechnu i jak po 
ulici jezdí auta sem a tam. Vypadá to, že jsem někde v nějakém městě. 
Pokouším se trochu se sebrat. Nezbývá mi než se pustit na všechny strany a 
sesbírat se po kouskách, jako se trpělivě 
jeden po druhém sbírají dílky 
obrázkových skládaček. Tohle není poprvé, napadá mě. Tohle už jsem musel 
někdy někde zažít. Ale kdy? Pátrám v paměti. Její vlákna jsou ale vetchá a 
hned se trhají. Zavírám oči a nechávám tomu čas. 
A čas plyne. Hrkne ve mě, vzpomenu si na batoh. Malinko zpanikařím: Batoh, 
kde je batoh? V něm je teď 
moje všecko. Nemůžu si ho dovolit ztratit. V 
téhle tmě 
ale nic nevidím. Zkouším se zvednout, ale prsty mě 
neposlouchají. 
 
38 
 
 
S námahou zvedám levou ruku (proč 
ji mám sakra celou tak těžkou?), až 
dostanu před obličej hodinky. Poulím oči do tmy. Displej digitálek ukazuje 
28.5., 11:26 PM. V duchu listuju kalendářem. 28.5. ...... Je to v pohodě, 
pořád ještě 
máme ten samý den. Čili jsem tu neproležel v bezvědomí několik 
dní, ale všehovšudy pár hodin. Konkrétně 
tak asi čtyři hodiny. 
 
28.5. -den, kdy se nedělo nic než to, co vždycky a tak, jako vždycky. 
Žádné neobvyklé události. Byl jsem zase v posilovně 
a v Kómurově 
památníku. 
Tak jako vždycky jsem cvičil na strojích, a tak jako vždycky vysedával na 
sofa a četl si Sósekiho sebrané spisy. A večer jsem si u nádraží dal 
večeři. Jasně,měl jsem rybu. Rybí menu. S lososem. A dávku rýže navrch. 
Dal jsem si polévku misoširu a taky salát. A pak....a pak už se na nic 
nepamatuju. 
V levém rameni cítím tupou bolest. Vrací se ke mně 
spolu s tím, jak se mi 
vrací smysly. Je to bolest, jako když člověk do něčeho prudce narazí. 
Prohmatám to místo pravou rukou přes látku košile. Otevřenou ránu zdá se 
žádnou nemám, ani to není oteklé. Zamotal jsem se snad do nějaké 
autonehody? Nemám ale ani roztrhané oblečení, a bolí mě 
jen na jediném 
místě 
v rameni. Třeba to bude jen obyčejná modřina. 
Začínám sebou v křoví pomalu hýbat, bloudím rukama po okolí, kam jen 
dosáhnu. Nenahmatám ale nic jiného než větve, tvrdé a pokroucené jako nitro 
týraných zvířat. Batoh ne. Propátrám kapsy u kalhot. Mám tam peněženku. V 
ní nějakou tu hotovost, kartový klíč 
od pokoje v hotelu, kartu na telefon. 
Najdu i menší peněženku na drobné, kapesník, propisku. Co můžu nahmatat, z 
kapes se mi neztratilo nic. Na sobě 
mám své krémové plátěné kalhoty, bílé 
tričko s V -výstřihem, přes něj kostičkovanou košili s dlouhým rukávem. A 
obuté mám tmavomodré Top-sidery. Čepice je pryč. Baseballová čepice s logem 
New York Yankees. Když jsem vycházel z hotelu, měl jsem ji na hlavě. Teď 
tam nemám nic. Asi mi někde spadla, nebo jsem ji někde nechal. Ale to je 
fuk. Takovou můžu sehnat kdekoliv. 
Konečně 
objevím batoh. Stojí opřený o kmen borovice. Proč 
jsem ho dával na 
takové místo a pak ještě 
naschvál šel omdlít do nejhustšího křoví? A kde to 
vlastně 
jsem? Paměť 
mám úplně 
zamrzlou. Ale hlavně, že se batoh našel. 
Vytáhnu z postranní kapsy baterku a posvítím si dovnitř. Zdá se, že nic 
nechybí. Sáček na peníze je taky na svém místě. Oddechnu si úlevou. 
Hodím si batoh na ramena a začnu se prodírat houštím, až si proklestím 
cestu na trochu otevřenější místo. Vede tam úzká cestička. Ve světle 
baterky po ní jdu tak dlouho, až nakonec zahlédnu světlo a octnu se někde, 
kde to vypadá jako na nádvoří šintoistické svatyně. Takže jsem musel omdlít 
v lesíku za hlavní síní. 
Svatyně 
je to tedy pořádná. Na nádvoří stojí jediná rtuťová lampa a z výšky 
zalévá svým studeným světlem budovu hlavní síně, bednu, kam se házejí 
peníze, i stojany s dřevěnými obrázky ema, na které lidi píšou svá přání. 
Stín, který vrhám na štěrk, je podivně 
dlouhý. Vyhledám si na vývěsce jméno 
svatyně 
a zapamatuju si ho. Nikde ani noha. O kus dál jsou záchody, vejdu 
dovnitř. Je tam docela čisto. Shodím batoh na zem a u vodovodu se umyju. 
Pak si v zašlém zrcadle nad umývadlem prohlédnu svůj obličej. Nedělal jsem 
si žádné iluze, ale i tak vypadám strašně. Jsem celý zelený, tváře 
propadlé, na krku bláto a vlasy rozježené na všecky strany. 
Uvědomím si, že se mi na mé bílé triko přichytilo ve výšce prsou něco 
černého. To něco vypadá jako veliký motýl s roztaženými křídly. Pokouším se 
to nejdřív smést rukou. Ale nejde to. Na dotek je to podivně 
lepkavé. Abych 
se trochu uklidnil, svlékám si co možná pomalu svou kostičkovanou košili, a 
přetahuju přes hlavu triko. Ve světle blikající zářivky pak poznám, co to 
je: rudočerná skvrna od krve. Krev je čerstvá, ještě 
ani nezaschla. A je jí 
spousta. Trochu se nakloním a přičichnu, ale nic necítím. Trochu krve se 
dostalo i na košili, ale ne moc, a navíc je košile z tmavomodré látky a 
stopy po krvi na ní nejsou tak nápadné. Na bílém triku je krev ale hrozivě 
čerstvá a živá. 
Smývám ji v umyvadle. Krev se mísí s vodou a barví bílé porcelánové 
umyvadlo načerveno. Ať 
ale drhnu jak drhnu, krev z trika ne a ne pustit. Už 
už ho házím opodál do koše, ale na poslední chvíli se rozmyslím. Vyhodím ho 
39